Sdílet:
Zvonek zelený – barevné mutace a chov
Je to úhledný, olivově zelený pták se zelenožlutým kostřecem a s jasně žlutým polem v křídle i ocase. Samička má ve svém peří jen málo žluté barvy...
Je to úhledný, olivově zelený pták se zelenožlutým kostřecem a s jasně žlutým polem v křídle i ocase. Samička má ve svém peří jen málo žluté barvy a je celkově šedší. Samec má hezký zvonkovitý hlas, který zní jako „gigigigi“, zakončené při zpěvu klesajícím „žiá“. Většinou zpívá někde na větvi a při toku zpěv občas přerušuje třepetavým zásnubním letem. Hnízdo staví samička na různých místech, nejčastěji však v korunách stromů nebo v keřích. Hnízdo je umístěno v různých výškách a hnízdí všude, kde jsou stromy a keře. Jedná se o sady, parky, hřbitovy a okraje lesů. Hnízdo je vybudováno z větviček, kořínků, suché trávy a kotlinka je vystlána jemnějším materiálem. Je dost velké a ploché. Vajíčka snáší samička v měsíci dubnu v počtu 5–6. Barvu mají žlutavě bílou, kropenatou a sedí na nich 12–14 dnů. Sameček ji v době sezení krmí a to i po vylíhnutí mláďat až do stáří asi pěti dnů. Po tomto čase krmí mláďata oba rodiče a to převážně rostlinnou potravou. Jedná se hlavně o semena změkčená ve voleti. Je to rozdíl od ostatních ptáků živících se semeny, kteří svá mláďata krmí hmyzem. Mláďata opouštějí hnízdo po 12–18 dnech a to v době, kdy ještě nejsou schopna letu. Jejich šat je šedozelený, tmavě stříkaný. Druhé hnízdo mají zvonci v měsíci červnu a je-li příznivý rok, zahnízdí i třikrát. Živí se převážně olejnatými semeny jako je řepka, slunečnice a semenec, ale nepohrdne i jinými semeny. Je to typický obyvatel Evropy. Její hranice překračuje jenom do severozápadní Afriky a do Malé a Střední Asie. Zvonci ze severní Evropy táhnou na zimu na jihozápad a jih, středoevropští zvonci jsou tažní jen z části a v zimním období bývají u krmítek jedněmi z nejčastějších hostů.
Zvonek zelený byl a je ptákem chovaným v zajetí a existuje více barevných variant než u kteréhokoliv jiného evropského ptáka. Všechny známé barevné varianty zvonků se dělí do dvou hlavních skupin zelené a hnědé. Základní barva zvonků je žlutá. Charakteristické znaky kresby jsou složeny z pigmentů, které jsou hnědé a tmavošedé. Směs těchto barev způsobuje, že pták se jeví jako zelený. U ptáků chovaných v zajetí se nejběžněji objevuje barva hnědá. Většina barevných změn je zapříčiněna ztrátou jednoho nebo více pigmentu. Chybí-li tmavě šedá, barva opeření je hnědá. Chybí-li hnědý pigment, pták je šedý nebo stříbrný. Pokud se ztratí z povrchu opeření, všechny tyto pigmenty, převažuje žlutá základní barva a vzniká lutino. Podle množství chybějících pigmentů se mění i barva očí na světle hnědou až červenou. Struktura peří má vliv i na vzezření ptáků, kteří mění velikost a typ. Řady zelená a hnědá jsou známy jako achát a isabela. Metoda dědičnosti určující všechny barevné mutace u zvonků je vázána na pohlaví.
Z genetického hlediska je velmi zajímavé křížení různých barev, jejich výsledkem jsou neobvyklé a nové kombinace, které vynikají krásou zjevu. K tomuto účelu je možné využít i Kříženců mezi zvonkem zeleným a kanárem. Jedná se o testování plodnosti samečků těchto kříženců a přenášení barevné mutace z barevných kanárů.
V současné době se odchovává mezi našimi chovateli velké množství v barvě achát, ale nejatraktivnější barevnou varietou je lutino zvonek. V dostupné literatuře se uvádí, že asi před sedmdesáti lety A. H. Scott z Fordingbridge ve Velké Británii studoval v Německu. V Černém lese v hnízdě normálních zvonků zelených bylo nalezeno mládě lutino. Byla to samička a jemu se podařilo ji získat. Všechna současná lutina jsou potomstvem tohoto ptáka. Aby pták změnil barvu tím způsobem, že bude dále reprodukovatelná, musí jít o spontánní mutaci. Šance takového výskytu je jedna k milionu, proto je pravděpodobnější, že se to stane v přírodě. Příroda však mutace nemá příliš v oblibě. Odlišně zbarvený pták je snadnou kořistí predátorů. Jediný způsob, jak mohou tito ptáci přežít, je zajetí. Pak záleží na zkušenosti a zdatnosti chovatele, jeho úsilí a znalosti genetiky.
Recesivní charakter mutace lutino u zvonka způsobuje, že lutino není viditelná, když příslušný pták vedle lutino genů je současně nositelem dalšího dominantního genu pro přírodní zbarvení. Lutino gen je přítomen na chromozomu X. Samci mají dva X chromozomy, samice jen jeden. Mechanizmus zodpovědný za rozdělení vlastností lutino mezi mladé je současně odpovědný za determinaci jejich pohlaví. Proto se lutino faktor nazývá recesivní, vázaný na pohlaví. V praxi to probíhá následovně:
Štěpitelným samcem je nazýván pták přírodního zbarvení, jehož jeho jeden chromozom X je nositelem lutino genů, pták je tedy při zeleném zbarvení nositelem lutino genů (štěpí na lutino). Toto je možné jen u samců.
Při chovu zvonků je největším problémem „GOING LIGHT“, což je určitá forma euteritidy a zapříčiňuje úbytek hmotnosti ptáků a později zpravidla úhyn. Mladí ptáci jsou k tomuto náchylní v období kolem péření. Nám se proti tomuto osvědčilo podávat přípravky proti kokcidióze.
Zvonky je možné chovat v klecích i voliérách. Klec by měla mít rozměr o délce 1 m, hloubky 40 cm a výšky 35 cm. Ideální je odchovávat zvonky ve voliéře. Hnízda používáme z umělé hmoty, do kterých vkládáme filcovou vložku. Jako hnízdní materiál používáme nastříhané seno a cupaninu. Dáváme i mech, který získáme při jarním hrabání trávníku. Dobré je i používání zvířecích chlupů, např. při česání psa. Používáme chlupy z Německého ovčáka, které na podzim při línání vyčesáváme a uschováváme pro jarní měsíce. Zvonci mech používají velmi rádi a to i na maskování hnízda. Ve voliéře můžeme jednoho samečka použít i na více samiček, záleží na velikosti voliéry. Zvonky je možno dát do voliéry i s jinými pěnkavovitými ptáky. Do voliéry o délce 4 m, šířce 3 m a výšce 2 m dáváme dvě samičky a jednoho samečka zvonků, samečka Kanára, samičku stehlíka, konopky a kříženku po stehlíkovi. Osazenstvo se dobře mezi sebou snáší a bez problémů odchovává mláďata. Voliéra je zarostlá keřem černého bezu a hnízda jsou umístěna na stěnách voliéry, maskovaná větvičkami borovice nebo jiného jehličnanu. Borovice je nejlepší, protože po zaschnutí neopadává. S přítelem Frainšicem voliéry neustále kontrolujeme a tak máme přehled, kde se co děje. Bez kontroly se neobejdeme, protože i ve voliérách odebíráme vajíčka a dáváme je zpět až po snesení čtvrtého vajíčka. Náhradou za odebraná vajíčka dáváme dětské kuličky. Evidence je nutná pro přehled o jednotlivých odchovech. Při časté kontrole voliér si ptáci na chovatele přivyknou a nejsou žádné problémy s jejich plachostí. Je nutné se chovat klidně, na ptáky promlouvat a nedělat žádné rychlé pohyby. U voliér na zahradě pobíhá i fenka německého ovčáka, na kterou si ptáci rovněž přivykli.
Chov praktikujeme tím způsobem, že po zasednutí samice na vajíčka samce odchytneme. Stalo se nám, že samec rozbil vajíčka nebo po vylíhnutí mladých tyto vyházel z hnízda. Samičky mláďata zdárně odchovají i bez přítomnosti samečka. Zde je právě rozdíl mezi zvonkem v přírodě a v zajetí. V přírodě samičky prvních pět dnů po vylíhnutí mláďat hnízda neopouští a krmením jsou odkázány na samečka, který je krmí a samičky pak nakrmí mláďata. V zajetí si samička poradí sama. Ke krmení používá zejména naklíčená semena a zde se uplatní výhoda voliéry, kdy na zemi je takových semen dostatek. Některé samičky krmí i vaječnou míchanicí, která je jim předkládána stejně jako kanářím samičkám. Podáváme i namočené senegalské proso v klasech a berou i namočený piškot. Když jsou mláďata ve stáří asi 21 dnů a samička začne opět nosit na hnízdo, pouštíme k ní samečka. Po odpáření většinou pomáhá s krmením mláďat a po snesení čtvrtého vajíčka mláďata i se samečkem odchytneme. Zvonci svá mláďata krmí ještě 2–3 týdny po vylétnutí z hnízda a o toto se sameček postará. Mláďata ponechaná ve voliéře se samičkou ji ruší při sezení a snůška je většinou zničená, protože mláďata dožadující se krmení létají za samičkou na hnízdo. Odstavení mláďat se dá praktikovat i tím způsobem, že ve voliéře je ponecháno několik lichovních samečků, kteří mláďata dokrmují. Prostě neodolají jejich žadonění o potravu. K tomuto účelu se dají použít i samičky kříženců, což se nám rovněž osvědčilo. Může se jednat i o kříženky po stehlíkovi. Samičky zvonka zeleného bez problémů odchovávají i podložené kanáry. Podložíme-li pod kanáří samičku mláďata zvonka zeleného, rovněž je odchovají, ale nedosahují takové velikosti, jako zvonci odchovaní pod vlastními rodiči. Je to dáno systémem krmení, kdy kanáří samička více krmí vaječnou míchanicí než naklíčeným zrním. K odchovu zvonků je proto lépe využívat samičky kříženců, zejména se nám osvědčili kříženky po stehlíkovi a zvonohlíkovi zahradním.
Velkou pozornost je nutno věnovat přípravě zvonků na výstavy. Zvonek zelený je dosti plachý pták, zejména při odchovu ve voliérách. Proto je nutné je přemístit do klece, nejlépe bednového typu a pomalu je přivykat na bodovací klec. Používáme klece o délce 1 m, s dráty pouze na přední straně. Po době asi čtyř týdnů zvonci celkem zkrotnou a je možné dát je do bodovacích klecí. Nejsou-li takto před výstavou trénováni, v bodovacích klíckách pak „drátují“ a jsou jim strhávány body z celkového hodnocení posuzovatelem.
V České republice není chov zvonka zeleného populární a proto se jím zabývá jen málo chovatelů. Je to škoda, protože se jedná o krásně vybarvené jedince, jejich zpěv je příjemný, odchov celkem nenáročný a při toku je na ně krásný pohled.
Je to úhledný, olivově zelený pták se zelenožlutým kostřecem a s jasně žlutým polem v křídle i ocase. Samička má ve svém peří jen málo žluté barvy a je celkově šedší. Samec má hezký zvonkovitý hlas, který zní jako „gigigigi“, zakončené při zpěvu klesajícím „žiá“. Většinou zpívá někde na větvi a při toku zpěv občas přerušuje třepetavým zásnubním letem. Hnízdo staví samička na různých místech, nejčastěji však v korunách stromů nebo v keřích. Hnízdo je umístěno v různých výškách a hnízdí všude, kde jsou stromy a keře. Jedná se o sady, parky, hřbitovy a okraje lesů. Hnízdo je vybudováno z větviček, kořínků, suché trávy a kotlinka je vystlána jemnějším materiálem. Je dost velké a ploché. Vajíčka snáší samička v měsíci dubnu v počtu 5–6. Barvu mají žlutavě bílou, kropenatou a sedí na nich 12–14 dnů. Sameček ji v době sezení krmí a to i po vylíhnutí mláďat až do stáří asi pěti dnů. Po tomto čase krmí mláďata oba rodiče a to převážně rostlinnou potravou. Jedná se hlavně o semena změkčená ve voleti. Je to rozdíl od ostatních ptáků živících se semeny, kteří svá mláďata krmí hmyzem. Mláďata opouštějí hnízdo po 12–18 dnech a to v době, kdy ještě nejsou schopna letu. Jejich šat je šedozelený, tmavě stříkaný. Druhé hnízdo mají zvonci v měsíci červnu a je-li příznivý rok, zahnízdí i třikrát. Živí se převážně olejnatými semeny jako je řepka, slunečnice a semenec, ale nepohrdne i jinými semeny. Je to typický obyvatel Evropy. Její hranice překračuje jenom do severozápadní Afriky a do Malé a Střední Asie. Zvonci ze severní Evropy táhnou na zimu na jihozápad a jih, středoevropští zvonci jsou tažní jen z části a v zimním období bývají u krmítek jedněmi z nejčastějších hostů.
Zvonek zelený byl a je ptákem chovaným v zajetí a existuje více barevných variant než u kteréhokoliv jiného evropského ptáka. Všechny známé barevné varianty zvonků se dělí do dvou hlavních skupin zelené a hnědé. Základní barva zvonků je žlutá. Charakteristické znaky kresby jsou složeny z pigmentů, které jsou hnědé a tmavošedé. Směs těchto barev způsobuje, že pták se jeví jako zelený. U ptáků chovaných v zajetí se nejběžněji objevuje barva hnědá. Většina barevných změn je zapříčiněna ztrátou jednoho nebo více pigmentu. Chybí-li tmavě šedá, barva opeření je hnědá. Chybí-li hnědý pigment, pták je šedý nebo stříbrný. Pokud se ztratí z povrchu opeření, všechny tyto pigmenty, převažuje žlutá základní barva a vzniká lutino. Podle množství chybějících pigmentů se mění i barva očí na světle hnědou až červenou. Struktura peří má vliv i na vzezření ptáků, kteří mění velikost a typ. Řady zelená a hnědá jsou známy jako achát a isabela. Metoda dědičnosti určující všechny barevné mutace u zvonků je vázána na pohlaví.
Z genetického hlediska je velmi zajímavé křížení různých barev, jejich výsledkem jsou neobvyklé a nové kombinace, které vynikají krásou zjevu. K tomuto účelu je možné využít i Kříženců mezi zvonkem zeleným a kanárem. Jedná se o testování plodnosti samečků těchto kříženců a přenášení barevné mutace z barevných kanárů.
V současné době se odchovává mezi našimi chovateli velké množství v barvě achát, ale nejatraktivnější barevnou varietou je lutino zvonek. V dostupné literatuře se uvádí, že asi před sedmdesáti lety A. H. Scott z Fordingbridge ve Velké Británii studoval v Německu. V Černém lese v hnízdě normálních zvonků zelených bylo nalezeno mládě lutino. Byla to samička a jemu se podařilo ji získat. Všechna současná lutina jsou potomstvem tohoto ptáka. Aby pták změnil barvu tím způsobem, že bude dále reprodukovatelná, musí jít o spontánní mutaci. Šance takového výskytu je jedna k milionu, proto je pravděpodobnější, že se to stane v přírodě. Příroda však mutace nemá příliš v oblibě. Odlišně zbarvený pták je snadnou kořistí predátorů. Jediný způsob, jak mohou tito ptáci přežít, je zajetí. Pak záleží na zkušenosti a zdatnosti chovatele, jeho úsilí a znalosti genetiky.
Recesivní charakter mutace lutino u zvonka způsobuje, že lutino není viditelná, když příslušný pták vedle lutino genů je současně nositelem dalšího dominantního genu pro přírodní zbarvení. Lutino gen je přítomen na chromozomu X. Samci mají dva X chromozomy, samice jen jeden. Mechanizmus zodpovědný za rozdělení vlastností lutino mezi mladé je současně odpovědný za determinaci jejich pohlaví. Proto se lutino faktor nazývá recesivní, vázaný na pohlaví. V praxi to probíhá následovně:
samec lutino×samice zelená = štěpitelní samci lutino samice samec štěpitelný×samice zelená = zelení samci štěpitelní samci zelené samice lutino samice samec štěpitelný×samice lutino = lutino samci štěpitelní samci lutino samice zelené samice samec zelený×samice lutino = štěpitelní samci zelené samice
Štěpitelným samcem je nazýván pták přírodního zbarvení, jehož jeho jeden chromozom X je nositelem lutino genů, pták je tedy při zeleném zbarvení nositelem lutino genů (štěpí na lutino). Toto je možné jen u samců.
Při chovu zvonků je největším problémem „GOING LIGHT“, což je určitá forma euteritidy a zapříčiňuje úbytek hmotnosti ptáků a později zpravidla úhyn. Mladí ptáci jsou k tomuto náchylní v období kolem péření. Nám se proti tomuto osvědčilo podávat přípravky proti kokcidióze.
Zvonky je možné chovat v klecích i voliérách. Klec by měla mít rozměr o délce 1 m, hloubky 40 cm a výšky 35 cm. Ideální je odchovávat zvonky ve voliéře. Hnízda používáme z umělé hmoty, do kterých vkládáme filcovou vložku. Jako hnízdní materiál používáme nastříhané seno a cupaninu. Dáváme i mech, který získáme při jarním hrabání trávníku. Dobré je i používání zvířecích chlupů, např. při česání psa. Používáme chlupy z Německého ovčáka, které na podzim při línání vyčesáváme a uschováváme pro jarní měsíce. Zvonci mech používají velmi rádi a to i na maskování hnízda. Ve voliéře můžeme jednoho samečka použít i na více samiček, záleží na velikosti voliéry. Zvonky je možno dát do voliéry i s jinými pěnkavovitými ptáky. Do voliéry o délce 4 m, šířce 3 m a výšce 2 m dáváme dvě samičky a jednoho samečka zvonků, samečka Kanára, samičku stehlíka, konopky a kříženku po stehlíkovi. Osazenstvo se dobře mezi sebou snáší a bez problémů odchovává mláďata. Voliéra je zarostlá keřem černého bezu a hnízda jsou umístěna na stěnách voliéry, maskovaná větvičkami borovice nebo jiného jehličnanu. Borovice je nejlepší, protože po zaschnutí neopadává. S přítelem Frainšicem voliéry neustále kontrolujeme a tak máme přehled, kde se co děje. Bez kontroly se neobejdeme, protože i ve voliérách odebíráme vajíčka a dáváme je zpět až po snesení čtvrtého vajíčka. Náhradou za odebraná vajíčka dáváme dětské kuličky. Evidence je nutná pro přehled o jednotlivých odchovech. Při časté kontrole voliér si ptáci na chovatele přivyknou a nejsou žádné problémy s jejich plachostí. Je nutné se chovat klidně, na ptáky promlouvat a nedělat žádné rychlé pohyby. U voliér na zahradě pobíhá i fenka německého ovčáka, na kterou si ptáci rovněž přivykli.
Chov praktikujeme tím způsobem, že po zasednutí samice na vajíčka samce odchytneme. Stalo se nám, že samec rozbil vajíčka nebo po vylíhnutí mladých tyto vyházel z hnízda. Samičky mláďata zdárně odchovají i bez přítomnosti samečka. Zde je právě rozdíl mezi zvonkem v přírodě a v zajetí. V přírodě samičky prvních pět dnů po vylíhnutí mláďat hnízda neopouští a krmením jsou odkázány na samečka, který je krmí a samičky pak nakrmí mláďata. V zajetí si samička poradí sama. Ke krmení používá zejména naklíčená semena a zde se uplatní výhoda voliéry, kdy na zemi je takových semen dostatek. Některé samičky krmí i vaječnou míchanicí, která je jim předkládána stejně jako kanářím samičkám. Podáváme i namočené senegalské proso v klasech a berou i namočený piškot. Když jsou mláďata ve stáří asi 21 dnů a samička začne opět nosit na hnízdo, pouštíme k ní samečka. Po odpáření většinou pomáhá s krmením mláďat a po snesení čtvrtého vajíčka mláďata i se samečkem odchytneme. Zvonci svá mláďata krmí ještě 2–3 týdny po vylétnutí z hnízda a o toto se sameček postará. Mláďata ponechaná ve voliéře se samičkou ji ruší při sezení a snůška je většinou zničená, protože mláďata dožadující se krmení létají za samičkou na hnízdo. Odstavení mláďat se dá praktikovat i tím způsobem, že ve voliéře je ponecháno několik lichovních samečků, kteří mláďata dokrmují. Prostě neodolají jejich žadonění o potravu. K tomuto účelu se dají použít i samičky kříženců, což se nám rovněž osvědčilo. Může se jednat i o kříženky po stehlíkovi. Samičky zvonka zeleného bez problémů odchovávají i podložené kanáry. Podložíme-li pod kanáří samičku mláďata zvonka zeleného, rovněž je odchovají, ale nedosahují takové velikosti, jako zvonci odchovaní pod vlastními rodiči. Je to dáno systémem krmení, kdy kanáří samička více krmí vaječnou míchanicí než naklíčeným zrním. K odchovu zvonků je proto lépe využívat samičky kříženců, zejména se nám osvědčili kříženky po stehlíkovi a zvonohlíkovi zahradním.
Velkou pozornost je nutno věnovat přípravě zvonků na výstavy. Zvonek zelený je dosti plachý pták, zejména při odchovu ve voliérách. Proto je nutné je přemístit do klece, nejlépe bednového typu a pomalu je přivykat na bodovací klec. Používáme klece o délce 1 m, s dráty pouze na přední straně. Po době asi čtyř týdnů zvonci celkem zkrotnou a je možné dát je do bodovacích klecí. Nejsou-li takto před výstavou trénováni, v bodovacích klíckách pak „drátují“ a jsou jim strhávány body z celkového hodnocení posuzovatelem.
V České republice není chov zvonka zeleného populární a proto se jím zabývá jen málo chovatelů. Je to škoda, protože se jedná o krásně vybarvené jedince, jejich zpěv je příjemný, odchov celkem nenáročný a při toku je na ně krásný pohled.
JUDr. Rudolf Kocián
Autor textu: Kolektiv autorů redakce iFauna.cz
Autor fotografií zdroj: Pixabay
