ZOO – FARMA U DVOU KVÍTKŮ

„Blbost!“ obořila se na něj Hanka.
„Tady bydlet drakoni,“ ječela na zemi Boženka.
„Nebydlet, já už je dávno vychytal,“ podíval jsem se po ní, zatímco míšenec dál drmolil francouzsky cosi o nehynoucí lásce a Hanka křičela něco o bláznivém nápadu cestovat kraj světa, aby se nám tady její sestřenice okotila.
Byl to zmatek nad zmatek a do toho všeho, nebudete mi věřit, zní to jako bohapustá smyšlenka, se ve dveřích verandy, kterou jsem předtím otevřel, abych sem vpustil čerstvý vzduch, objevil asi tak půl druhého metru velký leguán zelený poddruh Iguana iguana delicatissima.
„Néééé!!!“ zařvala Boženka a omdlela. Mestic vzal do zaječích. Já se vrhl na leguána a Hanka jen spráskla ruce: „Čím jsem si to zasloužila.“
„Dyť já tě přeci miluju,“ zdvihl jsem se ze země s mrskajícím se plazem v náručí. Držel jsem ho levou rukou za hlavou a pravou u kořene ocasu a vítězoslavně jí ho ukazoval: „Tady to je fakt ráj. Ráj na zemi.“
No opravdu, říkám vám to znovu: Martinik je ráj. Věřte mi.

3. Montagne Pelée

Druhého dne jsem se posilněn dobrou snídaní z hotelové restaurace vypravil docela sám do městečka St. Luce, abych si v půjčovně najal auto. Haničku i Boženku, jsem nechal lenošit na pláži s tím, že se pro ně kolem poledního zastavím a provezu je po ostrově. Obě to uvítaly.
Prošel jsem se tedy několika širokými ulicemi, prohlédl si řadu obchodů a dal se do řeči s některými domorodci. Musím se přiznat, že na půjčovnu automobilů jsem záhy dočista zapomněl, zato mne však přemohl charakter lidí a kolorit místa. Zmocnila se mne toulavá a touha po dobrodružství mi zatemnila rozum. Nasedl jsem do autobusu a za necelé dvě hodiny se ocitl na opačné straně ostrova v městečku Saint Pierre, na úpatí lávových polí sopky Montagne Pelée.
Jestli jsem předtím tvrdil, že Saint Luce je ráj, pak tady jsem poznal, co znamená domorodý název Medidina - Země květů. Šel jsem po vrstevnici 1.397 metrů nad mořem se tyčící hory a na každém kroku objevoval něco, nad čím mi zůstával rozum stát. Bougenvilie a vánoční hvězdy, mechy zářící miliony barevných valér na úbočích sopky, to vše na straně jedné a deštný prales s potůčky, potoky a kovově zbarvenými kolibříky na straně druhé. Byl jsem tím světem opojen.
Začal jsem odvalovat kameny a záhy již držel v dlaních svého prvního gekonka rodu Gonatodes. Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem na něco podobného dokonale nepřipraven. Všechno mé vybavení, včetně sáčků na plazy je v šedesát kilometrů vzdáleném bungalovu, zatímco já se tady rozplývám.
Ale člověk si musí umět poradit. Sundal jsem tedy jednu ponožku, doufám, že to tomu zvířátku příliš nevadilo, a ubytoval gekonka v ní. Brzy ho tam následoval druhý a třetí. Všichni byli stejného druhu, který jsem však nedokázal určit. Trochu se podobali osm centimetrů dlouhým gekonům Gonatodes vittatus s naznačeným podélným pruhováním. Přesto byli na první pohled odlišní od těch, kteří se k nám svého času dováželi ze severní Venezuely a z Trinidadu.
Nedaleko jsem zahlédl malou plantáž asi metr vysokých rostlin s mečovitými listy. Na stoncích vyrůstajících z jejich středu se již začínaly tvořit složené hrozny modrých květů. Ananas. Zaregistroval jsem tam i postavu, která s ohnutými zády pravděpodobně kypřila půdu mezi řadami rostlin. Nemohl jsem tomu však věnovat dostatek pozornosti, protože zrovinka v tom okamžiku jsem zahlédl pohyb u svých nohou. Sehnul jsem se a v rychlosti odvalil třiceticentimetrový ostrohranný kus pemzy. Srdíčko mi radostně poskočilo. Pod tím kamenem byl nádherný pár štírů Centruroides barbudensis. Nevím, jestli vám to něco říká, ale jsou to štíhlí, skořicově zbarvení tvorečkové asi tak šest centimetrů dlouzí. Sameček má vždy proti samičce dobře o polovinu delší zadeček, což je patrné i na jednotlivých jeho článcích, které jsou u samce také výrazně delší. Je to nakonec i logické, protože počet zadečkových článků je u obou pohlaví stejný.
Než se stačili vzpamatovat, už jsem je držel za telson, tedy za to, čemu by se laicky dalo říkat žihadlo. Musel jsem asi vypadat dost podivně, metr devadesát dlouhý, hubený běloch v kraťasech, s jednou ponožkou v sandále a s druhou za pasem, jak tam tak stojí a medituje s rozpaženýma rukama, v nichž se svíjí a třepotají živí štíři. Přemýšlel jsem, kam je dám.
Tam kdesi mezi rostlinami ananasů se najednou napřímil rolník tmavé pleti a cosi zahalekal. Slunce už se začínalo navracet z vrcholu své každodenní pouti, nebe bylo bez mráčku. A všechno náhle ztichlo, možná se mi to v tu chvíli jen zdálo, nebo jsem přírodu kolem nevnímal. Přenesl jsem váhu z nohy na nohu a …
… a právě v tom okamžiku jsem ucítil v levé noze, v té bez ponožky, palčivou bolest ne nepodobnou včelímu píchnutí. Podíval jsem se tím směrem a ještě stačil spatřit tmavého sedmicentimetrového štíra, mizejícího pod nejbližším kamenem. Tohle ale nebyl Centruroides. Na tomto místě bych měl asi zmínit, že jsem alergik, což je pro milovníka zvířat vždycky trochu problematické. Dostal jsem strach.
Bez váhání jsem svůj pár skořicových čertíků pustil na svobodu a odvalil inkriminovaný balvan. Byl tam! Tmavě zbarvený štír rodu Tytius. Vypadal však jako mrtvý. Ležel na zádech, nohy stažené k tělu a ocásek vytočený do nepřirozené polohy. Že bych ho tolik přišlápl, pomyslel jsem si a pomocí klacíku se chystal zvířátko obrátit. Jen jsem se ho ovšem dotkl, vystřelilo jako smyslů zbavené a než jsem se nadál, zmizelo v nejbližší noře pod keříkem jasmínu. Bylo pro určení druhu ztracené.
Na druhé straně je ale nutné podotknout, že za těchto okolností bych stejně nebyl určení schopen. Rod Tytius má totiž nějakých sto dvacet druhů, jejichž určení je nesnadné i pro odborníka. O to větší jsem dostal strach. Je totiž pravdou, že některé, zvláště jihoamerické pralesní druhy mohou disponovat jedem, jež je pro lidi, zvláště pro děti a alergiky, nebezpečný. A také ano. Už jsem cítil, jak mi v levé noze cuká a když jsem se na ní podíval, zjistil jsem, že je mi letní obuv poněkud malá. Noha začala otékat. Než jsem se nadál, už se mi sevřelo hrdlo a dech se mi zkrátil. Ještě jsem stačil povolit sandály, aby mi otok nezaškrtil krevní oběh tak, že by došlo k odumření tkání a pak už jsem cítil, jak se mění moje tvář a jak se mi zorničky očí roztahují. Najednou se mi sluneční světlo, které mám tak rád, stalo nepříjemným a dech byl pro mne nepřekonatelnou potíží. Sípal jsem a bylo mi opravdu zle.

(pokračování v dalším čísle)
Vladimír Cerha