ZOO – Farma U dvou kvítků

Zaváhal jsem.
„To samé,“ luskl on prsty na číšníka a ukázal na mojí sklenku s rumem, malinovou a pomerančovou šťávou a třemi kostkami ledu. Přisedl si ke mně bez optání.
„Slyšíte?“ zeptal se. Nechápal jsem ho.
„Já miluji Vás od prvního okamžení a na tom se asi sotva něco změní…“
Horkost se mi vedrala do tváří. Panebože, já mám ale kliku na lidi, pomyslel jsem si. On je teplej a zamiloval se do mě na první pohled.
„Hezká písnička, že? Je to o nenaplněné lásce, něco jako Romeo a Julie, znáte?“
Podíval se mi zpříma do tváře.
„Ano,“ zaváhal jsem. Musel na mně být vidět ten strach a zmatek. Nevím proč, ale mám k těmhle lidem poněkud … nedá se říct přímo odpor, to ne. Respektuji jejich založení, ale nesmí se mě dotýkat.
On se napil, bohudík ze své sklenky, a pokračoval: „Když nemohu s tebou být má lásko jediná, tak nechci žít a každá hodina se mi zbytečnou nyní zdá…“
To už jsem si připadal opravdu blbě, musím to tak říct, ale on pokračoval: „To napsal jeden můj známý, „text pro tuhle písničku…“ a tak mi konečně začalo docházet, že asi nepůjde o gaye, jehož sympatie bych měl sdílet, ale o pouhého nadšence, který se mi snaží překládat písničku ze španělštiny.
Oddychl jsem si docela nahlas.
„Ale já vás fakt vodněkud znám,“ obrátil se on ke mně.
Pokrčil jsem rameny. To se však už přibližoval přístav Mome Pavillon, další zastávka naší cesty. Trajekt se začínal obracet a před námi, kteří jsme seděli na zadní palubě, se otevřel neskutečně krásný pohled na zapadajícím sluncem ozářený poloostrov vybíhající do moře.
„Teď je zde hodinová pauza na nakládku zboží,“ naklonil se ke mně tlouštík.
„Hmm,“ přikývl jsem, smířen se svým osudem a spokojen s tím, že jím nebudu v nejbližších minutách zneuctěn.
„Můžeme se projít do města,“ zvedl se on a bez ohledu na to, jestli se k němu přidám, přidržujíce svůj drahý fotoaparát, zamířil ke schůdkům.
Co tady, pomyslel jsem si, načež jsem do sebe obrátil zbytek koktajlu a následoval toho muže. Ačkoliv se to asi nezdá pravděpodobné, začínal mi být částečně sympatický. Nejspíš jsem si přivykl na jeho tučnou tvář s dvojitou bradou i na bradavici v záhybu vedle nosu. Možná jsem byl docela rád, že tu nejsem úplně sám. Vyšli jsme do ulic.
Vyšli jsme do ulic, to není to pravé konstatování medita věci. My jsme vlastně vyšli pouze do prostoru přístavu a navazující promenády, když tu se můj společník zastavil u prosklené vývěsky paroplavební společnosti a vyjekl: „Já věděl, že tě vodněkud znám!“
„Cože?“ Podíval jsem se jeho směrem a zahlédl tam na fotografii svou tvář. Než jsem si však mohl přečíst, čím jsem si tuhle výsadu zasloužil, už tu byl uniformovaný strážník pořádku, jež mi za asistence široké veřejnosti nasazoval želízka. Nevzmohl jsem se na jediné slůvko protestu.

„Já nic neudělal,“ křičel jsem, když za mnou zamykali těžkou kovovou mříž. Byl jsem v kleci uprostřed strážnice a kolem mne se to hemžilo rozličnými postavami a postavičkami zdejšího le monde illégal.
„Hubu drž,“ obořil se na mne procházející úředník.
„Ale pane,“ vedl jsem si dál svou,“ to musí být nějaký omyl…“
„To tady tvrdí každej!“
„Já turista, já nic neudělat. Já Čech.“
„Já chci spát,“ ozvalo se mi za zády a když jsem se tím směrem otočil, spatřil jsem na lavici schouleného človíčka. Bylo mu něco mezi sto deseti a sto dvaceti lety, byl to černoch se zářivě bílými vlasy a páchl jako neudržovaná skládka komunálního odpadu.
Vzápětí jsem konsternován zjistil, že uvnitř svého vězení nejsem a nebudu sám. Hromotluk sedící v rohu na zemi neměl přední zuby a křenil se na mě tak, jako bych se měl stát jeho večeří. Dva bratři, jednovaječná dvojčata se slámově žlutými dredy na hlavě, postávali u rzí a močí zažloutlé záchodové mísy, kterou krom žloutenky muselo obývat nejméně pul tuctu dalších nemocí. Zapáchajícího černocha jsem již zmiňoval, ale krom něho zde bylo ještě šest dalších, stejně zanedbaných a zapáchajících míšenců, kteří se povalovali všude možně kolem.
V tom okamžiku se ozvalo zaskřípění otvírané mříže a dovnitř byl uvrhnut další nešťastník, sotva čtrnáctiletý mestic s širokánským úsměvem. V pravém uchu měl tři zlaté náušnice.
„Já přece nic neudělal,“ obrátil se ten chlapec k mříži a snažil se, tak jako před chvílí já, přilákat k sobě pozornost kolemjdoucích policistů. Nic.
„Do prkýnka,“ ulevil si a bez skrupulí vyplivl na zem hnědý zbytek žvýkacího tabáku. Co mne však zaujalo, bylo to, že tahle dvě poslední slůvka řekl kostrbatou češtinou.
„Ty umíš česky?“ přitočil jsem se k němu.
„Jasan,“ pravil a jeho bílé velké zuby rozsvítily obličej jako halogenová žárovka maják.Vypadal v tu chvíli jako reklama na drahou zubní pastu.
„Jak? Odkud?“ snažil jsem se ho přimět k hovoru a musím říct, že jsem sám míchal nedokonalou francouzštinu s dokonale pokřivenou češtinou.
„Mon papá byl boží Čech.“
„Za co si tady?“ zeptal jsem se ho, načež on vylovil z kapsy zlaté hodinky a z druhé digitální fotoaparát, který mi byl nějak povědomý.
„A to ti to nesebrali?“
Mávl jen rukou: „Ráno má službu kapitán.“
Asi jsem musel vypadat jako pitomec, ale netušil jsem o čem mluví. Nejspíš to na mé tváři poznal, protože hned pokračoval: „No přespím tady, pak dám kapitánovi hodinky a foťák bouchnu cestou vodsaď u Pierra v zastavárně.“
„Nevěřím,“ hlesl jsem tiše a už se viděl, jak při tomto stylu vyšetřování zaujmu místo stodvacetiletého černocha.
„No tomu věř! Já jsem Jean Batiste Rzeznicsek.“
„Řezníček?“
„Oui, Rzesnicsek,“ přisvědčil chlapec podávaje mi usmolenou ruku, kterou teď zdobily zlaté hodinky za několik desítek tisíc korun.
Měl jsem nového známého.

(pokračování v dalším čísle)