ZOO – FARMA U DVOU KVÍTKŮ

Náčelník jen mávl rukou: „To nevadit, dvě žena líp než jedna žena. Udělat víc práce, dát víc děti.“
„V moje doma muž nesmět mít dvě žena.“
„Ty nemuset chodit s nima do kostel. Tady taky nesmět. Ale já přeci mít dvě žena a být moc spokojenost.“
„Ne. Ty být hodný.“
„Nebát. Ted jít do dům s mojí dcera a ochutnat.“
„Ja ne moci jít do dům. Já muset chytat zvířata.“ To je teda rozhovor, pomyslel jsem si.
„Co? Ty chtít zas bolest? Chytat šuf šuf…?“ ukazoval ohnutým prstem pohyb, kterým štír zasahuje svou oběť.
„Ano, šuf šuf…“napodobil jsem ho a pokračoval: „… a sssss,“ ukazoval jsem rukou kroutivý pohyb hada, „a iguana…“ nevěděl jsem jak napodobit tvar, velikost či charakteristiku ještěrů.
„Jít spát,“ zvedl se náčelník s posunkem, který nepřipouštěl odmluvy. Naštěstí jsem usnul, unaven probdělou nocí a vínem a kořalkou a tak bohudík nedošlo k naplnění mého novomanželského svazku. Nevím, jak bych se Hance podíval do očí.

Vzbudil jsem se a bylo mi příšerné horko. Tyhle domky mají totiž tu nectnost, že se jejich plechová střecha v poledním žáru až neskutečně rozpálí a pak vyzařuje teplo do okolí jako kovový tál kamen. Vláda je sem však nainstalovala po posledním cyklónu, když všechny domorodé chýše vzaly za své a bez ohledu na to, že se v nich nedá žít, propagovala je, kde se jen dalo. Asi byl kterýsi poslanec zároveň majitelem výrobního závodu nebo členem dozorčí rady fabrique de maisonnette. Všude je to stejné, pomyslel jsem si a zvedl se z lůžka.
Byl jsem v domku sám. Musím říct, že mne to zjištění docela potěšilo. Setřel jsem si z čela kapky potu a vyšel slunci vstříc. Tady mne ale čekalo další překvapení.
Přímo proti vchodovým dveřím, trochu vpravo, tam kde stály dvě polovzrostlé rostliny papáje Carica papaya, připomínající svým vzhledem palmy, jsem spatřil snad všechno možné nádobí, jež se v téhle vesnici nacházelo. Porůznu rozložené na zemi zde byly hrnce a hrníčky, všechny s poklicemi nebo převázané kusem látky, vedle nich různé sklenice od zavařenin, plechovky od potravin, jedlého i motorového oleje, ale také dva hýbající se jutové pytle a starý trampský batoh. Opodál, opřený o strom, zde seděl náčelníkův sedmiletý syn, jakoby na vše dohlížel. Jen mne zahlédl, už zmizel a vzápětí se znovu objevil následován otcem.
„Tady,“ rozmáchle ukázal Philippe rukou ke všemu, co se povalovalo kolem.
Nechápavě jsem povytáhl obočí.
„Animals! Ty nalovil zvířata.“
„Cože?“ podíval jsem se po něm a pak se vrhl k nejbližšímu jutovému pytli.
„No ty chtít šuf-šuf a sssss a vertsaurien…“
To nemohu přijmout,“ cítil jsem se zahanben, ale moje zvědavost a touha po těch tvorech mě nutily k tomu, že jsem proti smyslu svých slov dál rozvazoval zašmodrchaný provázek pytle. Nahlédl jsem dovnitř a hádejte, co tam bylo. Nádherný exemplář hroznýše královského, který jsem později určil jako poddruh Boa constrictor nebulosa. Stál jsem tam, úplně očarován a ani nevnímal Philippeho slova: „To tvoje zvířata. Ty být naše přítel.“
„Děkuju,“ neubránil jsem se stopám dojetí v hlase a vrhl se na náčelníka, abych ho objal.
„Ty vzít teď moje dcera?“ využil situace, ale já jsem ihned pochopil, proč vydal on a s ním celá vesnice tolik energie. Bylo by to vlastně výhodné věno pro dceru náčelníka, který by tím hodně ušetřil.
„Nemohu, nezlob se. Moje žena hodná, ale divoch. Ona stačit pro muž docela jedna.“
Rozesmál se.
„A zvířata?“ zeptal jsem se.
„My je sníst,“ ucedil mezi zuby, aniž by se cítil tím odmítnutím nějak pokořen.
„Ne sníst,“ chytil jsem ho za ramena. „Ty být přítel. Já je koupit všechna.“
Teď se zas pro změnu objevil nechápavý výraz v jeho tváři. Asi mu to připadalo jako čiré bláznovství, kupovat zvířata, která zde lezou všude kolem a pro zdejší obyvatele jsou jen obtížnou havětí.
„Já je koupit za padesát amerika dolar.“
„Sto,“ vyhrkl on, což mne utvrdilo v tom, že i přátelství má své hranice. Nakonec už se stejně asi víckrát neuvidíme. No a tak, bez ohledu na to, že jsem vlastně kupoval zajíce v pytli a nevěděl, co všechny ty nádobky skrývají, koupil jsem jejich obsah za neuvěřitelných sto dolarů, tedy dva a půl tisíce korun, což by bylo málo i za samotného hroznýše. Oboustranná spokojenost.

Zatčení

Po velmi pozdním obědě, během něhož se podávala masitá polévka, která nemohla obsahovat nic jiného než dalšího vzácného Boa constrictor nebulosa, jsem se s náčelníkem, jeho dcerami, manželkou a vlastně s celou vesnicí rozloučil. Domluvil jsem se s Philippem, že se do svého bungalovu na opačné straně ostrova dopravím sám a on mi všechna moje zvířata pošle hned nazítří brzy ráno koňským povozem. Zdálo se mi to v tuto chvíli jako velmi dobrý nápad, zvlášť proto, že se den už zvolna nachyloval a jak známo, ve zdejších zeměpisných šířkách přichází noc tuze rychle.
Vyprovázen průvodem svých nových bratří a sester, nasedl jsem v Saint Pierre na Boat Trip, výletní loď, která vozí turisty podél pobřeží ostrova a vyrazil s ní za pouhopouhých (brrr, stálo to pomalu stejně jako dospělý hroznýš) sedmdesát amerických dolarů jihovýchodním směrem.
„Já vás znám,“ přitočil se ke mně po chvilce cesty tělnatý Francouz v bílé polokošili a s tmavými brýlemi na očích. Na hrudi se mu pohupoval digitální fotoaparát, jehož cena se rovnala ceně mých letenek z Paříže do tropů.
„Ne,“ ohradil jsem se, „asi ne.“
„Ale ano,“ nedal se odbýt on a stále mě chytal za ruku. Stáli jsme u zábradlí na horní palubě. „Oui, oui, já vás znám.“
Začínalo mi to být nepříjemné. Přešel jsem tedy k baru na zadní části paluby a objednal si rumový koktajl. Ale ten človíček se nehodlal vzdát. Byl mi neustále v patách. Připomínal mi tím trochu Poldu Kolouška, bývalého muže mé přítelkyně.
„Nejste vy…?“ chytil mne zas za rameno.
„Neee!!!“ vykřikl jsem dotčeně a vytrhl se mu.
„Promiňte, nezlobte se,“ omlouval se mi vzápětí. „Můžeme si spolu dát drink a ono se to vyjasní.“

(pokračování v dalším čísle)
Vladimír Cerha