Jako malá jsem se rozhodla, že chci mít pět druhů zvířat. Psa, kočku, koně, lva a fretku. Myšlenku na pořízení lva jsem nakonec, k velké úlevě rodič...
Jako malá jsem se rozhodla, že chci mít pět druhů zvířat. Psa, kočku, koně, lva a fretku. Myšlenku na pořízení lva jsem nakonec, k velké úlevě rodičů, vzdala, koně jsem odložila na neurčito, psy a kočky jsme měli odjakživa a před nedávnem jsem si splnila touhu po fretce.
Když jsem byla malá, viděla jsem v zoo jednu slečnu, která si nesla bílou fretku v náručí a od té doby jsem byla tímto zvířátkem naprosto unešená. Jenže ne vždy si člověk může splnit hned vše, co si přeje, obzvlášť, pokud je vám kolem šesti let. Ona by v té době fretka nebyla ani dobrý nápad, protože náš dům byl po střechu zaplněn křečky, křečíky, papoušky, potkany, pískomily atd. Dobu, kdy jsem si fretku nemohla pořídit, jsem využila k tomu, abych se o fretkách co nejvíce dověděla. Studovala jsem literaturu a sháněla dostupné informace. Jak se říká, kdo si počká ten se dočká, fretku jsem si mohla konečně pořídit ve 20 letech. Byla to tajná operace, stále bydlím u rodičů a ani jeden nebyl přítomností fretky v domě nadšený. Takže, když už jsem se pevně rozhodla, vyhledala jsem chovatele a co nejdříve si pro fretku jela. Nejdříve jsem čekala 3 hodiny na vlak, který mě dovezl ke kamarádce, která mě vezla autem k chovateli. Jelikož tato kamarádka Petra má panickou hrůzu z fretek (před časem jednu měli a ta jim napadla a ošklivě pokousala činčilu a pak kousla i jejich tátu), celou cestu jsem poslouchala, že jsem blázen, jak mě nadšení přejde až mi prokousne ruku a další hrůzné předpovědi a historky. Chvílemi jsem měla pocit, že si jedu pro tasmánského čerta a ne pro fretku.
Pan chovatel měl fretky umístěné ve venkovním výběhu, mláďata byla starší než jsem čekala (3–4 měsíce). Trochu jsem znejistěla, protože jsem četla, že starší fretky a takové, které nebyly v kontaktu s lidmi, se špatně ochočují a mohou být kousavé. Pan chovatel byl ale velmi milý a laskavý a ukázal nám celý vrh (všechny tchořovitě zbarvené). Nakonec jsem si vybrala statného samečka, který se snažil prokličkovat mezi sourozenci a utéct z kotce ven. Chovatel mi ho dal do krabice, aby ho nemusel hlídat a já si v klidu mohla prohlídnout i ostatní mláďata. Jenže sameček mě natolik okouzlil, že jsem si už nepotřebovala prohlížet ostatní a chtěla jen jeho. Odjížděla jsem jako šťastná novopečená majitelka fretky. Petra celou cestu občas hystericky vykřikla, že jestli se to k ní přiblíží, tak se nezná. To mě vždy trochu znervóznělo, protože řídila a při výkřiku vždy pustila volant. Sameček střídavě spal nebo se snažil dostat z krabice. Nakonec jsme dojeli v pořádku domů. Na řadu přišla důležitá část operace, přesunout se nenápadně přes dvůr do pokoje, aniž by si toho táta všiml. Taková moje Mission: Impossible, ale já nejsem Tom Cruise, a tak hned jak jsem vkročila na dvůr, jsem doslova vrazila do táty. Ten vycvičen řadou let, kdy jsem domů nosila různá zvířata, okamžitě poznal, že něco není v pořádku. Podezíravým tónem se mě zeptal, co mám v té krabici. Ukázala jsem mu tedy fretku. „A ven,“ pravil okamžitě.
„Ale ta…“
„Ven.“
Jelikož znám svého „nekompromisního“ otce, namísto vypuštění jsem freťáka vzala do pokoje a v klidu mu připravila jeho nový pelíšek. Ještě týž večer seděla celá rodina v obývacím pokoji a žasla nad tím, jak je fretka roztomilá. Hádali jsme se, jaké mu dáme jméno a nakonec jsme se dohodli na Matýskovi, podle jednoho samečka fretky, kterého jsem poznala na své praxi v zoo.
Než jsme si Matýska pořídili, slyšeli jsme od různých lidí různé názory. Jak jsou fretky kousavé, jak jsou krotké, že smrdí, že nesmrdí, že jsou čistotné, že nejsou čistotné atd. I v knížkách se často dozvíte různé věci. Prostě i u fretek se úplnou pravdu dovíte až tehdy, když si ji pořídíte. Náš Matýsek je naprosto úžasný. Rychle se naučil, jak silně a kam může při hře kousnout. Na záchod se naučil chodit také poměrně snadno, i když je pravda, že občas nějaký ten bobeček utrousí někam jinam. Byla by lež říkat, že fretky nesmrdí, mají svůj charakteristický pach, jako každé zvíře. Ten se značně omezí pravidelným a častým čištěním záchodku a pelíšku. Slyšela jsem různé historky o tom, jak fretka někoho kousla a chovatel, od kterého jsme si fretku brali, nás varoval, že nám nesmí být cítit ruce jídlem, jinak nás fretka kousne. Matýsek je buď naprosto mimořádný jedinec nebo je to vše o přístupu a výchově. Matýsek nás zatím ani jednou vážněji nekousl a když nám jsou ruce cítit od jídla (klidně i od syrového masa), tak nám je maximálně olíže. Maso si z ruky bere s takovou jemností, že se mi o tom u psů a koček ani nesnilo. Teď je Matýskovi 9 měsíců, podle knížek by se měl nacházet v období lidské puberty. V této době by měla být fretka divočejší, zkoušet co si může dovolit atd. Jedinou změnou u našeho fretčího hocha je to, že začal o trochu více páchnout, chování se nezměnilo, je to pořád ten stejný mazlivý a hravý Matýsek. Po pravdě mám pocit, že knížky, které jsem četla lžou nebo píší o úplně jiném živočišném druhu.
A jak se Matýsek chová k jiným zvířatům? Vzhledem k původnímu využití fretek, jsem se ho nesnažila skamarádit s menšími domácími zvířaty, jako králíky, morčaty, pískomily. Naštěstí králíky a morčata chovám ve venkovních kotcích, takže odpadly nervy z toho, že by se k nim Matýsek mohl dostat a ublížit jim. S freťákem v bytě žije jen pes a kočky. Matýskův postoj k těmto zvířatům (zvláště ke psu Chancovi) je dosti hazardérský. Jakoukoliv bázeň či přirozený respekt neuznává. Kočky se snaží ochutnat, kousnout a přimět ke hře na honěnou, což u nich (k velkému nadšení Matýska) vyvolává panický úprk. Chance se snažil také ochutnat, kousnout a přimět ke hře, ale vzhledem k poměru velikosti Chancovi hlavy a Matýskova těla, jsem mu tuto zábavu přerušila. On je Chance velice klidný pes, který snese mnoho, ale na druhou stranu, když už se naštve, tak dokáže rázně jednat. Takže, když je fretka puštěná, pes je v jiné místnosti. Po pěti měsících soužití jsme dosáhli toho, že Chance fretku ignoruje a Matýsek se snaží přemoct a dělat totéž (ale ne vždy se dokáže ovládnout).
Jedinou jeho neřestí je chuť k jídlu. Vzhůru je přibližně 3–4 hodiny denně a z toho by nejraději celé 2 hodiny jedl a zbytek času by se snažil ostatní jídlo schovat na horší časy. Samozřejmě to mu dovolit nemůžeme, protože za chvíli by vypadal jako tmavý buřtík.
Když se Matýskovi chce, přiběhne i na zavolání, když se mu nechce, nadšeně okolo nás poskakuje, kvoká a snaží se nás vyprovokovat ke hře na honěnou. I přes počáteční nedorozumění si Matýska celá rodina zamilovala. A víte, kdo ho nejvíc rozmazluje? Táta.