Podarcis sicula Lacertidae Výskyt Rozsáhlý areál výskytu tohoto druhu zabírá celou Itálii, víceméně celé pobřeží Chorvatska, Slovinsko, obývá řa...
Výskyt
Rozsáhlý areál výskytu tohoto druhu zabírá celou Itálii, víceméně celé pobřeží Chorvatska, Slovinsko, obývá řadu ostrovů a ostrůvků mezi Jaderským mořem a Korsikou i Sardinií, kde se rovněž vyskytuje. Najdeme ji na severním pobřeží Afriky i ve Španělsku a na Menorce, stejně jako na ostrově If u Marseille. Dnes již pravděpodobně nikdo nezjistí, kde je původní a kam byla zavlečena s lodní dopravou. Z řady zhruba 40 poddruhů a barevných odchylek můžeme jmenovat alespoň P. s. campestris z Korsiky, Itálie a Chorvatska či P. s. cetti ze Sardinie, Menorky a Korsiky.
Žije podél cest, v hromadách kamení, v zídkách oddělujících jednotlivé pozemky, ale také v zahradách a parcích. V chorvatském Zadaru se jich velké množství prohánělo v záhonech květin a na pískem sypaných pěšinách v parku středomořské vegetace přímo v centru města. A musím říci, že zde byly tyto ještěrky natolik zvyklé na lidskou přítomnost, že nebyl problém je pozorovat ze vzdálenosti i pouhého půl metru.
Jinak jde o zvířata velmi rychlá a poměrně plachá a ulovit je v přírodě lze prakticky jen po ránu, kdy ještě ztuhlé hledají první paprsky ranního slunce, aby se mohly vyhřát. Během dne pak již není možné překročit útěkovou vzdálenost a přiblížit se byť jen na délku loveckého prutu.
Podle údajů z literatury se vyskytují až do nadmořské výšky 1800 m, já sám jsem je však lovil pouze při pobřeží.
Popis
Jde o štíhlou ještěrku dorůstající celkové délky asi 20 cm, z čehož na hlavu a tělo připadá asi 7 cm.Ve zbarvení je značně variabilní, základní barvou je většinou světle hnědá s ozdobou podélných zelených a tmavě hnědých až černých pruhů. Ty se však mohou rozpadat až do mramorování, případně slévat do velkých nepravidelných ploten olivové, zelené či šedohnědé barvy. Novorozená mláďata jsou podélně světle a tmavě pruhovaná.
Chov
Pro jejich chov jsem používal terária rozměrů 80×45×40 cm a 160×45×40 cm, jejichž dno pokrýval písek a různě přes sebe položené kameny, které poskytovaly dostatečné množství úkrytů. Zářivkové osvětlení je podmínkou, výhodný je i podíl světla s UV, např. žárovka Day Glo Neodymium. Denní teploty 25–28 °C s možností vyhřátí na 35–40 °C, noční pokles na 18–22 °C s večerním porosením.
Jako potravu předkládáme hmyz vhodné velikosti, ponejvíce moučné červy a cvrčky.
Bohužel, ať už je velikost nádrže jakákoliv, je možné v ní chovat pouze jednoho samce a jednu i více samiček. I ty si však vytvářejí společenské postavení a dominantní samice pak neváhá „naklovcovat“ těm podřízeným. Samec se však páří se všemi samičkami bez rozdílu a ty snášejí v pravidelně se opakujících snůškách vždy po 3–4 vejcích. Vyhledávají pro ně vlhčené místo někde v koutě terária nebo pod napájecí miskou a na snůšku pak navrší vyšší vrstvu substrátu, který shrabou z okolí. Vejce je nutné přemístit do inkubátoru nebo do plastové krabičky s podkladem vlhkého písku. Já sám jsem z nedostatku místa přechovával vejce v plastových krabičkách od Ramy, s pískem na dně a s několika drobnými otvory ve víčku, v ubikaci rodičů. Mláďata se z vajíček líhla za 60–65 dnů (podle údajů z literatury i za 82 dnů) a byla velmi žravá. Předkládal jsem jim drobné cvrčky poprášené vitamino-minerální směsí. Ještěřičky velmi rychle rostou, záhy spolu bojují o životní prostor a s každým svlékáním se zbarvením víc a víc přibližují dospělým.
Co se inkubace a vůbec odchovu týká, mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, že tyto ještěrky jsou v teráriu hotovými nezmary. Samičky snáší během sezóny každý měsíc a vejce, pokud mají trochu přiměřenou vlhkost a teplotu v rozmezí 22–30 °C, přežijí v podstatě cokoliv. Převážel jsem jednu z plastových krabiček s vejci na vzdálenost 100 km a to tak neopatrně, že se vajíčka rozházela, změnila polohu i orientaci, posléze byla zvlhčena kapičkami vody padajícími z víčka, znovu přehrabána prvními líhnoucími se ještěrkami. Přesto se ze všech těchto 14 vajec, pocházejících z různých snůšek, vylíhla zdravá mláďata.
Podle mého soudu by se tento druh hodil jako ideální pro produkci krmných plazů pro potravní specialisty, např. pro hady rodu Macroprotodon apod. I já jsem měl mláďat tolik, že jsem byl nucen jejich počet snižovat zkrmováním sklípkanům. Bohužel tato okolnost, spolu s nižší chovatelskou atraktivitou, vede k tomu, že odchovy jsou víceméně neprodejné, což je jistě škoda. Vždyť jde o zvířata zajímavá, která se hodí jak pro začínající, tak i pokročilé chovatele.
Literatura: Cerha V., Kocián M.: Scinkové, varani a ještěrky, Polaris 1999,
Rogner M.: Echsen 2, Stuttgart 1992,