Chov činčil v naší rodině

S chovem činčil jsem začal náhodou. Jednou ke mně přiběhl brácha, ať prý se jdu podívat k sousedovi, že má doma nové super zvířátko. Co to zase bude? Věděl jsem, že měl doma sklípkana, rybičky, gekona, agamu, užovku a hroznýše. Bratr mně sdělil, že má krásnou činčilu. Co to je? Přiznávám se bez mučení, do té doby jsem si myslel, že jde pouze o králíka.

Pln očekávání se skláním ke kleci zbudované ze skříňky na oblečení. V šeru pokoje ostřím oči přes dioptrie brýlí a náhle hop, hop! A je tady – šedé zvířátko, velmi hbité. Už od první chvíle mě dostalo svým zavalitým vzhledem, černýma očkama a velkýma ušima. Jenom mně pozdě řekli, že klec nemám otevírat. Po 20 minutách štrachání pod skříněmi, za postelí a gaučem jsme ji ve čtyřech dostali. Soused povídá, že je čas na večerní koupání a vytahuje misku s křemičitým pískem. Koupání v písku??? To, co se dělo potom mě doslova rozesmálo. Nevím, jestli jste viděli, jak se činčila koupe v písku, ale moje čtyřletá dcera se tomu směje dodnes. Krásné zvířátko. Ptám se na cenu. Cena docela slušná. Druhý den visím na internetu a hledám bližší informace.
Asi za půl roku se soused dostavil se sklopenýma ušima, že musí chov činčil zrušit. Po přestěhování klece z jeho pokoje na chodbu v jejich domku, jej maminka, díky neustálému úklidu kolem činčily, postavila před rozhodnutí – on nebo činčila! Na dvorek putovala činčila, ale tam – pejsek a kočičky.

Tak jsem ji vzal i s klecí domů. Doma jsem z dílny vynesl starou plechovou skříňku a klec na ni postavil. Nechal jsem ji také venku, ale již z dosahu koček, psů a pod střechou, kde neprší. Klec jsem vyčistil, činčilu nakrmil, dal do napaječky čistou vodu a čekal na reakci manželky. Ta byla veskrze kladná, pouze s poznámkou, že případný nepořádek uklízím já. Dcera přijala nového člena rodina také kladně.
Klec, ve které bydlela byla asi o rozměrech 50×40×60 cm. Dno a boky byly do výše 10 cm vykachlíkované zlomky dlažby na silikonovém tmelu. Dvířka tvořil dřevěný rám s pletivem. Bohužel ve spodní části již značně přehlodaný. Vybavení bylo dobré – malý seníček, budka, polička a tlustá větev. Budka byla také značně prokousaná. Rozhodl jsem se celou klec předělat, případně postavit novou.

Jenže znáte děti. Tati kup Majlovi (tak se činčilí sameček jmenoval) samičku. Jenže se blížila zima a já musel klec přestěhovat na verandu. A manželka již tak shovívavá nebyla. Úklid sice z větší části prováděla ona, ale vždy s poznámkou, že „TO“ poletí ven, jestli neudělám klec, ze které nebude nic padat. Vše jsem slíbil. Dříve při stěhování jsem narazil na krásnou šatní skříň, která se jevila více než vhodná. Tu jsem doma umístil v dílně a radostně vedl manželku a dcerku podívat se na výhledový domeček pro naši činčilku. Manželka to celé zazdila tím, že jestli to bude hotové tak rychle, jako všechno ostatní, co mám spravit či vyrobit, tak to nebude nikdy. Hmmm. To ještě netušila, že po přečtení článku ve Fauně, jsem objednal béžovou samičku.
Tu jsem odebral na nádraží v balíku a přivezl domů. Šlo o mladou samici, stála tuším 950 Kč včetně poštovného. Na přechodnou dobu jsem ji umístil do klasické drátěné klece na zem v chodbě. Byla malá, mladá … a já nerozumný. Z drátěné klece toho padá ven velmi hodně. Ale tím vlastně svojí ženě vděčím za zahájení výroby nové velkoklece.

Nová samička se měla velmi čile k světu. Jídlo jí chutnalo, obě činčily dostávaly granule (více druhů od více výrobců a směs zrnin a sušeného ovoce v poměru 8 : 2 pro granule). Občas kousek jablka, tvrdý rohlík, kousek pampelišky a čerstvé luční seno. V té době se moje starší dcerka začala o chov činčil intenzivně zajímat. Velmi ráda je pouštěla po chodbě, když se čistily klece, nosila jim všelijaké laskominy. Vše probíhalo k mé radosti, ale za nutného dozoru. Asi po čtyřech měsících jsem samičku umístil k samci. Sice stále ještě do staré malé voliéry, ale nová měla již nalepenu část kachlíků na dně. Bylo léto. Činčily jsme umístili na dvůr pod přístřešek, tak jako loni. Stále jsme je krmili, čistili klec, měnili koupací písek až do onoho dne. Ten den ráno odcházím do práce a všiml jsem si nedovřených dvířek! Vždyť si dávám takový pozor! Jdu ke kleci a doufám, že jsou tam. Ani jedna. Dívám se na všemožné strany a pod všechno co vidím. Nic. Srovnávám si rychlost těch tvorečků s možností volně se pohybovat celou noc, kalkuluji s počtem volně se potulujících koček, kun a psů. Docházím k jednoznačnému závěru, že tento druh nemá šanci na založení nové kolonie v okolí. Pak si vzpomínám, že krmení jsem dával už předevčírem. Pro jistotu se ptám dcerky, jestli u činčilek včera byla. A ona se jen usměje, že ano. Ona jim dávala jenom lístečky na papání a pustila je proběhnout! Škoda. Před ženou ten nenamontovaný zajišťovací háček, ležící na ponku, vůbec nezmiňuji … . Mrzí mě, že jsem tu rezavou činčilu nestihl ani vyfotit.
Jenže nová klec je již před dokončením a co s ní? Dokončit a využít. Dcerka taky chce nového Majloše. Stolaři vyřezali dveře, já si naohýbal v práci plechy na ohranování. Vše jsem zkompletoval, našrouboval pletivo. Dno je vydlážděno, zbytky obkladaček jsem použil na boky do výše 25 cm(nechtělo se mi řezat). V kleci jsou dvě poličky (po předchozích zkušenostech s okusováním) z měkkého, ale relativně silného dřeva, přichycené 4 vruty pro možnost pozdější výměny. Vpravo dole je „domeček“, původně prostor pro šuplíky. V něm je po obvodu našroubován širší ochoz tak, aby činčily mohly vylézt otvorem ve stropě tohoto domečku. Mezi jednotlivými balkony jsou silné větve. Nahoře, mimo dosah dětí, je i pro mě těžko odklopitelný zajišťovací háček. Celkové rozměry jsou pro pár velmi vyhovující. Nová klec je trvale na verandě našeho domku. V létě jsou otevřena všechna okna.
Potom rychle www.ifauna.cz a hledají se inzeráty. A hele bílý sameček. Následuje výměna několika mailů a koncem týdne vyzvedávám na nádraží velkou zásilku moučných červů (jako živé (?) zvíře to prý poslat nešlo). Paní drážní se na mě dívá divně a říká, že je ráda, že to není nějaký hlodavec, těch se bojí. Ještě jí přitakávám, že těch červů potřebuji opravdu hodně. Jen suše poznamenává něco o spoustě jiných chovatelů, kterým také doručují větší množství červů. V duchu počítám, kolik tak může vážit dvoumetrová krajta, hroznýš … .

Sameček je ihned vpuštěn do nové ubikace. Má k dispozici čerstvý koupací písek, misku o průměru 25 cm, pěticentimetrovou vrstvu čerstvých hoblin, čerstvé větvě. Skáče jako pominutý. Při detailním pohledu si všímám tmavých oušek, ocasu a „zašpinění“ srsti. Kontroluji barvu na internetu a v brožurce. Nejedná se o čistě bílou barvu / mutaci. I tak dobře, mám pěkné a neobvyklé mutace rád. Jenže nemůže zůstat sám! Ani moji papoušci nejsou nikdy sólo. Tři samci alexandra velkého by o tom mohli povídat, ale když já tu samičku nedokážu mladou poznat.
Takže našetřit a znovu internetová Fauna. Sháním krásnou béžovou činčilu, stejnou jako sameček, bohužel tentokrát marně. No nic, nabízena je černá samička. Beru tu. Tentokrát mi přijde od jednoho hodného pána v jeho přepravce. Deklarovaná, světe div se, jako činčila. Dokonce je krásně v přepravce vidět. Paní od dráhy neříká nic. Platím asi 1000 Kč a vezu si ji domů. Je o něco větší, než náš bílý sameček. Ihned je dáváme k sobě. Nic se neděje. Oba se mají k sobě, spí u sebe. Tak to trvá dodnes, to je asi 4 měsíce. Dcerka i já jsme spokojeni.

text a foto: Petr Doležal, dolezalkanada@seznam.cz