ZOO – FARMA U DVOU KVÍTKŮ

Co vám budu povídat, let jsme samozřejmě zmeškali a do dalšího letadla se dostali jen díky intervenci našeho a posléze i tureckého velvyslanectví. Tlumočník, který přišel, nakonec úředníkům de la compagnie aérienne vysvětlil, že já nejsem blázen a Boženka že není teroristka, nýbrž, že jsme taková docela normální česká rodina, která chce poznat krásy a především přírodu ostrova Martiniku.

2. V zemi zelených dráčků

Po osmihodinovém letu a drobných nedorozuměních plynoucích z nepatrných jazykových znalostí jsme se ocitli v barevném ráji, jež začínal hned za letištní plochou. Abyste rozuměli, letiště Le Lamentin leží na východním okraji hlavního města a coby kamenem dohodil odtud, podél jihovýchodní výpadovky, je již ten nefalšovaný tropický les, touha všech přírodomilů. Ani ne za dalších třicet minut, které jsme strávili přilepení na okenních sklech taxíku už nás vítal náš hotel, dvoupatrová budova s vlastní pláží, bungalovy a městečko St. Luce na jihu ostrova.
„Bungalov?“ zeptala se Hanička, když nám snědý míšenec usmívající se především na Boženku, ukládal zavazadla ke dveřím domku.
„Bylo to levnější.“
Míšenec odemkl a posunkem ruky nás, vlastně spíš Boženku, tvářil se totiž, jakoby nic jiného ani nevnímal, uvedl dovnitř.
„Už Alberta chápu,“ pronesl jsem tiše k Hance, když jsem zahlédl, jak se její sestřenice na mestice dívá. Oni vešli dovnitř a mne, Hanku i zavazadla ponechali svému osudu. Zavrtěl jsem nevěřícně hlavou: „Celej její fotřík.“
„Neremcej pořád,“ napomenula mě Hanička, „Je to mladá holka a zapalujou se jí lejtka.“
„Aby nám od toho nechytla střecha nad hlavou,“ odpověděl jsem a už už se shýbal pro kufry, že je jako odnesu sám, když tu zčistajasna připomínajíce hurikán, který zde není vzácností, se z tmavého prostoru dveří vyřítila naše milá malá Fatima a bez ohledu na mou maličkost, upalovala směrem k pláži, jak nejrychleji dovedla. Přitom křičela: „Drakóóóni, drakóóni …“
Když jsem se konečně zvedl na nohy a pofoukal si bebíčka, už tu byl i její obdivovatel a stejně jako ona přeběhl bez skrupulí přes mou maličkost, zašlapávaje mne do písku a kamení před bungalovem.
„Do prkýnka, co se děje?“ nechápal jsem jejich nadšení pro tuhle sportovní disciplínu.
Hanička mi pomohla na nohy a oba jsme pak opatrně a v neblahé předtuše nahlédli do otevřených dveří.
Nic! Byla zde chodbička zvíci dvou metrů čtverečních, vestavěné skříně, vchod do koupelny a otevřené dveře do hlavního pokoje. Ten měl sloužit zároveň jako obývák i ložnice. Za ním, přes stažené žaluzie dvoukřídlých dveří prosvítala již jen sluncem zalitá veranda, srdce zdejších domovů.
„Co blbnou?“ zeptala se mě Hanička a na její tváři byl patrný údiv.
Vešli jsme dovnitř. Manželská postel, přistýlka nainstalovaná na náš popud, lednice a stůl s dvěma židlemi, to bylo veškeré zařízení tohoto levného „turist – houmu“.
„Nic tu není,“ pravila Hanka a já si s úlevou, jinak to ani říct nejde, dřepl na postel.
„Hele,“ ukázala moje partnerka na stěnu za manželským ložem.
„Co?“ otočil jsem se tím směrem a spatřil malého, sotva dvacet centimetrů dlouhého tvorečka olivově zelené barvy, jemuž se středem hřbetu táhnul světlý, oboustranně tmavě lemovaný pruh. Vzápětí se vedle něho objevil další, o poznání menší jedinec stejného druhu.
„Támhle,“ ukázala Hanka do rohu.
Tam byl další, robustní sameček s tmavými příčnými pruhy na bocích, který právě nafukoval jasně žluté hrdélko.
„Anolis rocguet salinei,“ pravil jsem a srdce se mi tetelilo radostí.
„Tak to jsou ty dragoni,“ konstatovala Hanička, zatímco já už držel prvního anolise v ruce. Než se nadál, skončil v pevném plátěném sáčku, kterých jsem měl pro ten účel našitých snad stovku.
„Musíme najít Boženku, než se někam zaběhne,“ pokračovala ona.
„Skoč tam sama,“ zaprosil jsem. „Musím tady vychytat to nadělení. Jinak ji sem stejně nedostaneš.“
Myslíš, že se bojí zvířat?“
„No jestli jo, tak to nám ji Albert neměl vůbec posílat. Dyť nás zná, ne?“
„Převychováme ji, viď?“ zeptala se mě Hanka a políbila mě na tvář.
„Neruš, lovím.“
„Tak lov, ty můj lovče. Jdu ji najít,“ a zmizela, načež jsem si mohl alespoň chvíli v klidu a sám vychutnávat to potěšení z prvních tropických lovů po několika letech abstinence.
Za okamžik jsem měl v sáčku dva velké samce a tři samičky a pátral v koupelně, jestli tam za klozetovou mísou snad nesídlí nějací další nájemníci. Najednou jsem však zaslechl rámus a jekot a do bungalovu se vřítila rozlícená Hanka táhnoucí za vlasy svou adolescentní sestřenku.
Obě řvaly jako na lesy.
„Mám na tebe dávat pozor,“ ječela Hanka.
„Aááááá,“ pištělo to přerostlé dítě.
„Pochopíš to, jen ji člověk nechá chvilku a už je zas nahatá.“
„Kdo, kde?“ osmělil jsem se a v bláhové naději vyhlédl ven z našeho současného bydliště.
„Božka přece.“
„A ták,“ neubránil jsem se zklamanému konstatování.
„Už se zas legitimovala se svým pasem tomu zdejšímu zavazadlovému poslíčkovi.“
„Ne, to není možné,“ usmíval jsem se trochu ironicky. „Je to mladá holka a zapalujou se jí lejtka.“
„Děláš si ze mě prču,“ podívala se mi Hanička do tváře a upustila Boženku na zem.
„Ne.“
„Mám ji na zodpovědnost. Nemůžu se vrátit a předat ji Albertovi se sedmibarevným potomkem …“
„Já tu nebydlet,“ lámala Boženka češtinu, nic nedbaje na náš nedokončený rozhovor. No a do toho všeho se přiřítil ten právě zamilovaný míšenec a francouzsky nám cosi vysvětloval.
„Rozumíš mu?“
„Ale jo, chce si ji vzít.“

(pokračování v dalším čísle)

Vladimír Cerha