• Nalezneme-li v přírodě takové malé srnče, v žádném případ na něj nesahejme! Jeho máma je vždy opodál. Vyfoceno dvě hodiny po narození. Protože v...
• Nalezneme-li v přírodě takové malé srnče, v žádném případ na něj nesahejme! Jeho máma je vždy opodál. Vyfoceno dvě hodiny po narození.
Protože vím, že články o naší krásné srnčí zvěři patří vždy k zajímavým a čteným tématům, dovolím si i já seznámit čtenáře Fauny s poznatky a zkušenostmi, které jsem získal šestiletým chovem této zvěře v zajetí. Předem musím říci, že nejsem účelovým sběratelem „opuštěných“ srnčat, které srna momentálně odloží. V mém případě se jedná o srnčata, která by bez mé pomoci už dávno nežila. Chov zvěře v zajetí mám povolen krajským úřadem životního prostředí a státní veterinární správou.
• Srna Zuzana se svým právě narozeným potomkem 15. 5. 2005. Provádí masáž genitálií.
• Srnec Joklík v letním přebarvení. Na zádi má zbytky zimní
Prvního nejstaršího srnce, kterého jsem pojmenoval Joklík, nalezl náš myslivecký hospodář při pochůzce honitbou Sudice u Boskovic před šesti lety. Byl intoxikován z nadměrného příjmu ozimé řepky, byl silně apatický, měl průjem. Bez pomoci by jistě nepřežil.
• Těsně po shození parůžků 18. 11. 2005. V zimním přebarvení.
Druhého, dnes již tříletého srnce jménem Honza, jsem také samaritánským způsobem zachránil. Nalezli ho jistí lidé údajně „opuštěného“ v lese jako malinké srnčátko a pečovali o něj až do říje dalšího roku, kdy začal jevit známky agresivity. O jeho osudu již bylo definitivně rozhodnuto, když jsem ho na poslední chvíli získal. Při příležitosti kladení srnčat bych chtěl poprosit návštěvníky lesů a luk, aby nebrali do rukou tato mláďata, která se nám jeví jako opuštěná. Věřte, že vůbec opuštěná nejsou a jejich matka srna je vždy v blízkosti a vše z povzdálí pozoruje. My ji zcela určitě neuvidíme, jelikož je dokonale kryta vegetací. Toto zdánlivé „opuštění“ svého potomka srna provádí proto, aby na něj neupozorňovala svojí přítomností případné predátory, jako jsou dravci, lišky či divoká prasata, pro které je takové mladé srnče vítaným zpestřením jídelníčku. Chtěl bych uvést smutný příběh „opuštěného“ srnčete, které mi jednou večer přinesl „zachránce“ v zuboženém stavu a prosil mě, abych je vzal do své péče. Vysvětlil mi, že původně chtěl o něj pečovat sám, ale z časových a prostorových důvodů nemůže. Srneček byl asi tři dny starý, úplně vysláblý. O jeho vrácení na místo nálezu nebylo ani pomyšlení, protože byl již dva dny v domácí péči. Díky tomu, že moje srna Zuzana, o kterou pečuji již šestým rokem, měla v té době také malinké srnčátko, zhruba stejně staré, využil jsem situace a chtěl ji obelstít. Když bylo její srnče zalehlé ve vysoké trávě, podstrčil jsem nalezence Zuzaně. Srneček, v domnění že má opět mámu, s vypětím všech sil k ní přiskočil a začal okamžitě sát mléko. Srna ho začala masírovat na genitáliích, a já v domnění, že bylo přijato, jsem šel domů. Druhý den ráno jsem nalezl srnče již mrtvé. Mělo vylomený zadní běh a bylo celé potlučené. Zuzana zřejmě podle pachu či jiných indicií později zjistila, že není její a srnče utloukla svými předními běhy jako nějakého predátora. Tento smutný příběh by měl být pro všechny velikým ponaučením: nikdy nebrat žádná mláďata a nechat výchovu na jejich matkách. Asi málokdo ví, že takové malinké srnče se nedokáže asi do stáří dvou týdnu samo vyprázdnit. Tuto funkci srny musí převzít „zachránce“ a vlhkým hadříkem či vatou masírovat pravidelně močové a rektální ústrojí, aby se srnče vyprázdnilo. Z časových, prostorových či jiných důvodů se málo komu povede pár dnů staré srnče odchovat. A je-li to srneček? Co pak s ním? Přibližně v roce, s blížící se říjí a zvýšením hladiny pohlavního hormonu v krvi, začnou tito srnci být agresivní a končí ve většině případů smrtí. Věřte, že vím, o čem mluvím. Moje dcera má od ročního Honzíka nad kolenem také doživotní památku. I já, jako majitel a chovatel, musím ustát zákeřné výpady mých srnců při krmení.
• Začátek růstu paroží 3. 1. 2006. Vrcholky parůžků jsou měkké – gumové.
• V době růstu paroží je srnec Honza hravý a mazlivý.
Nyní mi dovolte, abych v krátkosti napsal něco málo o zoologii a biologii srnčí zvěře. Srnčí zvěř je naší nejběžnější a nejrozšířenější spárkatou zvěří a současně nejmenším zástupcem evropských jelenovitých. Délka těla je asi 140 cm, výška v kohoutku asi 80–90 cm a hmotnost se pohybuje v rozmezí 20–30 kg. Srny jsou vždy menší než srnci. Letní zbarvení je červenohnědé, zimní šedohnědé – viz foto. V zimním období začínají růst srncům nové parůžky, které jsou potaženy krycí kůží s ochlupením, tzv. lýčím. Toto lýčí slouží jako mechanická část parůžků a zároveň jako vyživující element. Pod lyčím jsou ukryty cévy, které přivádějí do rostoucího paroží stavební a minerální látky důležité pro růst a vyztužení paroží. Po dokončení růstu a osifikaci paroží lýčí odumírá, přisychá a srnec se ho zbavuje tzv. vytloukáním. To je odíráním o různé druhy keřů a dřevin. Staří srnci vytloukají jako první, mladí jako poslední. Při této činnosti jsou parůžky potřísněné krví, což je způsobeno přítomností odumírajících cév, které postupně zasychají a parůžky dostávají typickou barvu. Do konce roku srnec parůžky shodí a cyklus se pravidelně rok co rok opakuje. Srnčí říje probíhá od poloviny července do poloviny srpna a srnec toho času může pokládat (oplodnit) více srn. Srna je říjná zpravidla 4–5 dní a není-li v tomto čase oplodněna, říje se vrací v podzimním či až prosincovém období. Vlastní vývoj zárodku trvá asi pět měsíců. V květnu a červnu klade srna do vysoké vegetace zpravidla dvě srnčata. Může mít i jedno, ale mnohokrát jsem pozoroval, že vodila i tři srnčata. Srnčata zůstávají po narození dobře ukryta v lese nebo na loukách ve vysoké trávě, vždy každé na jiném místě. Tento krycí manévr srna provádí z důvodu zachování populace (rodu). Najde-li predátor jedno srnče, většinou srně zůstane alespoň to druhé. Proti lišce dokáže srna své potomky uchránit svými předními běhy. Na divočáka však nestačí. Srnčata hned po narození vidí a v případě ohrožení jsou schopna i rychlého běhu. Na zelenou stravu přecházejí od třetího týdne, ale kojena matkou jsou až do pozdního podzimu. Pohlavně dospívají v 15. měsíci svého života a mohou se dožít dvanácti let i více. Srnčí zvěř žije během léta většinou jednotlivě na poměrně malém území. Starší srnci jsou však teritoriální a svůj okrsek si značí sekretem pachových žláz, které jsou ukryty na čelní partii. Do svého teritoria jiného srnce nepustí a případného vetřelce z něj bleskurychle vyhání. V podzimním období se srnčí zvěř sdružuje do větších či menších tlup a celou zimu až do jara žije pospolitým životem. Tlupa polního srnčí může mít 50 i více kusů, lesní tlupa zpravidla 4–8 kusů. V průběhu dubna se tlupy začnou rozpadat a srnci si začnou hledat svá teritoria. Potrava této zvěře je ve srovnání s ostatními jelenovitými náročná na druhovou pestrost. Podle sezóny spásá zejména byliny, různé druhy trav, listy, pupeny stromů, výhonky či různé zemědělské plodiny. Citlivá je zejména na změnu potravy, při níž často trpí poruchami trávení. V zimním období využívá, stejně jako ostatní spárkatá zvěř, mysliveckého přikrmování.
• Dorostlé parůžky v líčí.Vrcholky výsad jsou měkké – gumové. V paroží probíhají mineralizační (vyztužovací) procesy, 28. 2. 2006.
• Začátek vytloukání (odírání). Vyfoceno 15. 3. 2006.
Naše současná krajina a životní prostředí se postupem evoluce znatelně mění. Přírodní biotopy ustupují ve prospěch zemědělství a nutí tak zvěř přizpůsobovat se novým podmínkám. Srnčí zvěř je sice zvěří dynamickou a dobře přizpůsobivou, ale i přesto se snažme být k ní ohleduplní, aby tato ušlechtilá zvěř mohla i v budoucnu být ozdobou našich luhů a hájů.
• Čerstvě vytlučené paroží. Tento pohled se ve volné přírodě jen málo komu naskytne.