ZOO – Farma U dvou kvítků

Brzy ráno, což zde znamená přibližně tak v deset hodin dopoledne, si to přišoural do práce šéf oddělení. Byl to robustní, úctu vzbuzující Evropan, který tady nejspíš sloužil za trest. Alespoň jeho nálada tomu nasvědčovala.
Mrkl do klece a pak promluvil na jednoho z procházejících policistů: „Nejdřív Jeana Batistu a pak toho cizince!“
Jak zavelel, tak se i stalo. Nejdříve odvedli do jeho kanceláře chlapce a zhruba po půlhodině pak i mne.
„Posaďte se!“ ukázal kapitán na starou dřevěnou židli. Stála na opačné straně stolu než jeho moderní, kůží polstrované křeslo s opěrkou hlavy a bočnicemi.
„Tak vás hledá policie celého ostrova,“ konstatoval suše, načež bez varování zvýšil hlas a vykřikl: „Kdepak jsme se toulali? V nějakém vykřičeném domě?“
„Ne, já nechápu…“
„Vy nemáte co chápat,“ posadil se kapitán na hranu stolu a díval se na mne z výše svého neotřesitelného postavení. „Kde jste byl?“
„Kdy?“
„Minulé dva dny!“
„Tááák. Toulal jsem se kolem Montagne Pelée.“
„Tak vy jste se toulal? A to vám mám věřit?“ obořil se na mne ten muž, vědom si svého nenahraditelného majestátu moci.
„Nechápu,“ pravil jsem vyděšeně. „Já turista. Já koukat na krása ostrova, pozorovat lidi, příroda, zvířata…“
„A táák,“ zaržál kapitán poněkud ironicky. „Ták vy ste šmírák? Vy ste pozoroval lidi, jo?“
„Ne!“ vyjevil jsem se. „Já, jak to jen říkat. Já byl host u Philippe, který starosta v vesnice pod Montagne Pelée.“
„Nelžete. Celý ostrov má pohotovost, aby vás našel. Vy musíte být masový vrah, jinak to není možné,“ posadil se můj vyšetřovatel zpátky do svého pohodlného křesílka, zatímco mne začínala dřevěnět ta část těla, na níž se zpravidla sedí.
„Ne. Já turista…“
„Vy lžete, člověče!“ vykřikl zas on. „Podívejte se,“ ukázal na nástěnku po své levé ruce.
Zaostřil jsem a spatřil tam svou tvář v mnoha podobách.
„… každý na ostrově hledá jen vás. Co máte na svědomí?!“
„Já nic. Já turista.“
„Nelžete pořád, nebo vás zavřu, až tu zčernáte!!!“
„Ne!“ odhodlal jsem se hájit svou nevinnost do posledního dechu. „Já turista. Já nerozumět. Já chtít svůj zastupitelský úřad!“
Bylo na něm vidět, že se mu moje odpověď nelíbila. Zakabonil se: „Vy nemáte co žádat.“
„Chci svého právníka a zástupce zastupitelství,“ trval jsem na svém.
Náhle se jeho postoj změnil: „Snad nebude hned tak zle.“
„Chci svého atašé…“
„Ale no tak, člověče, nechte toho.“
„Chci…“
„Máte u sebe nějaké doklady?“
„Jistě. Pas.“
„Kde jste ubytovaný?“ podíval se do mého pasu a se sklopeným zrakem čekal, až odpovím.
„Bungalovy Amandier v Sainte Luce,“ hlesl jsem stručnou odpověď.
„Ano!“ přisvědčil on. „Tam vás už dva dny postrádá nějaká žena. Třikrát denně volá na policii a …“
„Hanička…“ došlo mi najednou, že jsem v záchvatu své lovecké vášně dočista zapomněl na své blízké a své povinnosti.
„Co?“
„Moje přítelkyně.“
„Manželka?“ zeptal se on a jeho tvář se uvolnila.
„Víc než manželka,“ upozornil jsem ho. Ale on, jakoby snad ani mou odpověď nevnímal, pokračoval: „Tak to chápu. Mám doma něco podobného. Jen vytáhnu paty, už po mně vyhlašuje celostátní pátrání.“
„Ale ne, Hanička je skvělá. Asi měla strach…“
On se jen zvedl a podal mi ruku se slovy: „Můžete samozřejmě jít. Šlo o nedorozumění plynoucí z jazykových nedostatků. Chápete. Musel jsem jen konat svou povinnost. Když je na vás vyhlášeno po celém ostrově pátrání, nemohu si dovolit to ignorovat…“
„Neomlouvejte se,“ řekl jsem. „Chápu to,“ a vděčně jsem přijal jeho ruku. Když jsem ji tiskl, zaznamenal jsem, jen tak mimochodem, že ji zdobí překrásné zlaté hodinky za několik desítek tisíc českých korun. Ale co naplat. Hlavně že jsem byl zas svobodný a volný.

5. Hanka mezi zvířátky

Ráno bylo jako malované. Tedy to ráno, které jsem já trávil ještě mezi spoluvězni v očekávání věcí příštích. Ale jak už jsem napsal, kapitán dorazil až kolem desáté hodiny a to už byla doba, kdy se Philippem pověřený vozka ubíral cestou necestou směrem k St. Luce. Dorazil tam těsně před polednem.
„Bonjour madam,“ promluvil na Haničku, která se i s Boženkou právě vracela k bungalovu. Byly znovu na policejní stanici v St. Luce, kde tak jako mnohokrát předtím nezjistily vůbec nic.
„S´il vous plaît?“ pozvedla Hanka obočí.
„Ayez l´amabilité de me dire …“
„Je ne comprends pas!“ skočila mu do řeči.
„Hanicek et Bozicek?“ nedal se muž tak lehce odradit.
„Oui…“ přikývla Hanička bez váhání.
A muž se jal jako na povel skládat jednotlivá zavazadla ke stěně montovaného domku, zatímco stále francouzsky vysvětloval, že jsem byl v jejich vesnici, kam mne dopravil náčelník po bodnutí štírem a tak dále a tak dále, až nakonec skončil tím, že mi přiváží věno. Bohu díky, že mu Hanička nerozuměla ani jediné slovo. Stála tam a dívala se za odjíždějícím mužem, Boženku stále po boku.
„Co to přinést?“ zeptala se dívka. „Dáreček?“ A hrnula se k nejbližšímu balíku. Byl to velký z banánových listů spletený koš, převázaný kusem bílé látky.
„Opatrně,“ snažila se ji brzdit Hanka, ale už bylo příliš pozdě. Nedočkavá Boženka koš otevřela a ven rázem vypochodovala armáda chlupatých osminožců.
„Uáááá,“ zaječela naše orientální příbuzná a poroučela se v mdlobách k zemi.
„Žije,“ radostně vykřikla Hanička, „můj miláček žije!“
 

(pokračování v dalším čísle)