ZOO – Farma U dvou kvítků

Vzápětí však poněkud zesinala, protože si uvědomila, že všechna ta zavazadla, koše, pytle a kbelíky neobsahují nic jiného, než samé živé tvory a to i takové, které ona příliš nemilovala. Dívala se na zemdlelou Boženku a na otevřený koš, z něhož stále ještě proudil zástup rudohnědých pavouků druhu Avicularia versicolor. Bylo to až úctyhodné, kolik jich vesničané dokázali za jediný den nalovit. Šlo snad o sto padesát adultních a subadultních jedinců a ti všichni se teď jako lavina šířili kolem svého právě otevřeného vězení, oslavujíce znovu nabytou svobodu.

Přibližně v tom samém okamžiku jsem i já o zhruba šedesát kilometrů severněji právě opouštěl brány vězení. Vyšel jsem ven a na rohu jasně ozářeném sluncem jsem zahlédl postavu, která na mne mávala. Zamířil jsem k ní a když jsem konečně rozeznal detaily, podařilo se mi ho identifikovat. Byl to Jean Batiste Rzeznicsek.
„Ahoj kamaráde,“ promluvil jsem na něj česky.
„Achoj krajan.“
„Čekáš na mě?“
„Jasan, chci tobě ukázat můj město,“ odpovídal mi trošku komolenou češtinou.
„Mome Pavilon?“
„Oui. Mon Mome Pavillon!“
A tak jsem se odevzdal do jeho rukou, docela zapomínaje, že kdesi na jižním pobřeží Hanička se sebezapřením zápolí pomocí dlouhé entomologické pinzety s více než stovkou takřka patnáct centimetrů dlouhých pavouků.
„Máš dolary?“ zeptal se mě Jean, když jsme se blížili k jedné z nejtmavších uliček města. Všude kolem se povalovaly odpadky a prostředkem dlažby tekla stružka zapáchající tekutiny.
„Proč?“ zeptal jsem se ho a začínal mít podezření, že skončím na dně nejbližší řeky s podříznutým hrdlem.
„Máš?“ podíval se na mne šibalsky.
To už jsme se však blížili svému cíli. Zahnuli jsme do jednoho z hliněných dvorů a mezi stoletými stavbami, které zde byly lepeny a přistavovány bez jakéhokoliv architektonického záměru jsme objevili pravé a nefalšované doupě podsvětí.
„Tak máš?“
„No něco málo…“ zaváhal jsem.
„Kolik?“
„U sebe asi tři stovky…“
„To stačí,“ pravil tajemně.
„Na co?“
„Uvidíš. Teď mlč a dívej se.“
Vstoupili jsme mezi dav chlapců a mužů, kteří zde s lesknoucími se šlachovitými těly postávali kolem udupaného plácku, v němž byly vyryté soustředné kruhy. Nechápal jsem.
Jean cosi prohodil k robustnímu černochovi, který vypadal, jakoby všechno to dění zde řídil. Ten se po mně podíval a přikývl. Připadal jsem si trochu jako nechtěný vetřelec, ale Jean na mne zamával, abych přistoupil blíž a černoch, jmenoval se Unabi, mi poplácal po ramennou. Málem mi tím gestem přátelství zlomil obě klíční kosti.
„Tak seš vítanej,“ pravil Jean.
„To značí co?“
Podíval se po mně. Jeho čeština, jak se zdálo měla i jistá omezení. Opakoval jsem tedy svou otázku: „Co to znamená, že jsem vítanej?“
„Můžeš sázet.“
„Co?“
Jean mi však nevěnoval za mák pozornosti a cosi prohodil k černochovi. Ten zas blahosklonně přikývl.
„Co?“ opakoval jsem svou otázku.
„Dej mu ty tři stovky a řekni tři sta na Bajadéru.“
„Cože?“
„Tři stovky na Bajadéru!“
Odevzdaně jsem zopakoval: „Tři sta na Bajadéru.“
„Ne česky,“ opravil mě Jean. „francouzsky.“
„Trois cents par Bajadéra.“
„Oui,“ přikývl černý muž, který zdaleka nevypadal, že by pod bičem otrokáře žil. Měl na krku masivní zlatý řetěz a žádný z jeho prstů nebyl zdoben méně než jedním zlatým prstenem.
„Nedá mi nějaký potvrzení?“ zeptal jsem se naivně.
Jean se po mně podíval nechápavě, ba až skoro dotčeně a vytáhl z kapsy kalhot kubánský doutník.
„Asi nedá,“ konstatoval jsem spíš pro sebe, smířen s tím, že své peníze už v životě neuvidím.
„Nemáš oheň?“ zeptal se mě, když si vetkl doutník do úst.
„Cože?“ podíval jsem se na snědé dlaně, v nichž svíral jako nejdražší drahocennost krabičku zápalek. „Děláš si ze mě srandu?“
„To je Bajadéra,“ podíval se na krabičku a nechal si doutník připálit od procházejícího míšence, který kouřil totéž a nebylo mu víc než osm let.
„Bajadéra?“
„Oui,“ přikývl, ale to už začal dav bzučet jako rozhněvaný roj afrických včel, načež se všichni co nejtěsněji semkli kolem již zmiňovaného kruhu. Jean se prodral blíž, podal startérovi a zároveň nejvyššímu bookmakerovi svou krabičku. Řada dalších mužů různého věku učinila totéž.
Stále jsem ještě netušil, oč tu běží.
Černý startér přesypal obsah všech krabiček do jedné společné, do půllitrového papírového kelímku od piva, nádobou zatřásl a jal se vyvolávat stále se zvyšujícím hlasem podivná slova. Bylo to snad pronášeno slangem nebo řečí zdejších mesticů. Ať tak či onak, nerozuměl jsem ani slovo.
Následně pak muž převrátil nádobku do středu soustředných kruhů a všechno kolem v očekávání rázem ztichlo. Bylo zde cítit napětí až krvelačné.
Dav se mačkal blíž a blíž a náhle propukl v jásot a povzbuzování a já, teprve teď, když jsem na okamžik zahlédl plácek s dráhou, jsem pochopil. Jednalo se o závod švábů a naše Bajadéra se motala v kruhu jako většina ostatních. Už už to pro nás, tedy pro mou peněženku, vypadalo beznadějně. Náhle však, jakoby se vzpamatovala, vyrazila ta potvora pryč směrem z volného prostranství a věřte, nevěřte, byla u vnějšího kruhu první. Z mých tří set se rázem stalo stovek jedenáct.
Zhluboka jsem si vydechl, když mi Jean Batiste Rzeznicsek podával můj podíl. Šest stovek dolarů!
 

(pokračování v dalším čísle)