Synonyma:
Coluber longissima var. persica Werner 1913
Elaphe longissima persica – Mertens & Müler 1928
Elaphe persica [Nilson & Andren 1984]
E...
Synonyma:
Coluber longissima var. persica Werner 1913
Elaphe longissima persica – Mertens & Müler 1928
Elaphe persica [Nilson & Andren 1984]
Elaphe persica – Schulz 1996
Elaphe persica – Frynta et al. 1997
Zamenis persicus – Utiger et al. 2002
Cizí názvy:
E: Persian Rat Snake
G: Persische Kletternatter
Tato v chovech poměrně málo rozšířená užovka je svým výskytem vázána především na lesy severního a severozápadního Íránu v pohoří Elborz a také žije na několika lokalitách v přilehlém Azerbajdžánu (SE Azerbaijan – Lenkoran), podél Kaspického moře. Typová lokalita: Irán, Mazandaran, Barferush (Werner, 1913).
Dříve byl tento druh uváděn jako E. longissima persica, čili jako poddruh
Užovky stromové. Teprve (Nilson and Andren, 1984) vyčlenili tento podruh na samostatný druh Z. persicus. V roce 2002 byl tento druh zařazen do samostatného rodu Zamenis. Nevytváří žádné poddruhy, ale v přírodě se vyskytují dvě formy, které se liší zbarvením. První forma je v dospělosti světle až tmavě hnědá, spodní část krku je žlutá, oční duhovka je oranžová. Druhá forma je černá, spodní část krku je bílo-šedá a oční duhovka je černá. Tělo je u obou forem jednobarevné bez kresby či skvrn. Pouze některá novorozená mláďata mají rezavé, či světlé skvrnky těsně za hlavou. Od Z. (E.) longissimus se liší především areálem svého výskytu, zbarvením a velikostí. Nároky na chov a bionomie jsou podobné.
detailní pohled na samici
V mém chovu jsou nyní dva dospělí jedinci, kteří pocházejí z odchytu v roce 2001 ze severního Íránu z pohoří Elborz. Každé pochází z jiné lokality. Jednalo se o pár narozený v témže roce. Samec je z okolí města Čalus a samice byla odchycena poblíž města Čomastan. Větší počet jedinců jsem zaznamenal v nižších nadmořských výškách (300–400 m) východní části pohoří Elborz v hustých lesích poblíž města Gorgan, často v blízkosti vodních toků.
Samice v mém chovu patří k hnědé a samec k černé formě. Na rozdíl, od již zmiňované Z. longissius, nedorůstá Z. persicus takových rozměrů. Zahraniční prameny uvádějí v dospělosti maximálně 120 cm, s čímž můžu plně souhlasit.
detailní pohled na samce
Oba jedince chovám v nádrži o rozměrech 80×50×60 (dך×v) a nevyžadují žádné zvláštní nároky. Teplota v teráriu se pohybuje přes den i v noci okolo 20 °C, bodově i 26 °C. Terárium vyhřívám pouze 40 W žárovkou 5–7 hodin denně v závislosti na pokojové teplotě. Jiní autoři uvádějí teplotu 24–26 °C přes den a 20 °C v noci. Tomuto druhu užovky zřejmě nevyhovuje vyšší teplota vzduchu, tak jako např. u Zamenis situla nebo Zamenis longissimus, neboť při vysoké teplotě hadi neklidně prolézají teráriem a často pobývají ve vodě. Hlavně v letních měsících proto vypínám žárovku a ponechávám je v nevytápěném teráriu. Při nižší teplotě se občas vyhřívají, ale mnohokrát jsem to nepozoroval.
Jako úkryt může sloužit kus kůry či rozbitý květináč, do kterého se zvířata s oblibou schovávají. Nezbytností je větev na šplhání, protože se jedná o druh částečně obývající stromové a keřové patro. Jako podklad používám převařenou mulčovací kůru nebo drcenou jedlovou kůru. Vzdušnou vlhkost udržuji nízkou, ale zvířata mají neustále k dispozici větší misku s vodou, kterou ke koupeli využívají zcela výjimečně. Při nízké vzdušné vlhkosti bývají občas problémy se svlékáním, proto před svlekem nádrž několikrát porosím. Aktivitu u hadů v teráriu jsem zaznamenal spíše denní, kdy jsou stočeni mimo úkryt na větvi. Pouze po krmení neopouštějí nějaký čas úkryt ze zmíněného květináče nebo kůry. V přírodě jsem tyto hady zastihl vždy v nočních hodinách na vlhčích místech v blízkosti lesních potůčků.
Jako potravu hadům předkládám hlavně domácí a laboratorní myši. Dávají přednost tzv. „skákavkám“, větších a dospělých myší se bojí. V přírodě údajně požírají také malé ptáky a vejce, což jsem nezkoušel. Po zimování jsou dospělá zvířata hodně žravá a kořist často polykají živou. U samce obvykle koncem léta nastala diapauza, což je asi běžné i v přírodě.
Odchycení jedinci si v teráriu velice těžce zvykali, první rok žili skrytým způsobem života a odmítali veškerou předkládanou potravu. Musel jsem je krmit uměle a kvůli špatné kondici jsem hady nezimoval. První zimování podstoupili až ve druhém roce života, ale zdaleka ne při tak nízkých teplotách jako je obvyklé pro jiné druhy užovek z tohoto klimatického pásma. Ponechal jsem je 2 měsíce ve sklepě při teplotě 10–15 °C.
rozdíl mezi samcem a samicí
Po poměrně krátkém a mírném zimování začali oba hadi přijímat potravu. Ke konci roku 2003 již byla patrná výrazná změna v kondici obou zvířat a dosáhla téměř dospělého vzrůstu. Přestala být plachá a téměř vůbec se nezdržovala v úkrytu.
Při vyrušení se zřídka kdy pokouší kousat, většinou mrskají koncem ocásku a zaujímají útočné postavení, popř. se snaží rychle odplazit. Při uchopení do rukou se výjimečně brání kousáním.
První delší zimování pro tento pár nastalo v roce 2003. Začátkem října byla zvířata umístěna do plastové nádoby se suchým rašeliníkem a s malou napáječkou nejprve do sklepa při teplotě od 12 do 15 °C a asi za 10 dnů jsem hady přemístil do druhého sklepa, kde se teplota v zimě pohybovala od 5 do 1 °C! Takto jsem hady ponechal až do poloviny března 2004, kdy jsem je opět umístil na 10 dní do teplejšího sklepa a až potom do nevytápěného terária. Teplotu jsem po 7 dnech zvýšil zapojením žárovky. Samice v té době dosahovala 78 cm a samec byl zhruba o 10 cm menší. Oba dva byli i po takovém zimování v perfektní kondici.
čtyřměsíční mláďata
Páření jsem nepozoroval, ale samice měla zvýšený zájem o potravu. Během posledních 14 dní březosti výrazně zmohutněla a bylo možno nahmatat 4 vejce. Dne 20. 6. 2004 samice snesla vejce do předem připravené nádoby s vlhkým lignocelem. Podle různých autorů tento druh klade 2 až 6, výjimečně 8 vajec. Vejce byla poměrně velká, podlouhlá a všechna byla oplozená. Jejich délka byla v průměru 40 mm. Inkubace probíhala v líhni Brinsea při teplotě 28–29 °C ve vlhkém lignocelu. První mládě se vylíhlo navečer 20. 8. a poslední o den později, tj. za 61–62 dní. Poměr pohlaví byl 3 : 1. Délka inkubace závisí na teplotě a asi může značně kolísat, protože někteří autoři uvádí dobu inkubace 45–55 dní.
Po vylíhnutí mláďata měřila 250–270 mm. Dvě mláďata patřila ke hnědé a dvě k černé formě. Po 10–15 dnech se všechna svlékala. Potravu však přijímat odmítala a musela být krmena uměle. První samostatný příjem potravy nastal asi po půl roce.
Na podzim roku 2004 jsem opět zimoval stejným způsobem a následně odchoval 5 mladých z pěti oplozených vajec. Poměr pohlaví byl opět v neprospěch samic a to 3 : 2. Mláďata se vyklubala 10. 8. 2005 a nyní všechna samostatně přijímají potravu. Starý pár je opět zazimován, tentokrát ve sklepě s teplotou 10–15 °C. V případě snůšky v tomto roce provedu inkubaci při teplotě 27 °C a jsem zvědav, zda snížení teploty bude mít vliv na poměr pohlaví ve prospěch samic.
V poslední době se k nám tento druh importuje od zahraničních chovatelů. Doufám, že mé odchovy F1 posílí budoucí chovnou základnu tohoto druhu u nás a přispějí tak k rozšíření této zajímavé a snadno chovatelné užovky.
Použitá literatura:
E. J. Brill, Leiden: A taxonomic account of the Iranian ratsnakes of the Elaphe longissima species-group. Amphibia-Reptilia 5 (1984): 157-171.
Cerha V., Kocián M. (2001): Užovky. Opava 239 p.
Darevskij I., Ananěva N., Borkin L., Orlov N., (1998): Zemnovodnye i presnykajuščiesja. Moskva 574 p.
http://www.emblheidelberg.de/~uetz/families/Colubridae.html