Sdílet:
15 let Hipocentra Koryčany – aneb kde se sny plní …
Nekrásnější pohled na svět je prý z koňského hřbetu. Sní o tom nejeden romantik, v jakémkoliv věku. Touha vyhoupnout se do sedla a cválat po louká...
Nekrásnější pohled na svět je prý z koňského hřbetu. Sní o tom nejeden romantik, v jakémkoliv věku. Touha vyhoupnout se do sedla a cválat po loukách, cítit vůni koňských hřív … Jenže cesta ke splnění tohoto nádherného snu není vůbec jednoduchá. Kůň není kolo, které lze půjčit v půjčovně nebo jen tak koupit. Naučit se jezdit znamená mnoho hodin na zemi i v sedle. Naštěstí existují stáje, kde jsou schopni všem romantickým duším pomoci. Provádět je prvními krůčky, zasvětit do tajů koňáctví, naučit je být zdatnými jezdci. Jednou z takových stájí, kde se sny plní, je Hipocentrum Koryčany. Řada dospělých i dětí začínala právě v tomto oddíle v podhůří Chřibských vrchů. A dodnes na něj vzpomínají…
Cesta z města
Areál zasvěcený milovníkům koní najdete kousíček od koryčanského náměstí, ale dostatečně daleko od městského provozu. Obklopen pastvinami leží nedaleko zámeckého parku, na dosah od lesů Přírodního parku Chřiby. Mírné kopečky v okolí jsou jako stvořené k jízdě na koni, cykloturistice, pěší turistice či lyžování. Lesy přejí houbařům, rybníky rybářům a louky milovníkům her a sportu. Řeknete si, místo jako stvořené pro sportovní areál. Jenže všechno nebylo tak ideální, jak se dnes může zdát. Moderní stáje, kolbiště, restaurace ani ubytování tu nevzniklo mávnutím kouzelného proutku. Hipocentrum si muselo projít dlouhou cestou vývoje a letos je tomu právě 15 let, kdy byl položen první „kámen“.
Když se řekne Hipo Koryčany, každému se vybaví Fred a Stela Dolínkovi, manželé, kteří koním a lidem kolem nich zasvětili celý život. Právě s nimi si budeme povídat o všem, co stojí za fungováním tréninkového centra. Jejich zkušenosti jsou dlouholeté a možná by mohly být inspirací pro všechny novodobé jezdecké oddíly.
Fred alias Milan Dolínek začal na koních jezdit asi v 15 letech. Vyučil se jako chovatel koní v Kladrubech nad Labem, nějakou dobu pracoval jako ošetřovatel koní v Napajedlích, ale v podstatě se tomuto oboru nevěnoval. Od roku 1985 vedl jezdecký oddíl při JZD Koryčany a začal znovu aktivně jezdit. Po roce 1989, kdy byl jezdecký oddíl zrušen, soukromě podnikal v oboru agroturistika - chov koní. Naplno se koním věnuje od roku 1991, kdy vzniklo Hipocentrum Koryčany. Od téhož roku je součástí Hipocentra původní jezdecký oddíl TJ REMONTA, který sdružuje stále kolem 30 dětí a mladých lidí se zájmem o anglické i westernové ježdění. V roce 1993 se stalo součástí Hipocentra i Středisko hiporehabilitace a rehabilitace, akreditované nestátní zdravotní zařízení pro hiporehabilitaci a léčebné ježdění handicapovaných. V roce 1993 manželé Dolínkovi spolu s dalšími členy založili westernovou sekci Western Riding Clubu a začali se věnovat westernovému ježdění. Od roku 1997 pomáhá Hipocentrum Koryčany materiálně i finančně občanskému sdružení HP Koryčany. Jeho hlavním posláním je integrace handicapovaných dětí a sociální rehabilitace handicapovaných.
Stela Dolínková v sobě nezapře původní povolání – učitelku češtiny. Její brilantní a pohotové vyjadřování je známo všem příznivcům westernových soutěží. Stela byla a je jednou z prvních moderátorek westernových show, kromě toho spoluorganizuje veškeré akce na Hipu.
Jak se z učitelky a později ředitelky základní školy stane holka pro všechno?
„Poprvé jsem se dostala ke koním v 9 letech v Kladrubech nad Labem, kde jsem chodila do jezdeckého a voltižního oddílu. Jezdila jsem asi do 14 let. Pak následovala malá pauza a pak – v době, kdy jsem byla na gymnáziu, jsem jezdila v Ostrožské Nové Vsi na dostihových koních. To bylo asi v letech 1971–1973, pak následovala další pauza a nakonec jsem se ke koním dostala až v rámci zmiňovaného jezdeckého oddílu v Koryčanech. Začala jsem trénovat děti ve voltiži a nejen, že nás to bavilo, ale byli jsme i dobří. Děti, převážně děvčata, mezi nimi jeden kluk, vyhrávali na menších soutěžích, ale byli jsme třeba třetí na Mistrovství ČSSR 1989 ve Frenštátě. Pak se oddíl díky změnám v družstvu rozpadl, koně nám neprodali, tak jsme po roce 1990 přemýšleli o koních vlastních. V roce 1991 jsme navázali na tradici jezdeckých táborů, které jsme pořádali už několik let na Vršavě – kopci nedaleko Koryčan. Neměli jsme vlastní koně, tak jsme si koně jeli vypůjčit na Slovensko, do Topoľčianek. Půjčili nám asi 7 koní, z toho 5 neobsednutých remont. Na těch jsme chtěli udělat prázdniny. Koně přivezli v květnu, neměli jsme stáj, tak jsme koně ustájili do provizorních stáních přímo na Vršavě, 3 km od Koryčan. Tam jsme denně dojížděli koně obsedat. Freďák před prací nebo po práci – pracoval tehdy v továrně na výrobu kuchyní Koryna Koryčany, na dvě směny. Já odpoledne po škole (pracovala jsem jako ředitelka ZŠ ve Střílkách). Doma jsme měli dvouletou dceru Kristýnu. Nové metody obsedání koní jsme tehdy ještě neznali, tak jsme obsedali klasicky. Lonžování a pak za pomoci několika pomocníků nasednutí, kousek povodit a … obvykle šipkou dolů. No, ale nějak se nám to podařilo, takže prázdniny na těchto koních skutečně proběhly a byly krásné. Stany, příroda, polní kuchyně, koníci, prostě nádhera.
Pak jsme chtěli začít podnikat, prošli jsme docela dramatickým obdobím. Dnes už se na to díváme s klidem a úsměvem. Nerestituovali jsme, neměli jsme žádné prostředky, jen pár tisíc dluhů. Jediné, co jsme měli, byla chuť něco začít. Orientace byla jasná – koně a děti. Navázali jsme na to, co jsme dělali doteď. Jezdecký oddíl a tábory s koňmi. Ale aby to bylo zajímavější, „pořídili“ jsme si v roce 1991 kravín se 70 kravami. Já i Fred jsme o kravách věděli snad jen to, že za určitých okolností dávají mléko. Ale šli jsme do toho po hlavě a hlavně na popud našeho společníka, který byl přesvědčen, že krávy jsou to jediné, co potřebujeme, abychom mohli chovat koně. Jak to skončilo? Po půl roce jsme kravín rozpustili s třistatisícovým mankem. A pak jsme se už vrhli na koně. Bez společníka.“
Dnes je tomu neuvěřitelných patnáct let. Jak to vypadalo v roce 1991, kdy jste se pustili do oprav původního statku v Koryčanech?
„Budovy patřily původně koryčanskému zámku, ale když jsme sem přišli, nikdo by to nepoznal. Byl to dům hrůzy, v prvním poschodí – vlastně na půdě, kde je teď ubytování pro 60 osob v pokojích s vlastním sociálním zařízením a v apartmánu, bylo asi 50 cm trusu od kuřat, které zde družstvo chovalo. Dole ve stáji vše v dezolátním stavu, původní stáj pro koně družstvo přestavělo na kravín. Ten byl několik let opuštěný, takže budova chátrala. Ale to už je dávno. Obrat nastal, když jsme splatili městu budovu a mohli jsme investovat do oprav. To bylo asi v roce 1993. Začali jsme budovat ubytování, přednostně ubytování v přízemí určené pro vozíčkáře a handicapované, potom v podkroví. Samozřejmě jsme pokoje za posledních 10 let několikrát zmodernizovali, dostavěli jsme sociálky a všechny pokoje nově vybavili. Pro děti, které k nám jezdí nejen na tábory, ale i na školy v přírodě a školní výlety, jsme postavili chatky – hogan – tzv. kovbojskou ubytovnu. K tomu jsme vybudovali nejen venkovní kolbiště a opracoviště, ale podařilo se nám rozšířit a kompletně opravit i původní seník a vybudovat tak i krytou jízdárnu s tribunou, kterou nejvíc využíváme v době školních výletů.
Před hlavní budovou jsme postavili novou budovu – hospodářské zázemí a před ní bude nové víceúčelové hřiště. Pohled na něj je otevřený z horní terasy, takže budeme mít vše jako na dlani. Další hřiště je před hoganem. K tomu dvě terasy pro hry, venkovní ohniště, keramická pec … takže máme dost prostoru i možností pro naplnění času dětí na školách v přírodě i na táborech – letních, jarních i podzimních.“
O vás je známo, že umíte pracovat se zdravými i postiženými klienty, zejména dětmi. Kdy jste začali s myšlenkou hipoterapie?
„Hipoterapii děláme od roku 1993. Zabýváme se hlavně skupinovými pobyty, které jsou doplněny dalším programem. Nejvěrnější skupinou jsou děti z Handicapu Zlín, které k nám jezdí každoročně od začátku. Vloni jsme školy v přírodě a tábory doplnili ozdravnými pobyty pro handicapované děti. Je to náročné, ale stojí za to vidět, jak jsou děti šťastné v sedle koně, jak jsou vděčné za každou chvilku, kterou s nimi strávíme, jak se snaží lasovat, malovat, tvořit. Je krásné vidět, jak touží po tom, aby si mohly pohladit koníka, dát mu přivezený suchý chleba, jablko, mrkev. Některé děti za 14 let dospěly, ale vrací se k nám stále.“
Co vše tedy Hipocentrum v současné době organizuje?
„Mezi skupinové akce patří školní výlety, školy v přírodě s programem, letní jezdecké, jazykové a výtvarné tábory, jezdecké kurzy, pobyty pro handicapované děti i dospělé, ale také programy o vedlejších prázdninách. Kromě toho organizujeme týdenní i víkendové jezdecké kurzy pro děti i dospělé, odpolední ježdění a hiporehabilitaci 7 dnů v týdnu. Ježdění pro radost, dvouhodinové, půldenní, celodenní i vícedenní vyjížďky po Chřibech, zimní toulání, návštěvy vinných sklípků apod. Je toho hodně, aktuální programy máme na webu www.hipo.cz.“
Kdo všechno vám s přípravou tolika akcí pomáhá?
„Tak předně máme velké štěstí, že asi od roku 2000 jsme Střediskem odborné výchovy žáků SOU zemědělského Kyjov, kteří k nám jezdí téměř denně na praxi. Spolu se svými mistry udělají hodně odborné práce kolem koní, pomohou při školních výletech i hiporehabilitaci. Jsou pro nás velkým přínosem a věříme, že se u nás naučí hodně pro svou budoucí praxi.
Jinak máme rozdělené kompetence – Fred – jako chovatel koní – má na starosti koně a všechno, co k nim patří, včetně všech ukázek, obsedání, přiježdění, programy, vyjížďky, dvoudenní putování na koních po Chřibech, týdenní vandr na koních po vlastech českých i slovenských atd. Já zajišťuji zázemí – ubytování, stravování, nábor dětí, propagaci, prezentaci ap. Pomáhají nám děti z jezdeckého oddílu, který od roku 1991 vedeme. O prázdninách nám pomáhají naši vedoucí, kteří k nám opakovaně jezdí.“
Jaký počet dětí jste schopni přímo v areálu ubytovat?
„Za 15 let své činnosti jsme vybudovali dostatečné zázemí – 120 ubytovacích míst, z toho 50 v chatkách, 20 bezbariérových v přízemí a 50 v pokojích s vlastním sociálním zařízením. Samozřejmě máme jídelnu – kantýnu s dobře vybavenou kuchyní a společenskou místnost s barem ve sklípku.“
Kolik je nyní ve vašich stájích koní? Stačí kapacita koní poptávce po ježdění?
„Máme asi 30 koní, na prázdniny si ještě pronajímáme koně další. Všichni jsou přiježdění pro ježdění ve skupinách, na všech, kromě hřebce plemene appaloosa Bryans Lysi Bar, jezdí děti na táborech, většina koní je připravena pro hiporehabilitaci. Cvičíme je podle metody Patta Parelliho a daří se nám touto metodou zklidnit i koně A1/1, které hodně využíváme.
Samozřejmě každý koník je jiný, některý je temperamentnější, jiný klidnější. Snažíme se, aby všichni byli spolehliví. Teď už připravujeme vlastní odchov, hříbata po hřebci Bryans Lysi Bar, který se vyznačuje klidnou povahou. Několik hříbat jsme prodali, některá zůstala doma a první budeme letos obsedat.
Máme polokrevné koně, appaloosy, anglické plnokrevníky. Všichni jsou pro naše potřeby vhodní. Někteří s námi prošli skoro celou patnáctiletou cestu Hipocentra Koryčany.“
Součástí Hipocentra je i westernová sekce, pořádáte závody, sami se aktivně účastníte na WRC akcích po celé ČR. Jaké máte další plány?
„Každoročně pořádáme dvoje westernové závody. Nejraději vzpomínáme na dobu, kdy western byl u nás ještě v plenkách, startovali jezdci, kteří jezdili s nadšením, ne pro body nebo ceny, ale aby ukázali, co umí. Nezapomenutelné byly první westerny v Koryčanech, kdy byl western i lákadlem pro diváky, kteří dokázali vytvořit nádhernou atmosféru. Jezdci závodili jako o život, dali ze sebe všechno a večer se dovedli s námi bavit na countrybále. To jsou nezapomenutelné chvíle. Od té doby western jaksi ochladl a v závislosti na tom ochladli i diváci. Ale vytrvali jsme a pořádáme závody dál. Závodíme, teda závodí mladí a Freďák. Ten začal vloni závodit s hřebcem Bryans Lysi Bar a na konci sezóny se mu začalo i dařit.“
Fred: „Závodění ano, ale nemůžu být bez vandrů, ježdění v přírodě. Takže i ty koně, kteří jsou trénováni pro westernové závody, musí být schopní „přežít“ v přírodě, uvázaní v noci u stromu. A to včetně hřebce.“
Stela: „Závodit bude Fred dál. Já se asi k rychlostkám už nevrátím a zůstanu na té hlasatelně.“
Máte nějaké motto, co by vystihlo filozofii celého ranče?
„Na motta je tady Freďák, zkráceně asi: „Žít tak, aby se naši známí nudili, až tady nebudem!“
Vždycky jsme chtěli být a chceme být kamarádští k zákazníkům, vytvářet domácí prostředí a agroturistiku i tábory a školní výlety dělat se vším všudy, naplno. Dělat to tak vždycky, i když přijdou jen jednou, poprvé a třeba naposled. Filozofie je jasná, začali jsme (ještě před Hipem) pracovat s dětmi a pro děti. Toho se budeme držet. Takže akce pro děti zdravé i handicapované, s koňmi i bez koní. Mým snem je otevřít Středisko volného času dětí, kroužky, nejen jezdecký, který vedeme už 20 let, ale i další. Mám to v hlavě, je potřeba to doladit a najít vhodné spolupracovníky, kteří s námi vydrží několik let. Nic moc neplánujeme, chceme jen každý rok prožít naplno, užít si ho a nečekat, že přijde něco lepšího.“
Prožívat dny naplno můžete i vy. Jednou z nejbližších akcí v Koryčanech jsou přátelské westernové hry a licence jezdců 29. dubna, o týden později 6. 5. pak westernové závody typu B alias 13. westernový den.
Nekrásnější pohled na svět je prý z koňského hřbetu. Sní o tom nejeden romantik, v jakémkoliv věku. Touha vyhoupnout se do sedla a cválat po loukách, cítit vůni koňských hřív … Jenže cesta ke splnění tohoto nádherného snu není vůbec jednoduchá. Kůň není kolo, které lze půjčit v půjčovně nebo jen tak koupit. Naučit se jezdit znamená mnoho hodin na zemi i v sedle. Naštěstí existují stáje, kde jsou schopni všem romantickým duším pomoci. Provádět je prvními krůčky, zasvětit do tajů koňáctví, naučit je být zdatnými jezdci. Jednou z takových stájí, kde se sny plní, je Hipocentrum Koryčany. Řada dospělých i dětí začínala právě v tomto oddíle v podhůří Chřibských vrchů. A dodnes na něj vzpomínají…
Cesta z města
Areál zasvěcený milovníkům koní najdete kousíček od koryčanského náměstí, ale dostatečně daleko od městského provozu. Obklopen pastvinami leží nedaleko zámeckého parku, na dosah od lesů Přírodního parku Chřiby. Mírné kopečky v okolí jsou jako stvořené k jízdě na koni, cykloturistice, pěší turistice či lyžování. Lesy přejí houbařům, rybníky rybářům a louky milovníkům her a sportu. Řeknete si, místo jako stvořené pro sportovní areál. Jenže všechno nebylo tak ideální, jak se dnes může zdát. Moderní stáje, kolbiště, restaurace ani ubytování tu nevzniklo mávnutím kouzelného proutku. Hipocentrum si muselo projít dlouhou cestou vývoje a letos je tomu právě 15 let, kdy byl položen první „kámen“.
Fred Dolínek a hřebec Bryans Lysi Bar
Když se řekne Hipo Koryčany, každému se vybaví Fred a Stela Dolínkovi, manželé, kteří koním a lidem kolem nich zasvětili celý život. Právě s nimi si budeme povídat o všem, co stojí za fungováním tréninkového centra. Jejich zkušenosti jsou dlouholeté a možná by mohly být inspirací pro všechny novodobé jezdecké oddíly.
Fred alias Milan Dolínek začal na koních jezdit asi v 15 letech. Vyučil se jako chovatel koní v Kladrubech nad Labem, nějakou dobu pracoval jako ošetřovatel koní v Napajedlích, ale v podstatě se tomuto oboru nevěnoval. Od roku 1985 vedl jezdecký oddíl při JZD Koryčany a začal znovu aktivně jezdit. Po roce 1989, kdy byl jezdecký oddíl zrušen, soukromě podnikal v oboru agroturistika - chov koní. Naplno se koním věnuje od roku 1991, kdy vzniklo Hipocentrum Koryčany. Od téhož roku je součástí Hipocentra původní jezdecký oddíl TJ REMONTA, který sdružuje stále kolem 30 dětí a mladých lidí se zájmem o anglické i westernové ježdění. V roce 1993 se stalo součástí Hipocentra i Středisko hiporehabilitace a rehabilitace, akreditované nestátní zdravotní zařízení pro hiporehabilitaci a léčebné ježdění handicapovaných. V roce 1993 manželé Dolínkovi spolu s dalšími členy založili westernovou sekci Western Riding Clubu a začali se věnovat westernovému ježdění. Od roku 1997 pomáhá Hipocentrum Koryčany materiálně i finančně občanskému sdružení HP Koryčany. Jeho hlavním posláním je integrace handicapovaných dětí a sociální rehabilitace handicapovaných.
Stela Dolínková v sobě nezapře původní povolání – učitelku češtiny. Její brilantní a pohotové vyjadřování je známo všem příznivcům westernových soutěží. Stela byla a je jednou z prvních moderátorek westernových show, kromě toho spoluorganizuje veškeré akce na Hipu.
Jak se z učitelky a později ředitelky základní školy stane holka pro všechno?
„Poprvé jsem se dostala ke koním v 9 letech v Kladrubech nad Labem, kde jsem chodila do jezdeckého a voltižního oddílu. Jezdila jsem asi do 14 let. Pak následovala malá pauza a pak – v době, kdy jsem byla na gymnáziu, jsem jezdila v Ostrožské Nové Vsi na dostihových koních. To bylo asi v letech 1971–1973, pak následovala další pauza a nakonec jsem se ke koním dostala až v rámci zmiňovaného jezdeckého oddílu v Koryčanech. Začala jsem trénovat děti ve voltiži a nejen, že nás to bavilo, ale byli jsme i dobří. Děti, převážně děvčata, mezi nimi jeden kluk, vyhrávali na menších soutěžích, ale byli jsme třeba třetí na Mistrovství ČSSR 1989 ve Frenštátě. Pak se oddíl díky změnám v družstvu rozpadl, koně nám neprodali, tak jsme po roce 1990 přemýšleli o koních vlastních. V roce 1991 jsme navázali na tradici jezdeckých táborů, které jsme pořádali už několik let na Vršavě – kopci nedaleko Koryčan. Neměli jsme vlastní koně, tak jsme si koně jeli vypůjčit na Slovensko, do Topoľčianek. Půjčili nám asi 7 koní, z toho 5 neobsednutých remont. Na těch jsme chtěli udělat prázdniny. Koně přivezli v květnu, neměli jsme stáj, tak jsme koně ustájili do provizorních stáních přímo na Vršavě, 3 km od Koryčan. Tam jsme denně dojížděli koně obsedat. Freďák před prací nebo po práci – pracoval tehdy v továrně na výrobu kuchyní Koryna Koryčany, na dvě směny. Já odpoledne po škole (pracovala jsem jako ředitelka ZŠ ve Střílkách). Doma jsme měli dvouletou dceru Kristýnu. Nové metody obsedání koní jsme tehdy ještě neznali, tak jsme obsedali klasicky. Lonžování a pak za pomoci několika pomocníků nasednutí, kousek povodit a … obvykle šipkou dolů. No, ale nějak se nám to podařilo, takže prázdniny na těchto koních skutečně proběhly a byly krásné. Stany, příroda, polní kuchyně, koníci, prostě nádhera.
Pak jsme chtěli začít podnikat, prošli jsme docela dramatickým obdobím. Dnes už se na to díváme s klidem a úsměvem. Nerestituovali jsme, neměli jsme žádné prostředky, jen pár tisíc dluhů. Jediné, co jsme měli, byla chuť něco začít. Orientace byla jasná – koně a děti. Navázali jsme na to, co jsme dělali doteď. Jezdecký oddíl a tábory s koňmi. Ale aby to bylo zajímavější, „pořídili“ jsme si v roce 1991 kravín se 70 kravami. Já i Fred jsme o kravách věděli snad jen to, že za určitých okolností dávají mléko. Ale šli jsme do toho po hlavě a hlavně na popud našeho společníka, který byl přesvědčen, že krávy jsou to jediné, co potřebujeme, abychom mohli chovat koně. Jak to skončilo? Po půl roce jsme kravín rozpustili s třistatisícovým mankem. A pak jsme se už vrhli na koně. Bez společníka.“
Dnes je tomu neuvěřitelných patnáct let. Jak to vypadalo v roce 1991, kdy jste se pustili do oprav původního statku v Koryčanech?
„Budovy patřily původně koryčanskému zámku, ale když jsme sem přišli, nikdo by to nepoznal. Byl to dům hrůzy, v prvním poschodí – vlastně na půdě, kde je teď ubytování pro 60 osob v pokojích s vlastním sociálním zařízením a v apartmánu, bylo asi 50 cm trusu od kuřat, které zde družstvo chovalo. Dole ve stáji vše v dezolátním stavu, původní stáj pro koně družstvo přestavělo na kravín. Ten byl několik let opuštěný, takže budova chátrala. Ale to už je dávno. Obrat nastal, když jsme splatili městu budovu a mohli jsme investovat do oprav. To bylo asi v roce 1993. Začali jsme budovat ubytování, přednostně ubytování v přízemí určené pro vozíčkáře a handicapované, potom v podkroví. Samozřejmě jsme pokoje za posledních 10 let několikrát zmodernizovali, dostavěli jsme sociálky a všechny pokoje nově vybavili. Pro děti, které k nám jezdí nejen na tábory, ale i na školy v přírodě a školní výlety, jsme postavili chatky – hogan – tzv. kovbojskou ubytovnu. K tomu jsme vybudovali nejen venkovní kolbiště a opracoviště, ale podařilo se nám rozšířit a kompletně opravit i původní seník a vybudovat tak i krytou jízdárnu s tribunou, kterou nejvíc využíváme v době školních výletů.
Před hlavní budovou jsme postavili novou budovu – hospodářské zázemí a před ní bude nové víceúčelové hřiště. Pohled na něj je otevřený z horní terasy, takže budeme mít vše jako na dlani. Další hřiště je před hoganem. K tomu dvě terasy pro hry, venkovní ohniště, keramická pec … takže máme dost prostoru i možností pro naplnění času dětí na školách v přírodě i na táborech – letních, jarních i podzimních.“
O vás je známo, že umíte pracovat se zdravými i postiženými klienty, zejména dětmi. Kdy jste začali s myšlenkou hipoterapie?
„Hipoterapii děláme od roku 1993. Zabýváme se hlavně skupinovými pobyty, které jsou doplněny dalším programem. Nejvěrnější skupinou jsou děti z Handicapu Zlín, které k nám jezdí každoročně od začátku. Vloni jsme školy v přírodě a tábory doplnili ozdravnými pobyty pro handicapované děti. Je to náročné, ale stojí za to vidět, jak jsou děti šťastné v sedle koně, jak jsou vděčné za každou chvilku, kterou s nimi strávíme, jak se snaží lasovat, malovat, tvořit. Je krásné vidět, jak touží po tom, aby si mohly pohladit koníka, dát mu přivezený suchý chleba, jablko, mrkev. Některé děti za 14 let dospěly, ale vrací se k nám stále.“
Co vše tedy Hipocentrum v současné době organizuje?
„Mezi skupinové akce patří školní výlety, školy v přírodě s programem, letní jezdecké, jazykové a výtvarné tábory, jezdecké kurzy, pobyty pro handicapované děti i dospělé, ale také programy o vedlejších prázdninách. Kromě toho organizujeme týdenní i víkendové jezdecké kurzy pro děti i dospělé, odpolední ježdění a hiporehabilitaci 7 dnů v týdnu. Ježdění pro radost, dvouhodinové, půldenní, celodenní i vícedenní vyjížďky po Chřibech, zimní toulání, návštěvy vinných sklípků apod. Je toho hodně, aktuální programy máme na webu www.hipo.cz.“
Kdo všechno vám s přípravou tolika akcí pomáhá?
„Tak předně máme velké štěstí, že asi od roku 2000 jsme Střediskem odborné výchovy žáků SOU zemědělského Kyjov, kteří k nám jezdí téměř denně na praxi. Spolu se svými mistry udělají hodně odborné práce kolem koní, pomohou při školních výletech i hiporehabilitaci. Jsou pro nás velkým přínosem a věříme, že se u nás naučí hodně pro svou budoucí praxi.
Jinak máme rozdělené kompetence – Fred – jako chovatel koní – má na starosti koně a všechno, co k nim patří, včetně všech ukázek, obsedání, přiježdění, programy, vyjížďky, dvoudenní putování na koních po Chřibech, týdenní vandr na koních po vlastech českých i slovenských atd. Já zajišťuji zázemí – ubytování, stravování, nábor dětí, propagaci, prezentaci ap. Pomáhají nám děti z jezdeckého oddílu, který od roku 1991 vedeme. O prázdninách nám pomáhají naši vedoucí, kteří k nám opakovaně jezdí.“
Jaký počet dětí jste schopni přímo v areálu ubytovat?
„Za 15 let své činnosti jsme vybudovali dostatečné zázemí – 120 ubytovacích míst, z toho 50 v chatkách, 20 bezbariérových v přízemí a 50 v pokojích s vlastním sociálním zařízením. Samozřejmě máme jídelnu – kantýnu s dobře vybavenou kuchyní a společenskou místnost s barem ve sklípku.“
Kolik je nyní ve vašich stájích koní? Stačí kapacita koní poptávce po ježdění?
„Máme asi 30 koní, na prázdniny si ještě pronajímáme koně další. Všichni jsou přiježdění pro ježdění ve skupinách, na všech, kromě hřebce plemene appaloosa Bryans Lysi Bar, jezdí děti na táborech, většina koní je připravena pro hiporehabilitaci. Cvičíme je podle metody Patta Parelliho a daří se nám touto metodou zklidnit i koně A1/1, které hodně využíváme.
Samozřejmě každý koník je jiný, některý je temperamentnější, jiný klidnější. Snažíme se, aby všichni byli spolehliví. Teď už připravujeme vlastní odchov, hříbata po hřebci Bryans Lysi Bar, který se vyznačuje klidnou povahou. Několik hříbat jsme prodali, některá zůstala doma a první budeme letos obsedat.
Máme polokrevné koně, appaloosy, anglické plnokrevníky. Všichni jsou pro naše potřeby vhodní. Někteří s námi prošli skoro celou patnáctiletou cestu Hipocentra Koryčany.“
Součástí Hipocentra je i westernová sekce, pořádáte závody, sami se aktivně účastníte na WRC akcích po celé ČR. Jaké máte další plány?
„Každoročně pořádáme dvoje westernové závody. Nejraději vzpomínáme na dobu, kdy western byl u nás ještě v plenkách, startovali jezdci, kteří jezdili s nadšením, ne pro body nebo ceny, ale aby ukázali, co umí. Nezapomenutelné byly první westerny v Koryčanech, kdy byl western i lákadlem pro diváky, kteří dokázali vytvořit nádhernou atmosféru. Jezdci závodili jako o život, dali ze sebe všechno a večer se dovedli s námi bavit na countrybále. To jsou nezapomenutelné chvíle. Od té doby western jaksi ochladl a v závislosti na tom ochladli i diváci. Ale vytrvali jsme a pořádáme závody dál. Závodíme, teda závodí mladí a Freďák. Ten začal vloni závodit s hřebcem Bryans Lysi Bar a na konci sezóny se mu začalo i dařit.“
Fred: „Závodění ano, ale nemůžu být bez vandrů, ježdění v přírodě. Takže i ty koně, kteří jsou trénováni pro westernové závody, musí být schopní „přežít“ v přírodě, uvázaní v noci u stromu. A to včetně hřebce.“
Stela: „Závodit bude Fred dál. Já se asi k rychlostkám už nevrátím a zůstanu na té hlasatelně.“
Máte nějaké motto, co by vystihlo filozofii celého ranče?
„Na motta je tady Freďák, zkráceně asi: „Žít tak, aby se naši známí nudili, až tady nebudem!“
Vždycky jsme chtěli být a chceme být kamarádští k zákazníkům, vytvářet domácí prostředí a agroturistiku i tábory a školní výlety dělat se vším všudy, naplno. Dělat to tak vždycky, i když přijdou jen jednou, poprvé a třeba naposled. Filozofie je jasná, začali jsme (ještě před Hipem) pracovat s dětmi a pro děti. Toho se budeme držet. Takže akce pro děti zdravé i handicapované, s koňmi i bez koní. Mým snem je otevřít Středisko volného času dětí, kroužky, nejen jezdecký, který vedeme už 20 let, ale i další. Mám to v hlavě, je potřeba to doladit a najít vhodné spolupracovníky, kteří s námi vydrží několik let. Nic moc neplánujeme, chceme jen každý rok prožít naplno, užít si ho a nečekat, že přijde něco lepšího.“
Prožívat dny naplno můžete i vy. Jednou z nejbližších akcí v Koryčanech jsou přátelské westernové hry a licence jezdců 29. dubna, o týden později 6. 5. pak westernové závody typu B alias 13. westernový den.
rozhovor připravila: Míša Zachová, foto: Jiří Zach
Autor textu: Kolektiv autorů redakce iFauna.cz
Autor fotografií zdroj: Pixabay
