Výběr a ochočení potkánka

Své domácí mazlíčky si pořizujeme z různých důvodů, ale u všech platí stejné pravidlo. Zvířátko musí být ovladatelné a zvyklé na manipulaci. Jen tak zabráníme nedorozumění nebo případnému zranění majitele či mazlíčka. Totéž, ač se to nezdá, platí i o potkáncích.
Pokud si pořizujeme potkánka jako mazlíčka, vybíráme převážně právě odstavené mládě, nejlépe z domácího chovu. Takové mláďátko bývá již náležitě „umuchlané“ a ubude nám spousta práce se zvykáním na lidi. Je samozřejmě možné si potkánka pořídit i z velkochovu nebo v prodejně. Ovšem ve velkochovech, kde chovají potkany převážně na krmení, nijak zvlášť nehledí „kdo kde – s kým“ a může docházet k blízké příbuzenské plemenitbě (však hadům je to jedno). Z toho plyne riziko dědičných nemocí a degenerace. Pokud velkochovy zásobí i obchody, je samozřejmě možné takové zvířátko koupit i tam i když to bude zřejmě méně pravděpodobné. Některé obchody mají i svůj chov pro své potřeby nebo vykupují od drobných chovatelů. Proto bychom měli raději dát při výběru přednost zodpovědnému chovateli. Dnes už je dokonce možné sehnat potkánky s PP z chovatelských stanic.
Při výběru jednotlivého zvířátka nás většinou ze všeho nejdříve upoutá jeho barva, kresba, povaha. Ale je třeba, stejně jako u pejsků a kočiček, věnovat pozornost i zdraví. Čumáček i očička musí být čisté bez jakýchkoli výtoků. Srst je hladká, neslepená, neježí se. Zvířátko je čilé, zvědavé, nekulhá. Při dotyku nesmí být cítit na kůži žádná boulička (mohlo by se jednat o nádor).
Ať už si pořídíme potkánka kdekoliv, dá se říci, že s ochočením nebývá problém. Jsou to zvířátka od přírody společenská a velice zvědavá a navíc rádi mlsají, což usnadňuje seznamování. Na sladké však pozor – pouze jako výjimečný pamlsek, jinak byste za chvíli měli doma tlustého bobra. Na rozdíl od psíků, není nutný speciální výcvik a chtít po potkánkovi poslušnost je holý nesmysl. Potkánek nesedne, nelehne, nezůstane… . Ale zaručeně bude reagovat na váš hlas, na šustící svačinku a když si dáte trošku práce, naučí se slyšet na své jméno – pokud ovšem zrovna chce.

Nový potkánek by měl být zpočátku sám. Kvůli karanténě (pokud již máte potkany) a hlavně, aby si na vás zvykl. První den je nejlépe ho nechat rozkoukat a další den – pokud to vydržíte, ho začít zvykat na manipulaci. Tady závisí od povahy a reakce zvířátka. Když vydrží na vašem rameni sedět půlhodinku, klidně ho nechte. Jinak ho vezměte vždy jen na chvíli a zase vraťte domů. Může přitom dostat nějakou dobrůtku. Opakujte co nejčastěji. Potkan není hlupák a brzy pochopí, že mu nic nehrozí. Krmte mládě i z ruky, zvykne si na vaše ruce a pach. Když vše dobře probíhá, během pár dní se váš nový potkánek přestane schovávat a po čase vás odmění tím, že vyběhne z boudičky, když vstoupíte do místnosti. Vše se odvíjí od povahy a ochočenosti u předešlého chovatele. Některý potkánek si vůbec nepřipouští obavy z lidí a jiný se může obávat celý život. Náš Garrynek, ač byl narozen v obchodě, si nikdy s ničím hlavičku nelámal. Od prvního okamžiku „zobal“ z ruky cokoliv a kdykoliv. Co mu překáželo prostě shodil (ostatní to obešli nebo přelezli). A Bertík – ač náš odchovanec, si z ruky vezme jen doma. Pokud je v náručí – nebere. Jeho táta Edgar je však to samé. Zato máma Micka, ta by člověku vlezla až do pusy, kdyby jí to dovolil.

Opatrnější však musíte být v případě, že budete chtít svého mazlíčka pouštět proběhnout. Tady záleží hodně na odhadu a důvěře v chycení zvířátka. Co potkánek, to jiná povaha. Od flegmatika až po histerku. My jsme měli během pěti let 12 potkánků a tím i 12 povah. Když je potkánek zvyklý na manipulaci a krmení z ruky, je možné ho zkusit pustit. Prozatím jen na stůl nebo nábytek. Není však vyloučeno, že při své rychlosti se mu podaří proklouznout a seskočit. Většinou však se zpočátku spokojí se zkoumáním daného prostoru. Tento postup můžeme opakovat pár dní a přitom měnit místa. Kdy mláďátko pustit „na volno – podlahu" však záleží na vašem odhadu a zkušenosti. Nejlépe o víkendu, kdy nemusíte spěchat ze zavíráním.

Nemusím zajisté připomínat, že je nutné zabezpečit přístup ke kabelům a šňůrám. Nejlépe i zamezit cestičku za skříně – mohl by se tam zabydlet a komu by se chtělo odtahovat nábytek. Nikdy nenechávejte potkánka puštěného samotného, jinak se může stát, že najdete okousaný koberec, kus nábytku či záclonu apod.
Existuje však i jiný způsob. Pustit nového mazlíčka ihned bez jakýchkoliv zábran. To praktikují převážně děti a mládež, kteří si vůbec nepřipouštějí možnost, že by svého miláčka nechytli. A kupodivu jim to docela vychází. Možná jsme my – dospěláci moc opatrní.

Pouštět potkánky je vhodné k večeru, když jsou nejčilejší. Pokud je vypustím během dne (např. při čištění akvária), většinou se jen nepatrně proběhnou a usnou pod postelí nebo v peřinách. Naše „myšáky“ chytám bez problémů, většinou jdou domů sami. A když ne, stačí vzít dózičku s papáním a to je potom fofr domů na večeři. Měli jsme však zlatou Sally a ač u nás byla od mala, nikdy nepřekonala strach a měla panickou hrůzu z braní do ruky. Jinak byla hodná i z ruky žrala, mladé nám dovolila pochovat, ale běda ji chtít chytit. To pak záleželo na tom, kdo byl rychlejší. Nikdy však nikoho nekousla. Všichni naši potkánci mohli jít nejdéle po dvou týdnech ven, Micka dokonce po týdnu, ale u Sally se váhalo. Nakonec se projevila jako chytrá holka a chodila domů sama, zpočátku první, aby se za ní mohlo zavřít a ostatní se přidávali postupně, jak se chytli. Později se tato metoda zdokonalila tím, že i když nešla první, čekala nahoře na akváriu až jí otevřeme. Dokonce pochopila i to, že pokud sedí na dvířkách, musí uhnout, aby se dalo otevřít. Hlavně, že jsme na ni nesahali. Když to však někdy bylo nutné, to bylo křiku. Viktorka u splavu by mohla závidět.

Při pouštění potkánků si hlavně dávejte pozor, abyste na ně nesedli. Jsou velmi rychlí a i mně se nejednou stalo, že je vidím metr od sebe a než dosednu do křesla, už mám některého pod zadkem. Už automaticky se ohlížím před couvnutím, obzvlášť Garry měl ve zvyku si potichu sednout za moje nohy a několikrát jsem ho, chudáka, kopla nebo mu přišlápla ocásek.
Takže na závěr přeji všem, aby jejich mazlíček byl právě tím nejochočenějším potkánkem na světě. A je úplně jedno, jestli se budete inspirovat mými skromnými zkušenostmi nebo zvolíte svoji metodu.

text a foto: Eva Hnilicová