Neoféma modrohlavá (Neophema splendida) Gould, 1841 patří k nejhezčím a barevně nejkrásnějším obyvatelům našich klecí a voliér. Pověst o tom, že neo...
Neoféma modrohlavá (Neophema splendida) Gould, 1841 patří k nejhezčím a barevně nejkrásnějším obyvatelům našich klecí a voliér. Pověst o tom, že neoféma modrohlavá patří k nejhezčím papouškům vůbec, se týká především samečka. Jeho výrazně červeně zbarvené krční a hrudní partie, kobaltově modrá hlava a žluté břicho tvoří působivý kontrast. Obývá oblasti střední Austrálie, kde je značné horko, dosahující až 50 °C. Setkáme se s ním v oblasti polopouští, kde rostou akáciové křoviny, eukalypty, solné keře Atriplex a pichlavá tráva Spinifex trioda. Vyhýbá se pobřežím a jiným místům, kde jsou bažinaté kraje. Vlhké prostředí jí škodí. Na počátku dvacátého století byla považována za vyhynulou. Dnes je na východě vzácná, na jihozápadě Austrálie byl zaznamenán výrazný přírůstek. Ačkoliv sameček má pestré zbarvení, nejsou neofémy modrohlavé v přírodě nápadné. Skoro nekřičí, zdržují se v podrostu a při vyrušení se ukryjí. Zůstávají věrné jednomu místu. Potravu si hledají hlavně na zemi, kde čile pobíhají mezi stébly a semeny trojzubce (Dathonia), ječmene, který tam byl dovezen z Evropy, dále semeny divoké hořčice, kopřivy, světlice (Carthamus) a také ptačince (Stellaria media). Bylo pozorováno, že stéblo s klasem plným semen si nohou přišlápnou a skloní a teprve potom je vyzobávají. Podle toho také dostali svou přezdívku trávní papoušci.
Jsou to výborní a vytrvalí letci. Jejich let lze trochu přirovnat k třepotavému letu motýlů, protože při něm v jednom směru s oblibou dělají nejrůznější obraty a stále mění polohu. Vyznačují se krátkým zobákem, kterému chybí u papoušků obvyklý zubovitý výčnělek. Ocas se skládá ze širokých per ke konci zúžených. Středních čtyř až šest per je stejně dlouhých, tři vnější pera jsou zkrácena. Křídla jsou zašpičatělá. Protože nesnášejí přímé slunce, největší denní horko asi od deseti hodin dopoledne až do patnácti hodin odpoledne, skrývají se v hustých větvích stromů a odpočívají. Pozdě odpoledne pak opět papoušci hledají potravu. V západní části Austrálie přilétají také na pole a na zahrádky před domy. Potřeba pití je velmi nepatrná a přiměřená původnímu životnímu prostředí. Často dlouhou řadu dnů nepřilétají k napajedlu, svoji potřebu vody ale pravděpodobně ukojují příjmem kapek rosy a zobáním rostlin zadržujících vodu. Doba hnízdění je závislá na množství potravy, které jsou rodičovské páry schopny obstarat pro své potomstvo. Za příznivých okolností hnízdí od září do dubna. Během té doby vyvedou až třikrát mláďata. Jsou známy případy, kdy hnízdili od srpna do prosince nebo jen v září a říjnu. Hnízdo si zakládá v dutinách větví nízkých stromů a keřů, hlavně v akáciích. Samice vnáší listy a podobný měkký hnízdní materiál do hnízdní dutiny v opeření kostřece, velmi umně zastrčený. Tyto části rostlin udržují v hnízdě potřebnou vlhkost, která je důležitá pro vývoj embrya ve vejci. V přírodě se obvykle vyskytuje v párech nebo malých skupinkách, které nepřesahují počet deset ptáků.
Profesor Heinrich Dathe uvádí, že první neofémy modrohlavé byly do Evropy dovezeny v roce 1871 a v Londýně se brzy podařilo od nich získat odchov. Ještě před sedmdesáti lety patřily zdařilé odchovy ke vzácnostem. Jako chůvy byly používány
Neofémy tyrkysové nebo bourci. Podle jiných autorů odborných publikací získali v roce 1931 dva australští chovatelé 12 ptáků, které rozmnožili v roce 1932 a v roce následujícím je vyvezli do Anglie, kde se první odchov zdařil v roce 1934.
Nově získané ptáky umístíme do karanténní klece v místnosti, kde je teplota a vlhkost vzduchu stejná jako u předchozího majitele. Ptáky z dovozu budeme mít v místnosti s teplotu alespoň 20 °C, naopak neofémy přizpůsobené našemu klimatu bez úhony na zdraví vydrží 10 °C. Relativní vlhkost vzduchu by měla činit podle teploty v místnosti 60–80 %. Je bezpodmínečně nutné dávat do pitné vody po dobu čtyř týdnů práškový přípravek proti škrkavkám (Ascaridia) a vlasovcům (Cappillaria). Neofémy se s oblibou zdržují na zemi a proto je nutné je odčervovat dvakrát ročně, tj. před zahájením chovné sezóny a na jejím konci. V malé kleci budou mít nedostatek pohybu a rychle nastane tloustnutí. Takoví ptáci nebudou mít zájem zahnízdit. Klec rozměrů 750×500×500 lze považovat za malou, naopak délka 1500×500 šířka×500 mm výška je vyhovující. Nejlépe se však cítí ve voliéře rozměrů 2×2×1 m. Do klece či voliéry umístíme nejméně dvě bidélka, první s kruhovým, druhé se čtvercovým průřezem a sraženými hranami rozměrů 15–16 mm. Ke stěně klece bidlo upevníme pouze na jednom konci, aby při dosednutí neofémy druhý konec pružil. Na ptačí klouby a kosti to bude mít příznivý vliv. Hranaté a kulaté bidélko umožní ptákům měnit polohu prstů. Neoféma modrohlavá je typickým představitelem zrnožravých (trávních) papoušků. Za základní zrniny považujeme lesknici, mák, niger, loupaný a neloupaný oves, proso v různých barvách, semenec, senegalské proso v klasech a slunečnici. Mák a slunečnice jsou olejnatá semena, proto je budeme podávat jen v omezeném množství. Nigr a semenec jim nabídneme před započetím chovné sezóny pro povzbuzení pohlavní aktivity. Přijmou také máčenou pšenici. Na konci léta si budou pochutnávat na kukuřici a slunečnici v mléčné zralosti. Velmi se osvědčilo krmit naklíčenými semeny, kde klíček nepřesáhne délku dva milimetry. Zkušení chovatelé si v létě nasbírají dostatečné množství klasů prosa a pšenice v mléčné zralosti do zásoby, uloží je do mrazáku a následujících dvanáct měsících je ptákům předkládají každý den. U pšeničných klasů si musíme být jisti, že před sběrem nebyly ošetřeny chemickým postřikem. Na dno klece položíme misku naplněnou pískem pro trávení a zažívání, jemně rozdrcené skořápky z vařených slepičích vajec, dřevěné uhlí, starou zvětralou omítku a jodovou kostku. Na klec připevníme sépiovou kost. K ozobávání jim dáme slabé vrbové proutky a na jaře větvičku z ovocných stromů i s rašícími pupeny. Každý den dostanou rozkrojenou šťavnatou mrkev, obden jablko. Je účelné spojení voliéry se zděným domem, který bude sloužit jako odchovna, zimoviště a sklad krmiv. K odchytu ptáků používáme nástroj podobný síťce na motýly. V žádném případě nesmí být síťka nahrazena neprůhlednou látkou. Pták by se dostal do šoku a mohlo by dojít až k zástavě jeho srdeční činnosti. Od jara do podzimu budeme neofémám předkládat červený jetel, jitrocel kopinatý s kláskem, kokošku pastuší tobolku, nakrájenou mladou kopřivu dvoudomou, ptačinec-žabinec, rdesno ptačí, řebříček obecný, smetánku lékařskou s květem, starček (rod Senecio) s nezralými semeny, špenát, šťovík, vojtěšku a celoročně brokolici a čínské zelí. Pitnou vodu mají neofémy v napáječce. V jednom litru se rozpustí půl tablety přípravku Cholesol. Společně s vitamíny a minerály. Na začátku chovné sezóny zavěsíme na stěnu klece hnízdní budku vyrobenou z prkének se základnou 250×250 a výškou 400 mm. Prkénka budou mít tloušťku 10 mm. Vstupní otvor do budky má průměr 70 mm. Chovatelé, kteří s neofémami nesoutěží na celostátních a mezinárodních výstavách, vystačí s budkami rozměrů 170×170×250 mm a vstupním otvorem 50 mm. Ve svém chovu používám budky, které mají čelní stěnu rozdělenou na dvě části, tj. dolní třetina je pevná a zbývající dvě třetiny jsou dvířka. Odklápěcí stříška tudíž není potřebná. Na vnitřní části dvířek je umístěn žebříček umožňující lepší vylezení z budky. Na dně budky je připevněna silnostěnná fólie PVC, která zasahuje také na všechny stěny. Jejím úkolem je udržovat vlhkost v budce především v horkých letních dnech. Na fólii je nasypána směs navlhčených hoblovaček, pilin, ztrouchnivělého dřeva ze starých vrbových kmenů, drobné kousky kůry a mech. To vše je lehce posypáno suchými pilinami a jsou přidány zelené listy. Další možností je budka vyrobená z kmene ovocného stromu. Ta lépe udržuje vlhkost a samozřejmě bude mít odklápěcí stříšku. Páru ve voliéře poskytneme na výběr dvě hnízdní budky. Do chovu zařazujeme ptáky jen zcela přepelichané a vybarvené. Začínající chovatelé kupují neofémy tak, aby každý pták pocházel od jiného majitele a tím si zajišťují nepříbuznost. Před zahájením chovné sezóny budeme podávat měkké krmivo, které je vytvořeno z natvrdo uvařeného a nadrobno rozsekaného vejce, strouhanky, šťavnaté strouhané mrkve, pšeničných klíčků, mravenčích kukel, sušeného mléka, to vše mírně poprášené Beta-karotenem. Takto vzniklou směs promícháme a získáme vlhkou drolivou hmotu. Měkké krmivo budou ptáci dostávat pouze do dne snesení prvního vajíčka. Znovu jej začneme podávat až v den vylétnutí prvního mláděte. Je důležité vyřadit z měkkého krmiva pro mláďata Beta-karoten. Ten zvyšuje pohlavní vzrušení samce do té míry, že je schopen mláďatům ukousat zobáky a samici zabít.
Sestavování nových párů vyžaduje trpělivost. Mladí ptáci, kteří ještě nehnízdili, se sestavují v páry mnohem snadněji než ptáci starší. Spárovaní ptáci, kteří přišli o svého partnera, totiž tvrdošíjně odmítají nového. I mladé ptáky je však nutno spárovat už delší dobu před hnízděním, nejčastěji ještě na podzim. Někteří chovatelé poukazují na to, že ptáci sice nakladou vejce, ale neoplozená, až teprve po šesti letech jsou vajíčka oplozena. Jiní chovatelé však tvrdí, že ptáci mohou zahnízdit mnohem dříve. Podle mých zkušeností je to zapříčiněno právě souladem či nesouladem jednotlivých ptáků. Ne každý samec nebo samice se spáruje s předloženým partnerem, a když, tak to může trvat také několik let. Je nejlepší, když si chovatel začátečník opatří tyto překrásné papoušky u některého místního chovatele. Importovaní papoušci ze zámoří nebo z Holandska jsou sice levnější, ale mnohem choulostivější než papoušci vychovaní v místních podmínkách. U importovaných ptáků se projevuje vysoká úmrtnost, kdežto mláďata vylíhnutá u nás jsou značně odolná. Choulostivější ptáky z importu si může dovolit chovat ten, kdo je již velmi zkušený. V zajetí může neoféma modrohlavá zahnízdit v kteroukoli roční dobu. Pro chovatele je však nejvhodnější jarní a letní období, kdy je dostatek různých travních semen a také mláďata přepeří dříve, než nastane zima. Pokud se rozhodneme chovat více párů těchto papoušků, dodržíme zásadu, aby každý pár měl vlastní klec nebo voliéru. Je nutné do řady voliér umísťovat neofémy tak, aby spolu nesousedily. Samci by totiž v době toku na sebe přes pletivo útočili, nevěnovali by se svým partnerkám a ty by snášely neoplozená vejce. Při klecovém chovu v řadě musí být mezi jednotlivými boxy neprůhledná stěna, aby na sebe samci neviděli. Ve voliéře s nimi můžeme chovat některé drobné pěvce, protože je obvykle dobře snášejí a neubližují jim.
Především začínající a nezkušení chovatelé páří 1,0 modrohlavého s 0,1 tyrkysovou. Je však nutné dodržovat zásadu čistokrevného chovu. Křížence s neofémou tyrkysovou lze rozeznat. Samečci mají prsa po přepeření červená jako neofémy modrohlavé, na křídlech na vnější straně však mají červenohnědé proužky neofém tyrkysových, které jsou dominantní. Při toku sameček tančí, uklání se, snaží se samičku krmit, švitoří a někdy ji i pronásleduje. Ke kopulaci dochází převážně mimo hnízdní budku, přičemž sameček hlasitě švitoří. Chovné páry, které již hnízdily, se začínají zajímat o hnízdní budku hned po vpuštění do voliéry. Naopak u mladých a přepářených párů je toto období delší, obvykle 3 až 4 týdny. Do venkovních voliér je vypouštíme až ve druhé polovině května, kdy je počasí bez teplotních výkyvů. Voliéra je celá zastřešená průhledným plexisklem, které propouští sluneční paprsky, tolik důležité pro zdraví ptáků. Plexisklo však také zabraňuje tomu, aby divoce žijící ptáci, kteří přilétají na horní část voliéry, nám svým trusem, vypouštěným skrz pletivo, nezanesli nemoc. Také přední část voliéry je zakrytá posuvnými skly v drážkách tak, aby bylo možné je v parných letních dnech odsunout stranou a zajistit dobré větrání,.
Obvykle do 14 dní po vpuštění do voliéry nalezneme v hnízdě první snesené vajíčko s bílou skořápkou. Začne-li samička snášet, samečka do budky již nepustí. Po třetím sneseném vajíčku samička opouští budku jen proto, aby se vyprázdnila, nakrmila a napila. Snůška u ptáků poprvé hnízdících bývá zpravidla 3 až 4 vajíčka, v dalších hnízdech pak 5 až 7 vajíček, ojediněle až 9. Mláďata se šedobílým chmýřím se líhnou v závislosti na teplotě a vlhkosti vzduchu (až 85 %) za 18 až 24 dní, vždy obden tak, jak byla snesena vejce. Chování rodičů se změní a samec se často celé hodiny zdržuje v budce a také v ní zůstává v noci. Při kontrole hnízda některý sameček vylétne z budky, jiný v ní zůstane a společně se samičkou a mláďaty hlasitě křičí. Mláďata kroužkujeme ve věku šesti dnů kroužkem z hliníkové slitiny o vnitřním průměru 4 mm. V zemích Evropské unie jsou již používány kroužky vyrobené z tvrzeného plastického materiálu. Mimo označení státu CZ, roku 06, pořadového čísla kroužku 001-x bývá často uvedena zkratka chovatelského klubu a osobní číslo chovatele. Zkušení chovatelé si do chovné knihy zaznamenávají veškeré údaje o mláďatech a jejich rodičích. Teprve následně pečlivě vyplní rodokmeny. Budku kontrolujeme zpravidla obden tak, jak jsou mláďata připravena k okroužkování. Ve věku deseti dnů se u mláďat jako první objeví opeření ocasních per, na břiše a prsou dvanáctý den a o den později modř na křídlech. Po vylíhnutí prvního mláděte začneme podávat i kousek bílého pečiva (pšeničného chleba nebo sucharu) namočeného v mléce a následně vymačkaného, natvrdo uvařené a nadrobno rozsekané vejce smíchané s nastrouhanou mrkví, hroznovým cukrem a mravenčími kuklami. Mláďata opouštějí hnízdní budku ve věku 26 až 35 dnů podle toho, zda je budka nízká s větším přístupem světla nebo stojatá a vysoká se zastíněním. Vysoké budky opouštějí mláďata teprve tehdy, až jsou zcela vyspělá a taková budka také chrání samici před agresivnějším samcem v době hnízdění. Když mláďata vylétnou z tmavé budky (dutiny) na sluneční světlo, obvykle ještě špatně vidí (jsou oslněná), při prudkém rozletu pak mohou narazit na pletivo nebo konstrukci voliér a vážně se zranit nebo dokonce i zabít. V té době jsou také značně plachá a divoká. Proto mnozí chovatelé doporučují připevnit na několik dnů na pletivo voliéry, především na přední stěnu, měkké větve jedle apod., aby se mladí při nárazu na pletivo neporanili. Potřebují naprostý klid a opatrné zacházení. Mláďata vylétlá z budky se svým zbarvením podobají matce, jsou však tmavší. Obvykle již druhého dne po opuštění budky můžeme pozorovat, že mláďata sbírají potravu na zemi, proto je nutné předkládat v té době krmivo nejen do misek, ale i na zem.
Je opravdová radost pozorovat rodičovský pár s jejich potomky při letovém umění. Někteří výletci přenocují ještě několikrát společně s rodiči v budce. Jejich otec je dokrmuje po dobu sedmi až čtrnácti dnů. Protože rodičovský pár má snahu znovu zahnízdit po vylétnutí druhého mláděte, dochází ke kopulaci, při které je mláďata žadonící o potravu ruší. Počínaje osmým dnem samec obvykle dokrmuje až pozdě navečer. Protože samice již sedí na nové snůšce a sameček pečuje především o ni, nutí tak výletky k samostatnosti. Po uplynutí čtrnácti dnů jsou již výletci obvykle samostatní, do budky se již nevracejí a nocují na větvích ve voliéře, na bidélku nebo na víku budky. Potom je účelné přemístit výletky do jiné klece nebo voliéry. Jsou totiž známy případy, kdy agresivní otec napadl vlastní syny, zatímco dcer si vůbec nevšímal. Hrozilo nebezpečí, že je i zabije. V ojedinělých případech se stává, že otec napadá své potomky krátce po vylétnutí z budky. Chovatel má připravenou takovou klec, aby mezi jejími dráty mohli ptáci prostrčit hlavu. Umístí do ní výletky a otec je mezi dráty dokrmuje. Někdy se ale stane, že samička začne novou snůšku ještě v době, kdy nejsou mláďata z prvého hnízdění vylétlá, a ta mohou nová vajíčka snadno rozbít. Pro chovatele je šťastná náhoda, když se samička rozhodne klást novou snůšku do druhé připravené budky, což však není pravidlem.
Mladí samečci jsou na obličeji více modří než samice. Pohlaví u nich můžeme určit snadněji ve dvou až třech měsících, někdy i později. V té době se objevují mladým samečkům první červená peříčka na prsou. U některých ptáků můžeme podle tohoto zbarvení určit pohlaví již v hnízdě. V období přepeřování musíme dávat bedlivý pozor na výletky. Jakmile některý nejeví zájem o potravu, je přikrčený a má načepýřené peří, ihned ho odchytíme a přemístíme do klece do tepla, tím ho často zachráníme. Organizmus ptáka je při výměně peří značně zatížen a právě proto musíme krmit co nejvšestranněji, dávat vitamínové preparáty do pitné vody a stále doplňovat minerální přísady, především v pozdním létě a na podzim. Za krásného počasí přijímají s roztaženými křídly sluneční paprsky a v připraveném suchém písku se rádi popelí. Mladé ptáky v našich klimatických podmínkách přemísťujeme do zimoviště dříve než-li dospělé. Chovatelé, kteří s neofémami soutěží na výstavách je nechávají hnízdit jen dvakrát do roka. Třetímu hnízdění zabrání tím, že jim odeberou obě budky. Je samozřejmé, že rodičovský pár se již druhým hnízděním značně vysiluje. Mláďata z pozdního hnízdění také špatně přezimují, protože pelichání u nich nastává v době, kdy nemají dostatek slunečního záření a pohybu na čerstvém vzduchu. V plné kráse se ukáží v příštím roce, kdy jsou chovu schopni. U samečka postrádáme spodní křídelní pásek, zatím co u samičky je světlý příčný proužek proměnný, tzn, že může i chybět.
Německý chovatel H. J. Bühner z Mühlhausenu ponechává neofémy modrohlavé celoročně venku v zastřešené voliéře. Na rozdíl od neofémy tyrkysové jsou téměř bez přerušení v pohybu. Odolnost vůči chladu přičítá především tomu, že jeho ptáci netrpí důsledky degenerace z příbuzenské plemenitby. Důležitou roli zde hraje také rozmanitá a vydatná potrava. V období silných mrazů jim v krytém prostoru přitápí infrazářičem. Naši chovatelé jistě budou s otužováním neofém modrohlavých obezřetní. Tito ptáci jsou plodní a spolehlivě odchovávají mláďata ještě v deseti letech. Osvědčilo se spářit staršího samce s mladou samicí. Průměrná délka života je 12 let. Vzorník (standard) požaduje délku 210 až 220 mm, křídla 110 mm, ocas 170 mm. Tito ptáci jsou zařazeni do výstavní třídy P I/2. V České republice vznikly dva kluby chovatelů neofém. Jeden má sídlo v Městci Králové, druhý v Jihlavě. Někteří ornitologové používají pro tohoto ptáka název „Traváček modrohlavý“ a všímají si toho, že má poměrně velké oči, což mu umožňuje být aktivní za soumraku. Existuje již řada barevných mutací, které si zaslouží samostatný článek.
Úspěšným chovatelem neofém modrohlavých byl Jaroslav Hamza z Prahy. Již v roce 1978 získal na světovém šampionátu ptactva v německém Bocholtu bronzovou medaili v soutěži kříženců kanár×konopka. V následujících letech rozmnožoval žlutou mutaci
Zvonka zeleného a další odchylně zbarvené ptáky z naší přírody. Jeho největší láskou však byly mutace neofém, které měl ve svém bytě ještě v roce 2004. Zemřel 18. ledna 2005 ve věku 85 roků. Současným mladým chovatelům byl příkladem v dosažených výsledcích na tuzemských i zahraničních výstavách.
Neofémy si díky své kráse a důvěřivosti určitě získají další nové obdivovatele a chovatele.