PAPOUŠÍČEK VRABČÍ - Forpus passerinus

Ta naše Česká republika je země papouškům zaslíbená. Terra psittacorum bylo prý kdysi napsáno na staré mapě Austrálie, dneska tento název můžeme směle připsat do mapy české kotliny. Má to co dělat s naší náturou. Ostatně to cítím sám na sobě, jsem přeci také Čech. Zvířátka pěstujeme rádi, to ano, je ovšem mnohem výhodnější, když jsou to tvorové méně nároční, kteří nedají tolik práce a navíc jsou cenově výhodní, takže málokdy proděláte. Nesmíte se ovšem zbláznit, neuváženě nakupovat a očekávat, že budete do konce roku milionářem. To není žádné podnikání, to je známá hra, které se říká letadlo. Jinak jsou papoušci ptáci, nad něž výhodnějších není. Jsou otužilí, nenároční, žijí obvykle déle než všichni ostatní ptáci a dobře se v zajetí rozmnožují. Co byste chtěli více? Papoušíčci vrabčí, jedni z nejmenších papoušků na světě vůbec, mohou být dokonce příkladem fungování základních ekonomických zákonů. Především zákona o nabídce a poptávce. Je-li něčeho na trhu příliš, potom cena takového zboží klesá a kupující mají i menší zájem, až téměř nenakupují. A naopak. Zboží na trhu není, cena jde nahoru a najednou by takové zboží chtěl každý. Papoušky ani komunisté neměli zahrnuté v tvorbě cen, proto tady fungovaly základní ekonomické zákony a protože se tito malí, jihoameričtí papoušci množí v zajetí velice dobře, zažil jsem v životě několik vln zájmu o tyto ptáky a značné kolísání jejich ceny. Právě v současnosti zřejmě zažíváme jeden z útlumů zájmu o tyto ptáky. Letmo jsem si pročetl poslední Faunu a nenabízel je nikdo. Jeden z inzerentů je však hledal a to všechny druhy. Náš vnitřní trh je příliš malý na to, aby se vyrovnal s kolísáním cen a opakujícími se vlnami totálního nezájmu. Se vstupem do EU se nám sice rozmnožily možnosti, ale umíme je využívat jen málo. Vlastně jen jedním směrem. Pokud zjistíme zájem, nakoupíme venku, ale svoje výpěstky již neumíme prodat jinde než doma. To je známá příčina toho, že někdy máme v inzerátech přepapoušíčkováno, jindy je najdeme jen v oddíle hledám.

Rod Forpus zahrnuje na 7 druhů malých jihoamerických papoušků, kteří jsou si velmi podobní jak barvou, tak i velikostí. Není proto nijak snadné jednotlivé druhy správně určit, což je ovšem pro chovatele ta základní otázka. Byl sice již vypracován slovní klíč k určování jednotlivých druhů, ovšem není to nic zcela jednoznačného. Důležité partie těla, rozhodující pro správné určení jsou většinou popisovány tak, že je slovně uváděn odstín zelené, případně modré barvy. Není to zdaleka nic přesného, zvláště proto, že tyto valéry si každý může představovat jinak. V několika případech proto představuje Milan Vašíček ve své knize některé druhy i na zahraničních fotkách a to tak, aby bylo vidět roztažené křídlo jak shora, tak i zespodu, což může být důležité jak pro určení druhu, tak pro určení pohlaví. Jenže jako obvykle se příliš neshoduje slovní popis s vyobrazením. Slovní popis se asi tak v 99 % obvykle opisuje a jen málokdy je alespoň trochu upravován. Stačí letmý pohled na popis u samce druhu Forpus cyanopygius = papoušíček modravý. Tady se píše, že letky loketní a letky ruční u kořene modré. Současně je tam i fotografie F. Pfeffera, na které je samec dotyčného druhu držen v ruce s roztaženým křídlem. Na té fotce je k vidění něco jiného. Totiž, že letky nejsou modré u kořene, ale na vnějších praporech a to s různou intenzitou barvy i s jejím rozsahem. Na nejdelších letkách modrá barva chybí a začíná se objevovat až asi od šesté letky, nedá se to podle fotky přesně spočítat. Velmi intenzivní je barva na letkách loketních. A pozor, modré jsou i velké krovky křídelní, zvláště loketní, přičemž na velkých krovkách ručních začíná modrá barva opět až asi uprostřed křídla. Tohle všechno by mělo být přesně spočítáno a popsáno, jenže není. Na první pohled to může vypadat jako hnidopišství. Ale je tomu právě naopak! Oni totiž papoušíčci rodu Forpus jsou si nejen velmi podobní, ale jsou si opravdu velmi příbuzní a to tak, že Kříženci jednotlivých druhů jsou nadále plodní. A to je pro chovatele opravdová zrada. A což teprve pro posuzovatele. Ten by měl totiž křížence bezpečně rozeznat a vyloučit ze soutěže. A teď mi tedy řekněte, jak takového křížence bezpečně rozeznáte. Zajisté se najdou i lidé, kteří se budou vytahovat jako příslovečné kšandy, že to není žádný problém. Nebo ti fikanější vám odpoví otázkou: vy to nepoznáte? A to ještě není všechno, protože již u více druhů byly vypěstovány i různé barevné mutace a je proto nabíledni, že i různé odstíny zelené a modré budou jiné než u přírodních ptáků. Samozřejmě pak, i u těchto sedmi druhů rodu Forpus byly popsány všelijaké odlišné zeměpisné formy, těch je tuším, celkem 19. Máme tedy vcelku spolehlivě v evropských chovech křížence jak mezidruhové, tak i vnitrodruhové, totiž smíšené jednotlivé zeměpisné formy. Za těchto okolností pak, můžeme-li získat skutečně čistokrevné přírodní ptáky, jde o velkou vzácnost.

Asi před čtyřmi lety dovezli „Plzeňáci“ přímo ze Surinamu zásilku papoušíčků vrabčích. Co na této zásilce bylo tak zajímavého? Inu to, že ptáci měli „papíry CITES“, tedy vlastně rodný list. Kupující tak měl tu nejvyšší možnou záruku toho, že kupuje opravdu papoušíčky vrabčí surinamské, neboli nominátní formu druhu Forpus passerinus passerinus (Linnaeus, 1758). Několik párů těchto ptáků jsme prodávali i na výstavě v botanické zahradě. Ptáci byli v neobyčejně dobré kondici a vážně jsem uvažoval o tom, že si nejméně jeden pár koupím. Jenže jsem neměl doma žádnou volnou klec a tak jsem to odkládal. Měl jsem si jeden pár aspoň odnést domů a pečlivě jej vyfotografovat ze všech stran. Ráno jsem je mohl zase vrátit. Jenže to proběhlo podle známého pořekadla. V střeše byla díra, váhal sedlák Jíra … Prostě jsem propásl příležitost. Když přišel kupující, který měl zájem o poslední pár, vůbec jsem si nedovolil říci, že je beru sám. Von taky Jeník má přes dva metry a dlaň jako lopatu uhelku. Navíc mi slíbil, že si je budu moci vyfotit. No jó. Tak jsem měl pak čas, jenže ptáci měli zrovna mláďata. Pak jsem na to zase zapomněl a tak se to střídalo tak dlouho, až ten chovný, opravdu čistokrevný samec uletěl. Tím byl jev zvaný sedlák Jíra naplněn definitivně z 50-ti %. Pak dal chovatel tu opravdovou samici na výstavu a já si ji, samozřejmě s jeho souhlasem, půjčil přes noc domů a vyfotil ji z různých pozic.

Mám sice samce Papoušíčka vrabčího rovněž na fotografiích, ale tyto fotografie vám tentokrát představovat nebudu. U nich totiž chybí ta úřední jistota původu. To by nebyl správný postup. Na fotografiích máme tedy tentokrát jen samici výše zmíněného druhu. Papouškářům doporučuji, aby si tyto fotografie vystřihli a mohou si je vložit mezi stránky 110–111 Vašíčkovy knihy Papoušci latinské Ameriky. Může se to někdy dobře hodit. Pro ostatní mám rovněž vzkaz. Pokud se vám dostanou do rukou takto ověření ptáci, neváhejte a vyfoťte je ze všech pozic. Nemusí to být jenom ptáci s papíry původu, mohou to být i ptáci na vaší dovolené ve Venezuele a tak podobně. Já vím, na takovou cestu nemáte peníze a když, tak nechcete, aby soused věděl, že je máte. No tak vám tu fotku poslala tetička nebo dcera. Mladý tam teďkonc zase jezděj hledat Che Guevaru. Foťte! V dnešní době digitálů je to fakt zábava.