O chovu amaranta malého

Tento druh astrildovitých pěvců patří do rodu Lagonosticta. U chovatelů byl vždy velmi oblíben nejen pro svůj pěkný vzhled, ale i pro mnoho dobrých vlastností. Já jsem do svého chovu získal první párek již před začátkem druhé světové války, tedy asi v roce 1937 / 1938. Když jsem začal od roku 1950 postupně chov obnovovat, častěji jsem si amaranty dovážel z Holandska a Belgie. Tehdy patřili k nejlevnějším druhům na trhu.

Rozšíření
Amarant malý se vyskytuje v devíti poddruzích v prostoru na jih od Sahary, od Senegalu po Etiopii a dále do severní Jihozápadní Afriky

Popis
1,0 hlava, spodní krk a spodina tmavě černohnědá, na prsou má několik drobných bílých teček. Vrch těla hnědý, vrchní krovky ocasní, kostřec a zobák červené. Ocas černý. Okraj oka smetanově bílý.
0,1 je celá hnědá, na spodině světlejší, na prsou má několik bílých teček. Kostřec, vrchní krovky ocasní a uzdička jsou červené. Zobák červený, okruží oka smetanově bílé.
Mladí jsou šedohnědí, uzdičku mají červenou, kostřec a vrchní krovky ocasní červené, zobák červený. Bílé okruží oka se objeví až při přepeřování do šatu dospělosti. Délka 10 cm.

Aklimatizace
Amaranti, které získáme krátce po dovozu, jsou velmi choulostiví, zvláště když se transport uskutečnil v zimním období. Dochází k častým úhynům zvláště samiček. V zásilkách, které mi docházely z Holandska převažovali mladí, zcela nevybarvení ptáci. Později jsem ke své malé radosti zjišťoval, že poměr pohlaví je 3 : 1 – samci, samice. Ptáky jsem dával do klece 100×50×70 cm umístěné v místnosti s minimální teplotou 25 °C. Po celý den a noc zde svítilo světlo, aby mohli ptáci zobat a pít. Dalším důvodem tohoto opatření bylo, že amaranti byli po několikadenní cestě velice lekaví a když je něco vyplašilo, trvalo delší dobu než se zklidnili.
Krmil jsem směsí drobnozrnných pros, především senegalským prosem v klasech. K pití jsem dával po delší dobu střídavě černý čaj a heřmánkový čaj. Někdy bylo nutno dát v prvních dnech po dovozu některé antibiotikum, protože amaranti měli průjem. Je otázka, zda je toto správné řešení, názory chovatelů se různí. Jak známo, antibiotika narušují střevní mikroflóru. Opatrnost je rozhodně na místě. Pokud se nám podaří amaranty úspěšně navyknout na naše podmínky, stávají se z nich odolní a vytrvalí jedinci.

Chov
Než jsem vybudoval chovatelské zařízení vyhovující chovu všech druhů astrildovitých pěvců, vypouštěl jsem amaranty po 15. květnu do prostorných zahradních voliér, které neměly uzavřený vnitřní prostor. Zde ptáci setrvali většinou do konce října, což bylo závislé na počasí.
V chovných místnostech nebo sklenících jsem umisťoval amaranty do klecí velikosti 100×80×80 cm (dך×v) nebo do větších voliér.
Amaranti jsou snášenliví a proto je můžeme bez obavy umístit společně s jinými druhy astrildovitých, např. astrild rákosní, Panenka hnědoprsá, pásovníci, Tygříček tečkovaný a olivový, motýlkové, modroušci, amadina diamantová, astrild bělolící a mnoho dalších.
Výhodou vnitřních voliér a skleníku je, že je můžeme osázet keři. Vhodné jsou např. ptačí zob (Ligustrum), bez černý (Sambucus), pámelník bílý (Symphoricarpos), střemcha bobkotřešňová (Prunus) nebo jinými rostlinami například rákos (Phragmites), lebeda lesklá (Atriplex), brslen japonský (Evonymus). Vyzkoušel jsem s úspěchem také chmel otáčivý (Humulus lupulus) a pelyněk černobýl (Artemisia vulgaris). V porostech jmenovaných rostlin nacházejí ptáci nejen úkryt, ale také místa pro postavení hnízd. Samozřejmě vezmou amaranti i hnízdní budky o rozměrech 12×12×15 cm s přední stěnou do poloviny otevřenou.

Dbal jsem vždy na to, aby měli ptáci trvale dostatek stavebního materiálu v zásobě. Dával jsem sisalová vlákna, jemné seno, nasušenou trávu (stařinu) z předešlého roku. Velice se mi osvědčil psineček obecný (Agrostis vulgaris), jehož předností je, že si ho můžeme v době vrcholné vegetace (srpen) nasušit do zásoby a i po měsících zůstává elastický. Na výstelku hnízdní kotlinky můžeme dávat jemné laty psinečku, bílé drůbeží peří nebo psí chlupy.
Hnízdo staví samička ze staviva, které ji přináší sameček. Má kulovitý tvar s malým postranním vletovým otvorem. Snůška čítá 4–5 vajíček, která zahřívají oba rodiče střídavě přes den, v noci sedí pouze samice. Sameček nocuje v hustém křoví v blízkosti hnízda.
Doba vysezování je 11 dnů. Vylíhlá mláďata mají tmavě šedohnědou kůži porostlou bělavým chmýřím. V koutcích zobáčku mají velké bílé papily.
Mláďata vyletují z hnízda po uplynutí asi 20 dnů a zpět se nevracejí. Ne všechna umějí dobře létat a tak zpočátku nocují na zemi nebo v křoví nízko nad zemí. Teplota v chovné místnosti by měla být v tuto dobu nejméně 20 °C. Staří se o mladé většinou dobře starají. Setkal jsem se však i s tím, že sotva vylíhlá mláďata začali vyhazovat z hnízda. Příčinou zřejmě byl, a to mi potvrzovali i jiní zkušení chovatelé, nedostatek živočišného krmiva. Vylétlá mláďata jsou asi 14 dnů, do úplné soběstačnosti, dokrmována samečkem. Samička sedí již na další snůšce a potřebuje klid. Proto musíme mláďata, na která začínají rodiče útočit, odchytit a přemístit do jiného vhodného prostoru.
Přepeřování mláďat do šatu dospělosti trvá asi šest měsíců a je odvislé od různých vnějších vlivů (krmení, teplota, slunečné a suché počasí apod.).

Krmení
Směs drobnozrnných pros, klasy senegalského prosa, lesknice, vše v suchém stavu, ale při odchovu mladých také nabobtnalé nebo naklíčené.
Vaječné míchanice všechny páry amarantů neberou, naproti tomu mají trvalý zájem o živočišnou potravu. Já jsem dával bílé moučné červy, nelétavé octomilky, plankton nasbíraný (nachytaný) entomologickou sítí na loukách, roupice, ale především kukly lučních mravenců. Dávat živočišná krmiva považuji za zcela nezbytné.

Chov amarantů malých mohu každému milovníku astrildovitých pěvců vřele doporučit. Určitě se dočká mnoho radosti i z odchovů.