Naučte se o nás starat
Zvěrolékařský průvodce exotickým chovem.
•pokračování z Fauny č. 16
Péče o želvu
Nově získanou suchozemskou želvu prohlédneme a eventuálně přítomné zevní cizopasníky (klíšťata) odstraníme pinzetou. Odčervení provedeme levamizolem, proti prvokům použijeme sulfonamidy a metronidazol. Ivermektiny jsou u želv přísně kontraindikovány. Léčiva podáváme do tlamy, jistější je jemnou sondou přímo do žaludku. Problémem může být vytažení hlavy zvířete. Násilím zpravidla nesvedeme nic. Želva může vystrčit hlavu po poklepání na zadní část krunýře. Selže-li tento způsob, nezbude než obrnit se trpělivostí, zvíře překvapit a přelstít. Hlavu a krk necháme držet pomocníkovi, sami otevřeme vhodným nástrojem zvířeti čelisti a vsuneme dovnitř sondu. Stejným způsobem zvládneme rehydrataci (zavodnění) vyčerpaných zvířat nebo umělou výživu.
Teplé koupele
Želvy mají rády teplé koupele, při nichž volíme jen tak vysokou hladinu vody, aby se zvíře neutopilo. Koupel pomůže při svlékání staré pokožky, kterou želvy ztrácejí po malých kouskách. Teplá koupel působí roborativně, to jest zrychluje funkce vnitřních orgánů. Želva, vylezlá ze svého krunýře patří jen do kreslených filmů. Pochopitelně to udělat nemůže, je k němu přirostlá. Kostěným podkladem karapaxu jsou příčné výběžky obratlů, plastronu pak hrudní kost.
Salmonely
Zvláštním problémem jsou u želv (a vůbec u všech plazů) salmonely. Tyto zárodky pro teplokrevné obratlovce včetně člověka nebezpečné, plazům nijak nevadí a za normálních okolností s nimi žijí ve shodě. Zpravidla nejdou zlikvidovat a podle nejnovějších poznatků je zbytečné se o to pokoušet. Přistupujeme k plazům proto jako k potencionálně infekčním tvorům a podle styku s nimi upravíme svoji hygienu. U želv je tato otázka aktuálnější než u jiných zvířat, neboť se častěji dosanou do styku s malými dětmi.
Přehřátí
Pokud dopřejeme želvě slunění, musí mít k dispozici zastíněné místo, kam si zaleze, když se nabaží horka. I želva se může přehřát. S popsanou technikou sondáže nevystačíme u vodních želv, které mají v krku záklopku proti zatékání vody. Zase jim snáze vytáhneme hlavu, kterou zpravidla nemohou ukrýt tak hluboko do krunýře jako suchozemské želvy. Protože bývají kousavé, při manipulaci výhružně otevřou tlamu a pak není problém jim do ní vpravit sousto, případně obohacené vitamíny a minerálními látkami. Příznakem deficitu těchto látek je měknoucí, případně deformovaný krunýř (u suchozemských želv méně často, ale i u nich může krunýř změknout). Výhodným zdrojem vápníku jsou celé malé rybky nebo vodní plži i s ulitou. Při nedostatku vitaminu A želvám otečou víčka, želvy nevidí a nežerou. Musíme jim vitamin A podávat přímo do tlamy.
Zimování želv
Zimování želv není nutné, ale pokud se pro ně rozhodneme, má určitá pravidla. Želvu ochlazujeme postupně až na teplotu prostředí +2 až +5 stupňů. Poté ji umístíme do uzavřené, větrané bedničky do vrstvy vzdušného substrátu (lesní hrabanky, spadaného listí apod.), který pravidelně přiměřeně vlhčíme. Protože želvy zimujeme nejčastěji ve sklepě, bednička je chrání před hlodavci. I oteplování želvy je postupné a ukončíme teplou koupelí.
Zimování bývá startujícím momentem pro rozmnožovací aktivitu. Samec suchozemské želvy naráží svým krunýřem na krunýř zvolené partnerky a při vlastním páření vydává překvapivě hlasité zvuky. Páření vodních želv předchází předváděcí ceremoniál samce. Nemají-li vodní želvy vhodný substrát k zahrabání vajec, snesou je do vody a sežerou. Zabráníme jim v tom košem, vloženým na dno bazénku tak vysoko, aby želvy na vajíčka nedosáhly.
•pokračování ve Fauně č. 18
(Výňatek z knihy Naučte se o nás starat,
připravované k vydání v nakladatelství DONA.)
