ZOO – FARMA U DVOU KVÍTKŮ

Ještě že v každé kapse kteréhokoliv oblečení mám vždy a za každých okolností připraven inhalátor Ventolin, dávkovaný aerosol Salbutamoli sulfas k pohotovostnímu použití. Ihned jsem si dvě dávky vstříkl a dech se mi uvolnil. Otok nohy i obličeje mi však dál propůjčoval vzhled podivného skřeta a naskakující vyrážka mě svědila po celém těle. Dobelhal jsem se ještě s vypětím posledních sil k té plantáži ananasů a doslova a do písmene padl v náruč již vzpomínanému domorodému pěstiteli.
A moje tělo i duše, jako bych snad cítil, že jsem zachráněn, mi v tu chvíli vypovídají službu. Pozbyl jsem vědomí.

Když jsem zase přišel k sobě, byla kolem mne černočerná tma. Posadil jsem se a uvědomil si, že ležím na tvrdé pryčně pokryté hrubou režnou tkaninou. Že by márnice? Brrrr. Otřásl jsem se nad tím pomyšlením. Pak jsem si ale uvědomil, že mi otok z tváře už zase zmizel a že i moje oči začínají, přivykajíce tmě, vnímat siluety předmětů.
„Co je to?“ zašeptal jsem a zvedl znavené tělo. Nějaká tvář zírala přímo mým směrem.
„Dobrý den,“ řekl jsem slušně a česky, sám nevím proč.
Vykročil jsem k ní. Odkudsi zvenku sem pronikalo sporé světlo a hlahol a křik.
„No fujtajksl,“ ulevil jsem si, jakmile mi došlo, že ta nehezká tvář nepatří člověku živému ani mrtvému, nýbrž že jde o pouhou dřevořezbu ostrovního bůžka Ubakanthy. Oklepal jsem se a vyšel před dům.
Byl to vlastně montovaný domek s plechovou střechou, v sousedství jich stálo hned několik a támhle za těmi stromy, na tom otevřeném prostranství hořely velké ohně a u nich se bavili lidé v pestrobarevných šatech. Někteří tančili v rytmu domorodých bubínků a dvoustrunných kytar, někteří jen tak posedávali a všichni hlučeli řečí, jež nepřipomínala ani francouzštinu ani angličtinu. Byli to černí obyvatelé a bavili se v kreolském nářečí. Přidal jsem se k nim a oni mě přivítali, jako bych k nim patřil.
Jeden z mužů našpulil ústa a pomocí rukou a lámané francouzštiny vyprávěl ostatním, jak jsem se mu opuchlý vrhl do náruče.
Přikývl jsem a posadil se na ležící kmen mahagonovníku hned vedle něj. Všichni se smáli až se za břicho popadali, ale mě jaksi unikala pointa.
„Už ty být dobrý?“ zeptal se mě náhle ten muž.
Přikývl jsem a rukama ukazoval na svou hruď: „Já dobře. Já jméno Vladimír.“ Moje francouzština byla stejně slabá, jako ta jeho.
„Philippe,“ ukázal on k sobě a podal mi plastový tácek s rozkrájeným ovocem, mezi nímž dominovala kvajáva. Jde o asi deset centimetrů velké šišaté bobule žlutooranžové barvy, které chutnají sladkokysele a mají neskutečné množství semen. Z téhož ovoce se zde podomácku vyrábí i kvašená šťáva, která trochu připomíná náš burčák. Úplně stejně leze do hlavy a vzhledem ke zdejším hygienickým návykům po ní mnohdy bývá, jak to jen říct, takový průjem, že jste to v životě neviděli.
To mě ovšem teprve čekalo. A nejen to. Teď jsem tedy dostal ovoce jako takové a vzápětí i zmiňovaný nápoj. Bylo mi rázem úplně skvěle. Díval jsem se na tančící černošky, jejichž lesknoucí se těla odrážela, oděna jen do pestrobarevných pruhů látky kolem boků, odlesky ohně. Nebe bylo plné hvězd.
Philippe byl však, nejen pěstitel ananasů, manga, cukrové třtiny a dalších a dalších rostlin, ale vlastnil, jako jediný z vesnice i malou kolonu, čímž se kvalifikoval do pozice „staršího“ v tom skrytém slova smyslu. Protože vyráběl pro celou komunitu pálenku, byl uznávanou autoritou, náčelníkem, nebo starostou chcete-li. A jeho žena Unamba byla léčitelkou. To ona mne pomocí bylin, těžko říct jakých a pomocí zaříkávání a okuřování, jak jsem se záhy dozvěděl, vyléčila z anafylaktického šoku. Skvělí lidé. Skvělá země.
Jen jsme se trochu pobratřili, už mi Philippe servíroval jednu sklenku svého výrobku za druhou.
„Hele,“ pravil po třetí skleničce, ukazujíce na tančící děvčata. Mohlo jim být tak šestnáct, ne víc. „Líbí se ti?“
Přikývl jsem a obrátil do sebe další sklenku. Začínala mi připomínat meruňkovici s lehkou příměsí octa.
„Která se ti líbit?“
Zaváhal jsem. Všechny tři byli krásné, mladé a svěží. Obával jsem se, abych někoho neurazil. Má to snad být test? Nějak mne napadlo, že se na ně dívá pyšně, že některá z nich bude asi jeho potomkem a tak jsem odpověděl šalamounsky: „Všechny být krásné. Tvoje dcera být nejkrásnější.“
Zjevně ho to pobavilo. Naklonil se k mužům po své pravici a dělil se s nimi o vtip, jemuž jsem nerozuměl. Pak se smíchem přivolal svou manželku, která se s ostatními ženami zdržovala odděleně. Se smíchem jí cosi sdělil a ona stejně pobaveně přivolala všechna tři tančící děvčata.
„Co?“ zeptal jsem se, netuše, oč tu kráčí.
„Všechno má dcera,“ rozesmál se on, zatímco manželka instruovala své ratolesti. Dívky mne pak chytily za ruce a táhly směrem k ohni.
„Co dělat?“
„Tancovat a pak ukázat, která nejkrásnější,“ křičel za mnou Philippe a všichni kolem ryčeli a křičeli a fandili nevím komu.
Naštěstí jsem byl v opojné náladě a brzy se k nám přidalo i několik dalších dívek a mládenců, mladších i starších a za zvuků domorodé hudby jsme pak všichni tančili a dováděli a mně se to začínalo zamlouvat čím dál víc.
„Tak, co? Vybral?“ nezapomněl můj nový kamarád na svůj test. To už jsem znal dívky i jmény a tak jsem mohl bez váhání odpovědět: „Lulia.“
Byla opravdu krásná. Projevily se u ní všechny znaky jakéhosi španělského předka a tak byla spíš velmi snědá, než černá a její dlouhé, v loknách na ramena spadající havraní vlasy a neustálý úsměv mne doslova okouzlily.
Přijal jsem další nabízenou sklenku a zadíval se na siluetu probouzející se hory Mont Pelée. V prvních paprscích ranního slunce jsem spatřil snad všechny barvy světa a v dozvucích kreolských písní se díval na víc než tisíc odstínů zelení vystupujících z oparu mlhy. Lesy mahagonu a palisandru, pomerančové háje a shluky kokosových palem na hranici moře. A vodní hladina jež se pak rozprostírá do dálky azurově modrá a temně černá a od slunečních paprsků rudá a žlutá.
„Já ti ji dát. Ona být dobrá manželka.“
To mě probralo.
„Ale…“ zaváhal jsem. Doufám, že mne tu nepopraví a nezakopou někam hodně hluboko, pomyslel jsem si. „Já doma být manželka. Čekat v Sant Luce.“

(pokračování v dalším čísle)
Vladimír Cerha