Sdílet:
Astrild rudokrký (Emblema picta)
Synonyma: amadina rudokrká.
Anglický název: Painted Finch.
Německý název: Gemalter Astrild.
Výskyt: střední, západní a severozápadní Austráli...
Synonyma: amadina rudokrká.
Anglický název: Painted Finch.
Německý název: Gemalter Astrild.
Výskyt: střední, západní a severozápadní Austrálie, severozápad Queeslandu.
Zbarvení: samec má vrch těla černohnědý. Kostřec, vrchní ocas, brada, hrdlo a střed prsou intenzivně červené. Stejně tak nadoční pásek, uzdičku a přední tváře. Krk a boky jsou černohnědé. Spodina je černá s červenými okraji a bílými skvrnami. Horní zobák černý, špička a spodní zobák šarlatově červené.
Samice je zbarvena podobně. Pouze uzdička, hrdlo a úzký proužek nad okem nejsou černé a rozsah červené barvy na břiše je menší.
Mláďata jsou zbarvením podobná samici, ale barvy jsou mdlé, nevýrazné. Horní zobák černý, dolní šedý.
Tento druh je obyvatelem australské buše a savan. Je poměrně tichý a plachý. Objevit jej ve volné přírodě není jednoduché. O tom svědčí i skutečnost, že v období mezi světovými válkami byl po určitou dobu považován za vyhynulý druh. Zdržuje se převážně na zemi, kde vyhledává svoji hlavní potravu – travní semena a drobná semena ostatních rostlin.
V období hnízdění žije v párech, mimo tuto dobu vytváří ne příliš početná hejna, která migrují za potravou a vodou.
Hnízda si staví v trsech trav nebo nevysoko v křovinách. Mají kulovitý až hruškovitý tvar. Do hnízda si nosí kousky hlíny a dřevěného uhlí (R. Vít). Snáší zpravidla 3–5 vajíček. Jeho zpěv je cvrčivý, slabě slyšitelný.
Tento druh byl objeven a popsán r. 1839 J. Goudem. Poprvé byl dovezen 1869. První odchov se podařil v roce 1910 v Londýně (R. Vít). Jak již bylo uvedeno, po určitou dobu byl pokládán za vyhynulý. Znovu byl objeven asi v roce 1932 a následně znovu dovážen. Jeho dovozy nebyly nikdy příliš časté a početné, od roku 1963 žádné.
Do svého chovu jsem tento druh získal v roce 1992 nebo 93. Celkem se jednalo o dva páry z Německa a Holandska. Ptáky jsem po transportu umístil do boxových klecí bednového typu o rozměrech asi 80×50×50 cm vždy po páru. Obdobně, pravděpodobně i v menších klecích, je měl umístěny chovatel v Holandsku, který tvrdil, že je zde i odchovává. Toto mohu potvrdit, protože se domnívám, že tento druh se velmi dobře hodí k chovu v klecích, i když jsem později viděl jejich odchovy i ve velkých voliérách v Německu.
Podle dostupné literatury je tento druh méně náročný na teplotu. Immelmann udává, že hnízdí i v oblastech, kde teplota občas v noci klesne pod 0 °C (Alice Springs – Sev. teritorium). Velmi jim ale vadí vlhkost. Vlhké prostředí nesnášejí a často dochází k úhynu. Toto mohu částečně potvrdit ze svých zkušeností. Částečně proto, že jejich nároky na teplotu byly vyšší než u jiných australských druhů. S vlhkostí zkušenosti nemám, protože jejich chov jsem realizoval v „pokojovém“ prostředí tří místností, vytápěných ústředním topením. Zde byla honička udržet vlhkost alespoň na přijatelné úrovni 50–60 % r, když byla topná sezóna. Nicméně bych chov těchto astrildů ve venkovních voliérách považoval minimálně za velmi rizikový. I uvedený příklad chovu z Německa byl ve vnitřních voliérách. Deštivější a chladnější perioda v letních měsících, která vždy alespoň jedna přichází, může znamenat pro ptáky tohoto druhu prochladnutí a zápal plic, jehož následkem je téměř vždy úhyn.
Naproti tomu pokles teploty v nočních hodinách ptákům nepůsobí žádné větší potíže, protože jsou na něj za prvé zvyklí a dokáží snížit výdej tepla na minimum a za druhé teploty v jejich domovině přes den vystupují vždy nad 20 °C a ptáci se tak zahřejí na „optimální“ teplotu. Podobně je tomu u většiny afrických astrildů.
Jak jsem již uvedl, jejich nároky na chovatelské zařízení, tedy jeho velikost, nejsou nijak velké. Za dostačující lze považovat klece s délkou alespoň 60 cm.
Důvodem, proč nejsou v Evropě tak rozšířeni, je bezesporu jejich náročnost na krmení. A to především na jeho kvalitu. Velmi často dostávají záněty střev. Tyto problémy mizí nebo se alespoň výrazně snižují při krmení kvalitními druhy krmiv. Jak jsem již uvedl, ptáky jsem získal v roce 1992 / 93. V té době již existoval čilý „cestovní ruch“ chovatelů do západní Evropy, ale situace na našem trhu a s krmivy byla, co se kvality týče, špatná. Krmil jsem převážně krmivy domácí provenience, a i když jsem zrno propíral, nedokázal jsem jej zbavit především podpovrchových plísní. Nechci se v tomto článku zabývat hodnocením kvality zrní a jeho ošetřením proti patogenním faktorům v chovu drobných exotů, protože tato problematika by vydala na několik samostatných článků. Nicméně zpočátku se mi nedařilo ptáky udržet v dobré kondici a dostavily se i úhyny. Abych doplnil uhynulé kusy a rozšířil si základy chovu, přivezl jsem si z Německa dalších pět kusů těchto astrildů (jednalo se o odchov). Na radu chovatele, který mi ptáky přenechal, jsem si k těmto astrildům zakoupil i 5 kg vážící balení směsi semen, na kterou byli ptáci, dle sdělení chovatele, naučeni. A tak jsem dospěl k cennému poznání: lépe zainvestovat do kvalitního krmiva (byla to standardní směs pro astrildy od f. DUFKY), než-li se snažit objevit objevené. Nejen, že u těchto nově získaných kusů se neopakovala situace z prvního dovozu, kdy jsem vlastně neustále točil jednotlivé ptáky v izolaci a dopřával jim tu antibiotika, tu další medikamenty. Výrazně se zlepšila i kondice původních astrildů, tedy dvou zbylých kusů. Tak se mi podařilo sestavit dva páry pro další pokus s hnízděním. Při další cestě, tentokrát pro změnu do Holandska jsem si zajistil 25 kg výše uvedené směsi zrnin. Ptákům jsem ponechal, byť jen v omezeném počtu, možnost výběru partnerů a na podzim jsem zahájil „chovnou sezónu“.
Páry byly umístěny samostatně ve výše uvedených klecích 80×50×50 cm. K hnízdění dostali ptáci na výběr mezi budkou 12×12×12 cm a jakousi podložkou. Ta byla vyrobena ze dvou kousků překližky o rozměrech asi 12×15 cm, které jsem spojil do tvaru písmene „L“. Do vodorovné destičky jsem po dvou okrajích navrtal otvory asi po 1,5–2 cm. Do těchto otvorů jsem zastrkal dubové větvičky i s olistěním a snítky borovice, a ty na horním konci svázal drátkem. Vznikl tak „kříženec“ mezi budkou, košíčkem a primitivní harckou klíckou. Je zajímavé, že oba páry tento „kříženec“ zaujal více, než-li budka. Když si ptáci vybrali hnízdo, budky jsem odstranil. Tok jsem nepozoroval, pouze samci zpívali „častěji a intenzivněji“. Jako podklad pro hnízdo jsem do uvedeného Křížence vtlačil trochu jemného sena, které spolu se sisálem a kokosovými vlákny tvořilo základ předloženého stavebního materiálu. Velmi malou část jsem dodal ve formě chlupů našeho vlčáka, který byl zpočátku vděčným dodavatelem a na pravidelné česání se těšil. Později, s přibývajícím počtem ptáků v chovu (asi 150–200 párů), se jeho vztah k vyčesávání začal měnit. Když po začátku chovné sezóny uviděl kartáč, zaujal přede mnou postoj jako před figurantem na cvičáku.
Základem hnízda byla sisálová a především kokosová vlákna, výstelku pak tvořilo jemné seno a psí chlupy. Stavbou se zaobírá především samec, samice hnízdo pouze upravuje. Snůška se dostavila asi za 9–10 dnů po zahájení stavby (ta trvala 3–4 dny). Jeden pár snesl čtyři vajíčka, druhý tři. U druhého páru nastal problém, a to velmi kuriózní. Jeho snůška byla prakticky hned v zárodku zničena a to díky množství drobných kamínků, které pár do hnízda nanosil. I když jsem později nabídl lesní hrabanku, ptáci se tohoto zlozvyku nezbavili a společně s kousky hlíny (hrabanky) dál nosili do hnízda i kamínky. Je zajímavé, že po letech, kdy už jsem ptáky nechoval, ale pouze dovážel, mi tuto situaci připomněl jeden chovatel papoušků, který zažil obdobné story s kameny (ale v jeho případě většími) u kakaduů růžových.
První pár na snůšku bez problémů zasedl a i když i zde ptáci „zdobili“ hnízdo podobně, nedošlo k problémům. Na snůšce sedí oba rodiče, ale střídají se nepravidelně. Větší část připadá na samičku. Přesnou inkubační dobu jsem si nezaznamenal, ale 16. den byla v hnízdě 3 mláďata. Inkubační doba se i v dalších případech pohybovala mezi 15–17 dny. V publikaci Astrildovití pěvci (R. Vít) autor poukazuje na různé názory na délku inkubační doby v závislosti na teplotě prostředí. Nemohu jednoznačně říci, že tato délka (asi 16 dnů v mém chovu) je stabilní, protože ptáky jsem choval ve vnitřních vytápěných prostorech s poměrně stabilní teplotou 22–25 °C. Po několika málo hnízděních, ke kterým u mne došlo, bych řekl, že u již dříve hnízdících párů (starších) je doba inkubace kratší, u mladších ptáků delší. Nicméně po 17. dni inkubace se mi již žádné mládě nevylíhlo.
Jako krmivo pro odchov mladých jsem předložil již výše zmíněnou směs zrnin (složení asi 60 % drobných semen – mohár, čumíza, senegal, 15–20 % drobná lesknice, zbytek prosa, ale pouze žluté a bílé). Ta byla podávána v suchém i předklíčeném stavu (princip předklíčení několikrát publikoval př. Pavlovec). Moji výhodou při předkličování byla skutečnost, že jsme v té době měli poměrně malé děti, a tak po nich zbyl ohřívač na láhve se Sunarem, který manželka kdysi přivezla z bývalé NDR. Bylo na něm možno nastavit teplotu až 60 °C ±, kterou tento aparát dokázal udržet i delší dobu. V tomto zařízení jsem ptákům předkličoval semena při teplotě právě okolo 60 °C. Tím se výrazně omezí možnost množení plísní, ale naopak je to vhodná teplota pro pomnožení řady patogenních bakterií. Tomu se dá ale účinně zabránit okyselením obsahu, které jsem prováděl několika kapkami citrónové šťávy. Kyselé prostředí tak zabraňuje zmnožení bakteriální mikroflóry. S tímto způsobem jsem měl velmi dobré zkušenosti. Večer jsem do ohřívače dal láhev s vodou a obsahem semen, nařídil potřebnou teplotu a ráno byla semena předklíčena. Po propláchnutí je bylo možno ihned zkrmovat.
Dále byla předkládána vaječná směs QUIKO, vlhčená mrkví nebo zeleným krmivem, senegal v klasech a to jak suchý, tak i máčený. Protože k hnízdění došlo na podzim, nebyla možnost zkrmovat kukly. Tak jediným zdrojem živé potravy byly larvy plesnivců. Zprvu asi 2 larvy denně, rozdělené do dvou dávek. To bylo ale málo, protože po dvou dnech jsem nalezl jedno vyhozené mládě již mrtvé. Obě zbylá mláďata byla nakrmena. Zvýšil jsem tedy dávkování asi na 40 larev a dávky rozdělil na čtyři (ráno, před polednem, okolo 16. hodiny odpoledne a navečer). To mi nedělalo žádné potíže, protože jsem měl kancelář vedle chovné místnosti. Krmení mláďat rodiči pak pokračovalo bez dalších závad. Dvacátý den po vylíhnutí bylo první mládě venku, 21. den již obě. Mladí ptáci vylétli zhruba o 5 dnů dříve, než-li uvádí některá literatura. Mohlo to být způsobeno malým počtem mláďat (pouze 2 ks) v hnízdě, ale i později mladí vylétli nejpozději 22. den. V době krmení mláďat ptáci preferovali živé krmení, dále máčené (předklíčené) zrní a ptačinec, který trhali ptáci z trsu zavěšeného na mřížce. Naopak spotřeba vaječné směsi byla relativně velmi nízká, i když na ni astrildi byli zvyklí. Mláďata začala samostatně přijímat potravu (máčený senegal) asi 10.–12. den. Odstavena byla ve 21 dnech po vylétnutí. Oba odchovaní ptáci byli samci.
V době mimo hnízdění jsem zkrmoval uvedenou směs zrnin, 1× týdně nabobtnalá semena a vlhčenou vaječnou směs Quiko (mrkví, zeleným), suchou směs Quiko měli ptáci průběžně. Dále 2× týdně suchý senegal v klasech a 10–20 ks larev plesnivců. Vitamíny a min. látky jsem dotoval tak, že ob den dostali ptáci ve vodě Spofavit sir. (1 ml / 1 litr vody), 1× týdně calcium (1 ml / 1 litr vody) a jedenkrát měsíčně Ferronat (2 ml / 1 litr vody) a kalium iodati (1 ml / 1 litr vody). Stále měli k dispozici sépiovou kost, písek a dřevěné uhlí.
Před zamýšlením hnízděním jsem začal podávat larvy plesnivců ob den, stejně jako předklíčené zrní, zelené krmení dle možností. V sezóně především ptačinec, mimo sezónu jsem si pěstoval v plastových miskách od polárkových dortů obilí (ječmen, pšenice), které jsem zastřihoval a tím získával zelené krmivo. Do vody denně Spofavit a před snáškou (po dostavění hnízd) asi týden i calcium. Jakmile došlo k zasednutí, krmnou dávku jsem snížil na suchá semena, vaječnou směs QUIKO a zelené krmivo. Pouze dávkování Spofavitu jsem ponechal. Asi tři dny před předpokládaným líhnutím jsem krmnou dávku znovu rozšířil a ještě vylepšoval (viz tabulka):
Mimo to stabilně senegal v klasech (suchý i máčený), písek, dřevěné uhlí. Ve druhém týdnu jednorázově 10 ml vitamínu B 12 (injekční forma) do asi 200 ml vody (koupelnička). Tento systém jsem praktikoval obecně při odchovech. V průběhu asi 2,5 roku se podařil odchov těchto astrildů asi 3×. Celkem to dělalo asi 6 mláďat, bohužel pouze jedna samička. Když jsem ke konci roku 1994 rušil chov z důvodu demolice objektu, kde jsem měl pronajaty prostory, musím se přiznat, že Astrild rudokrký byl jeden z druhů, se kterými jsem se loučil jen velmi nerad.
Synonyma: amadina rudokrká.
Anglický název: Painted Finch.
Německý název: Gemalter Astrild.
Výskyt: střední, západní a severozápadní Austrálie, severozápad Queeslandu.
Zbarvení: samec má vrch těla černohnědý. Kostřec, vrchní ocas, brada, hrdlo a střed prsou intenzivně červené. Stejně tak nadoční pásek, uzdičku a přední tváře. Krk a boky jsou černohnědé. Spodina je černá s červenými okraji a bílými skvrnami. Horní zobák černý, špička a spodní zobák šarlatově červené.
Samice je zbarvena podobně. Pouze uzdička, hrdlo a úzký proužek nad okem nejsou černé a rozsah červené barvy na břiše je menší.
Mláďata jsou zbarvením podobná samici, ale barvy jsou mdlé, nevýrazné. Horní zobák černý, dolní šedý.
Tento druh je obyvatelem australské buše a savan. Je poměrně tichý a plachý. Objevit jej ve volné přírodě není jednoduché. O tom svědčí i skutečnost, že v období mezi světovými válkami byl po určitou dobu považován za vyhynulý druh. Zdržuje se převážně na zemi, kde vyhledává svoji hlavní potravu – travní semena a drobná semena ostatních rostlin.
V období hnízdění žije v párech, mimo tuto dobu vytváří ne příliš početná hejna, která migrují za potravou a vodou.
Hnízda si staví v trsech trav nebo nevysoko v křovinách. Mají kulovitý až hruškovitý tvar. Do hnízda si nosí kousky hlíny a dřevěného uhlí (R. Vít). Snáší zpravidla 3–5 vajíček. Jeho zpěv je cvrčivý, slabě slyšitelný.
Tento druh byl objeven a popsán r. 1839 J. Goudem. Poprvé byl dovezen 1869. První odchov se podařil v roce 1910 v Londýně (R. Vít). Jak již bylo uvedeno, po určitou dobu byl pokládán za vyhynulý. Znovu byl objeven asi v roce 1932 a následně znovu dovážen. Jeho dovozy nebyly nikdy příliš časté a početné, od roku 1963 žádné.
Do svého chovu jsem tento druh získal v roce 1992 nebo 93. Celkem se jednalo o dva páry z Německa a Holandska. Ptáky jsem po transportu umístil do boxových klecí bednového typu o rozměrech asi 80×50×50 cm vždy po páru. Obdobně, pravděpodobně i v menších klecích, je měl umístěny chovatel v Holandsku, který tvrdil, že je zde i odchovává. Toto mohu potvrdit, protože se domnívám, že tento druh se velmi dobře hodí k chovu v klecích, i když jsem později viděl jejich odchovy i ve velkých voliérách v Německu.
Podle dostupné literatury je tento druh méně náročný na teplotu. Immelmann udává, že hnízdí i v oblastech, kde teplota občas v noci klesne pod 0 °C (Alice Springs – Sev. teritorium). Velmi jim ale vadí vlhkost. Vlhké prostředí nesnášejí a často dochází k úhynu. Toto mohu částečně potvrdit ze svých zkušeností. Částečně proto, že jejich nároky na teplotu byly vyšší než u jiných australských druhů. S vlhkostí zkušenosti nemám, protože jejich chov jsem realizoval v „pokojovém“ prostředí tří místností, vytápěných ústředním topením. Zde byla honička udržet vlhkost alespoň na přijatelné úrovni 50–60 % r, když byla topná sezóna. Nicméně bych chov těchto astrildů ve venkovních voliérách považoval minimálně za velmi rizikový. I uvedený příklad chovu z Německa byl ve vnitřních voliérách. Deštivější a chladnější perioda v letních měsících, která vždy alespoň jedna přichází, může znamenat pro ptáky tohoto druhu prochladnutí a zápal plic, jehož následkem je téměř vždy úhyn.
Naproti tomu pokles teploty v nočních hodinách ptákům nepůsobí žádné větší potíže, protože jsou na něj za prvé zvyklí a dokáží snížit výdej tepla na minimum a za druhé teploty v jejich domovině přes den vystupují vždy nad 20 °C a ptáci se tak zahřejí na „optimální“ teplotu. Podobně je tomu u většiny afrických astrildů.
Jak jsem již uvedl, jejich nároky na chovatelské zařízení, tedy jeho velikost, nejsou nijak velké. Za dostačující lze považovat klece s délkou alespoň 60 cm.
Důvodem, proč nejsou v Evropě tak rozšířeni, je bezesporu jejich náročnost na krmení. A to především na jeho kvalitu. Velmi často dostávají záněty střev. Tyto problémy mizí nebo se alespoň výrazně snižují při krmení kvalitními druhy krmiv. Jak jsem již uvedl, ptáky jsem získal v roce 1992 / 93. V té době již existoval čilý „cestovní ruch“ chovatelů do západní Evropy, ale situace na našem trhu a s krmivy byla, co se kvality týče, špatná. Krmil jsem převážně krmivy domácí provenience, a i když jsem zrno propíral, nedokázal jsem jej zbavit především podpovrchových plísní. Nechci se v tomto článku zabývat hodnocením kvality zrní a jeho ošetřením proti patogenním faktorům v chovu drobných exotů, protože tato problematika by vydala na několik samostatných článků. Nicméně zpočátku se mi nedařilo ptáky udržet v dobré kondici a dostavily se i úhyny. Abych doplnil uhynulé kusy a rozšířil si základy chovu, přivezl jsem si z Německa dalších pět kusů těchto astrildů (jednalo se o odchov). Na radu chovatele, který mi ptáky přenechal, jsem si k těmto astrildům zakoupil i 5 kg vážící balení směsi semen, na kterou byli ptáci, dle sdělení chovatele, naučeni. A tak jsem dospěl k cennému poznání: lépe zainvestovat do kvalitního krmiva (byla to standardní směs pro astrildy od f. DUFKY), než-li se snažit objevit objevené. Nejen, že u těchto nově získaných kusů se neopakovala situace z prvního dovozu, kdy jsem vlastně neustále točil jednotlivé ptáky v izolaci a dopřával jim tu antibiotika, tu další medikamenty. Výrazně se zlepšila i kondice původních astrildů, tedy dvou zbylých kusů. Tak se mi podařilo sestavit dva páry pro další pokus s hnízděním. Při další cestě, tentokrát pro změnu do Holandska jsem si zajistil 25 kg výše uvedené směsi zrnin. Ptákům jsem ponechal, byť jen v omezeném počtu, možnost výběru partnerů a na podzim jsem zahájil „chovnou sezónu“.
Páry byly umístěny samostatně ve výše uvedených klecích 80×50×50 cm. K hnízdění dostali ptáci na výběr mezi budkou 12×12×12 cm a jakousi podložkou. Ta byla vyrobena ze dvou kousků překližky o rozměrech asi 12×15 cm, které jsem spojil do tvaru písmene „L“. Do vodorovné destičky jsem po dvou okrajích navrtal otvory asi po 1,5–2 cm. Do těchto otvorů jsem zastrkal dubové větvičky i s olistěním a snítky borovice, a ty na horním konci svázal drátkem. Vznikl tak „kříženec“ mezi budkou, košíčkem a primitivní harckou klíckou. Je zajímavé, že oba páry tento „kříženec“ zaujal více, než-li budka. Když si ptáci vybrali hnízdo, budky jsem odstranil. Tok jsem nepozoroval, pouze samci zpívali „častěji a intenzivněji“. Jako podklad pro hnízdo jsem do uvedeného Křížence vtlačil trochu jemného sena, které spolu se sisálem a kokosovými vlákny tvořilo základ předloženého stavebního materiálu. Velmi malou část jsem dodal ve formě chlupů našeho vlčáka, který byl zpočátku vděčným dodavatelem a na pravidelné česání se těšil. Později, s přibývajícím počtem ptáků v chovu (asi 150–200 párů), se jeho vztah k vyčesávání začal měnit. Když po začátku chovné sezóny uviděl kartáč, zaujal přede mnou postoj jako před figurantem na cvičáku.
Základem hnízda byla sisálová a především kokosová vlákna, výstelku pak tvořilo jemné seno a psí chlupy. Stavbou se zaobírá především samec, samice hnízdo pouze upravuje. Snůška se dostavila asi za 9–10 dnů po zahájení stavby (ta trvala 3–4 dny). Jeden pár snesl čtyři vajíčka, druhý tři. U druhého páru nastal problém, a to velmi kuriózní. Jeho snůška byla prakticky hned v zárodku zničena a to díky množství drobných kamínků, které pár do hnízda nanosil. I když jsem později nabídl lesní hrabanku, ptáci se tohoto zlozvyku nezbavili a společně s kousky hlíny (hrabanky) dál nosili do hnízda i kamínky. Je zajímavé, že po letech, kdy už jsem ptáky nechoval, ale pouze dovážel, mi tuto situaci připomněl jeden chovatel papoušků, který zažil obdobné story s kameny (ale v jeho případě většími) u kakaduů růžových.
První pár na snůšku bez problémů zasedl a i když i zde ptáci „zdobili“ hnízdo podobně, nedošlo k problémům. Na snůšce sedí oba rodiče, ale střídají se nepravidelně. Větší část připadá na samičku. Přesnou inkubační dobu jsem si nezaznamenal, ale 16. den byla v hnízdě 3 mláďata. Inkubační doba se i v dalších případech pohybovala mezi 15–17 dny. V publikaci Astrildovití pěvci (R. Vít) autor poukazuje na různé názory na délku inkubační doby v závislosti na teplotě prostředí. Nemohu jednoznačně říci, že tato délka (asi 16 dnů v mém chovu) je stabilní, protože ptáky jsem choval ve vnitřních vytápěných prostorech s poměrně stabilní teplotou 22–25 °C. Po několika málo hnízděních, ke kterým u mne došlo, bych řekl, že u již dříve hnízdících párů (starších) je doba inkubace kratší, u mladších ptáků delší. Nicméně po 17. dni inkubace se mi již žádné mládě nevylíhlo.
Jako krmivo pro odchov mladých jsem předložil již výše zmíněnou směs zrnin (složení asi 60 % drobných semen – mohár, čumíza, senegal, 15–20 % drobná lesknice, zbytek prosa, ale pouze žluté a bílé). Ta byla podávána v suchém i předklíčeném stavu (princip předklíčení několikrát publikoval př. Pavlovec). Moji výhodou při předkličování byla skutečnost, že jsme v té době měli poměrně malé děti, a tak po nich zbyl ohřívač na láhve se Sunarem, který manželka kdysi přivezla z bývalé NDR. Bylo na něm možno nastavit teplotu až 60 °C ±, kterou tento aparát dokázal udržet i delší dobu. V tomto zařízení jsem ptákům předkličoval semena při teplotě právě okolo 60 °C. Tím se výrazně omezí možnost množení plísní, ale naopak je to vhodná teplota pro pomnožení řady patogenních bakterií. Tomu se dá ale účinně zabránit okyselením obsahu, které jsem prováděl několika kapkami citrónové šťávy. Kyselé prostředí tak zabraňuje zmnožení bakteriální mikroflóry. S tímto způsobem jsem měl velmi dobré zkušenosti. Večer jsem do ohřívače dal láhev s vodou a obsahem semen, nařídil potřebnou teplotu a ráno byla semena předklíčena. Po propláchnutí je bylo možno ihned zkrmovat.
Dále byla předkládána vaječná směs QUIKO, vlhčená mrkví nebo zeleným krmivem, senegal v klasech a to jak suchý, tak i máčený. Protože k hnízdění došlo na podzim, nebyla možnost zkrmovat kukly. Tak jediným zdrojem živé potravy byly larvy plesnivců. Zprvu asi 2 larvy denně, rozdělené do dvou dávek. To bylo ale málo, protože po dvou dnech jsem nalezl jedno vyhozené mládě již mrtvé. Obě zbylá mláďata byla nakrmena. Zvýšil jsem tedy dávkování asi na 40 larev a dávky rozdělil na čtyři (ráno, před polednem, okolo 16. hodiny odpoledne a navečer). To mi nedělalo žádné potíže, protože jsem měl kancelář vedle chovné místnosti. Krmení mláďat rodiči pak pokračovalo bez dalších závad. Dvacátý den po vylíhnutí bylo první mládě venku, 21. den již obě. Mladí ptáci vylétli zhruba o 5 dnů dříve, než-li uvádí některá literatura. Mohlo to být způsobeno malým počtem mláďat (pouze 2 ks) v hnízdě, ale i později mladí vylétli nejpozději 22. den. V době krmení mláďat ptáci preferovali živé krmení, dále máčené (předklíčené) zrní a ptačinec, který trhali ptáci z trsu zavěšeného na mřížce. Naopak spotřeba vaječné směsi byla relativně velmi nízká, i když na ni astrildi byli zvyklí. Mláďata začala samostatně přijímat potravu (máčený senegal) asi 10.–12. den. Odstavena byla ve 21 dnech po vylétnutí. Oba odchovaní ptáci byli samci.
V době mimo hnízdění jsem zkrmoval uvedenou směs zrnin, 1× týdně nabobtnalá semena a vlhčenou vaječnou směs Quiko (mrkví, zeleným), suchou směs Quiko měli ptáci průběžně. Dále 2× týdně suchý senegal v klasech a 10–20 ks larev plesnivců. Vitamíny a min. látky jsem dotoval tak, že ob den dostali ptáci ve vodě Spofavit sir. (1 ml / 1 litr vody), 1× týdně calcium (1 ml / 1 litr vody) a jedenkrát měsíčně Ferronat (2 ml / 1 litr vody) a kalium iodati (1 ml / 1 litr vody). Stále měli k dispozici sépiovou kost, písek a dřevěné uhlí.
Před zamýšlením hnízděním jsem začal podávat larvy plesnivců ob den, stejně jako předklíčené zrní, zelené krmení dle možností. V sezóně především ptačinec, mimo sezónu jsem si pěstoval v plastových miskách od polárkových dortů obilí (ječmen, pšenice), které jsem zastřihoval a tím získával zelené krmivo. Do vody denně Spofavit a před snáškou (po dostavění hnízd) asi týden i calcium. Jakmile došlo k zasednutí, krmnou dávku jsem snížil na suchá semena, vaječnou směs QUIKO a zelené krmivo. Pouze dávkování Spofavitu jsem ponechal. Asi tři dny před předpokládaným líhnutím jsem krmnou dávku znovu rozšířil a ještě vylepšoval (viz tabulka):
| Dávka | 1. týden | 2. týden | 3. týden | |
| Suchá směs zrnin | ad libitum | denně | denně | denně |
| Nabobtnalá semena | ad libitum | denně | denně | denně |
| Vaječná směs QUIKO | ad libitum | denně | denně | denně |
| Zelené krmivo, mrkev | ad libitum | denně | denně | denně |
| Larvy plesnivců | asi 20–40 ks | 4×10 ks | 3×10 ks | 2×10 ks |
| Spofavit sirup | 2 ml/litr | denně | denně | denně |
| Calcium | 1 ml/litr | denně | ob den | 3× týdně |
| Ferronat | 1 ml/litr | – | – | 1× |
| Kalium iodati | 1 ml/litr | 2× | 1× | – |
Mimo to stabilně senegal v klasech (suchý i máčený), písek, dřevěné uhlí. Ve druhém týdnu jednorázově 10 ml vitamínu B 12 (injekční forma) do asi 200 ml vody (koupelnička). Tento systém jsem praktikoval obecně při odchovech. V průběhu asi 2,5 roku se podařil odchov těchto astrildů asi 3×. Celkem to dělalo asi 6 mláďat, bohužel pouze jedna samička. Když jsem ke konci roku 1994 rušil chov z důvodu demolice objektu, kde jsem měl pronajaty prostory, musím se přiznat, že Astrild rudokrký byl jeden z druhů, se kterými jsem se loučil jen velmi nerad.
text: Michal Vít, ilustrace: Miroslav Příhoda
Autor textu: Kolektiv autorů redakce iFauna.cz
Autor fotografií zdroj: Pixabay
