Představujeme okrasné holuby cášské racky

Patří k nejvzácnějším rackům s výrazným lokálním rozšířením. Zušlechtěn byl v oblasti tvořící trojúhelník mezi Holandskem, Belgií a Německem v Porýní, kde byl znám již před 300 lety. Patří tak k nejdéle chovaným rackům v centrální Evropě. Název získal odvozením od severoporýnského města Cáchy, jednoho z nejzápadněji položených měst Německa. V tomto císařském městě v blízkosti belgických hranic byl již v polovině 18. století velmi rozšířen. Nenároční a skromní holubi, schopni se o sebe sami postarat a úspěšně vychovávat potomstvo, byli chováni na většině panství a nechyběli na žádném trhu. V jejich fenotypu na první pohled poznáváme základní atributy původních asijských a severoafrických předchůdců dnešních racků. Jedná se jednak o kresbu štítníka, pro racky tolik typickou, dále o zkrácený střední zobák a intenzivní bohatě lesklé a syté zbarvení, modifikované faktorem libanonská bronz. Chováni jsou dlouhodobě ve zbarvení černém, žlutém a červeném. Dodnes si uchovali prvotřídní letové schopnosti.

Na přelomu 19. a 20. století se chovatelé zaměřili na prošlechtění postavy racka, dokonale lesklého opeření a zachování schopnosti samostatného odchovu. Chovatelé byli zprvu sdruženi v Klubu chovatelů racků založeném v roce 1894, později od roku 1925 ve vlastním klubu. Největšího rozmachu dosáhli ve druhé čtvrtině 20. století, zejména zásluhou posuzovatele Gebela z Kolína, předsedy klubu Ritzefelda a chovatelů Harenneho a Schülera z Duisburgu. Rozmach klubu výrazně utlumila 2. světová válka, na jejímž konci spojenecké bombardování Porýní způsobilo téměř likvidaci plemene. Přesto se podařilo shromáždit několik exemplářů a plemeno zcela zregenerovat. Další elán získali chovatelé se založením klubu cášských plemen, do kterého byli vedle příznivců racků přijati i chovatelé poněkud se trápících cášských voláčů.

Významné úskalí ve výstavních aktivitách cášských racků přineslo členění německého holubářství do skupin s pevně nastolenými parametry. Tento holub se totiž nachází na pomezí holubů barvy a racků. Jedna skupina klade nejvyšší požadavky na zbarvení, druhá na hlavu, postavu, zobák. Aby byly naplněny přísné podmínky obou skupin, je téměř nemožné. Bylo tedy ujednoceno, že v zásadě platí pro posuzování obecné podmínky pro racky s přihlédnutím k barevnosti.

Díky genetickému založení, kdy se lesklost a sytost zbarvení projevuje v nejvyšší atraktivitě ve žlutém, červeném a černém rázu (srovnejte moravský pštros), se zpravidla chovatelé nepokoušejí o šlechtění nových rázů. Kresba je klasická barevnoštítá včetně křidélek, kdy je nejméně 7 ručních letek bílých. Barevná pírka na stehnech a břiše jsou trestána, ale barevná pírka za nohami jsou zcela tolerována a slouží jako barevná rezerva. Z hlediska typu představuje podle anglické terminologie starý typ racka s krátkým a širokým tělem. Hlava je dobře zakulacená, s mírně protaženou horní klenbou, vytvářející pomyslný půlměsíc bez plošinek. Prošlechtěnost hlavy doplňuje zkrácený zešířený střední zobák a široké líce. Zobák nesmí být tak krátký, aby ztěžoval odchov holoubat. Obočnice jsou jemné a světlé, podobně jako u brněnských voláčů netolerujeme žlutavý či načervenalý nádech. Oči, stejně jako u jiných štítníků, vikvové. Ozobí je hladké a nepříliš nápadné. Jedinou pernatou ozdobou je náprsenka, kterou vytváří bohaté rozčísnuté opeření, svisle probíhající uprostřed volete.

Podobný antverpský racek je o poznání mohutnější. Má také delší klenbu hlavy, která z bočního pohledu vytváří pravidelnou křivku vedoucí od zobáku k temeni hlavy. Byl vyšlechtěn z anglických owlů a turbitů, později zdokonalen křížením s německými výstavními holuby, antverpskými výstavními a exhibičními holuby. Antverpský racek je ještě vzácnější než cášský. S oběma plemeny jsme se nesetkali ani na Evropských výstavách v Brně 1998 a Praze 2004.