ZOO – Farma U dvou kvítků

Hanička už mezitím stačila slovit dobře polovinu rozuteklých aviculárií a probrat k vědomí svou mladičkou sestřenici. Teď už rozbalovala jedno zavazadlo za druhým a opatrně nahlížela dovnitř. Tak jako každá žena okamžitě převáděla nalovená zvířata na hodnotu peněz a jako správná účetní kalkulovala s jejich budoucím prodejem.
Stála zrovinka nad pytlem s hroznýšem a obdivovala se jeho zbarvení. Zvědavá Boženka, schovaná za ní, jí načuhuje přes rameno, když tu se ze sousední chatky ozve jek a ryk. Ony tomu však nevěnují pozornost a dál pozorují hada. Další výkřik od sousedů, zbohatlých Venezuelců, a totéž od bungalovů o pár metrů výš.
„Araignée…“ ječela stará tělnatá Francouzska, valící se jako rozjetý autobus ze svahu dolů. Pryč od domků, jen co nejdál, pryč odtud.
„Co jí je?“ zeptala se Hanička a pohlédla přes rameno na Boženku. Ta jen nakrabatila tlamičku, čímž dala najevo, že nemá o příčině toho zmatku tušení.
Hanka se napřímila a rozhlédla. Ze všech sousedních domků prchali jejich obyvatelé směrem k mořskému pobřeží. Vypadalo to tu, jako v Pompejích krátce před jejich zničením. Turistické městečko zachvátila panika.
„To není samo sebou.“
„Jen ty zavři ten had,“ měla Boženka víc starostí o sebe, než o cokoliv jiného.
Hanička se znovu rozhlédla a třebaže tušila, že jí nikdo neodpoví, nahlas se zeptala: „Co to asi znamená, to jejich araignée?“
„Pavouk,“ řekl jsem já a vystoupil jsem zpoza stromu, za kterým jsem stál. Sázkami zbohatlý o pár dolarů, nechal jsem se spolu se svým společníkem odvézt taxíkem až sem.
„Vláďo,“ zašeptala Hanka a dívala se na mne jako Esmeralda na svého José Armanda.
„Ano broučku?“ povytáhl jsem obočí v napjatém očekávání.
Vtom se však ona probrala: „Kdes byl celou tu dobu, ty zmetku!!!“
„Já?“
„Aááách,“ vydechla najednou hlasitě naše svěřenkyně a my jsme si rázem oba uvědomili, že se nachází v objetí mého dočasného spoluvězně, Jeana Batisty Rzeznicseka.
„Boženo, slez z toho muže!“ zavelela Hanička a já byl v tu chvíli rád, že je zde Albertova dcera s námi.
„Help me, spiders,“ křičel starší proplešatělý muž, jenž se prohnal mezi námi a vrátil nás tak do reality.
„Cos to říkal o pavoukách?“
„No jen, že ti lidé prchají před pavouky. Buď tu máme výjev z filmu Arachnofóbie, nebo ti utekli nějací pavouci…“
„Ježiši Kriste!“ chytila se Hanka za ústa.
„No jo, utekli ti pavouci,“ konstatoval jsem suše.
„Mně?“ podívala se mi zpříma do očí. To už stála ode mne jen jediný krok a tak jsem ji chytil kolem pasu, zdvihl ji výš a políbil na ústa.
„Ty si stejně parchant,“ řekla něžně, když nabrala dech.
„Já vím, ale kdybys viděla horu Montagne Pelée, nedivila by ses mi.“
„Jdem je slovit?“ zeptala se a já v tu chvíli věděl, že se jí žádná jiná žena nevyrovná.
A musím říct, že i když je to potvora, mám ji stále stejně rád.

6. Svatá Lucie

Bylo to o pár dnů později. Všechna zvířata už byla roztříděna a ubytována v plátěných sáčcích, v plastových krabičkách, či v dřevěných přenoskách, jež nám na zakázku vyrobil zdejší truhlář
„Co budeme dělat?“ zeptala se mne navečer toho dne Hanička. Seděli jsme zrovna na verandě a spokojeně sledovali poslední paprsky zapadajícího slunce.
„Nic,“ navrhl jsem, líný jako každý jiný chlap v mém věku.
Ona se po mně podívala trochu nevěřícně i dotčeně zároveň. „A co se jít vykoupat?“ navrhla.
„Tak jo,“ vzdychl jsem si a za pár minut už ležel na nejbližší pláži, sledujíce Hančino nádherné tělo, které jen o kousek dál omývaly na mělčině pěnou ozdobené vlny Atlantiku.
„Pojď do vody,“ zašveholila.
„Nejdu, za chvíli je tma.“
„Pojď…“
„Hele,“ ukázal jsem v rychle se vkrádajícím šeru. „Co je to támhle na obzoru za zemi?
Hanka se podívala tím směrem a pokrčila rameny: „Asi nějaký ostrov.“
„Ale jaký?“ nemohl jsem si v tu chvíli uvědomit, co by to mohlo být.
„Svatá Lucie?“ zeptala se Hanička.
„No jo, to bude Svatá Lucie,“ zapřemýšlel jsem nahlas. Jak jsem na ní jen mohl zapomenout. Je to nejkrásnější z Návětrných ostrovů, šest set dvacet kilometrů čtverečních velký kousek země s nedotčenou přírodou. „Už vím,“ vyjekl jsem a vyskočil na nohy.
„Co?“
„No ptala ses, co budeme dělat. Už to vím.“
„Ne, ani mi to neříkej,“ podívala se po mně Hanička a dlouhé vlasy se jí při tom pohybu namočily do slané mořské vody.
„Pojedeme…“
„Neee…“
„Ale joo, pojedem na Svatou Lucii, tam žijou Akantoskůrie.“
Hanka se zvedla z mělčiny a s rukama v pase se na mne obořila: „Co tam žije?“
„Sklípkani,“ pravil jsem opatrně, „druhu Acanthoscurria antillensis a anolisové druhu Anolis luciae a …“
„Mlč!“ zavelela Hanička a přísným pohledem se mi zaryla do očí. „Tys to celou dobu věděl?!!!“
„Co?“
„No že je to St. Lucia,“ ukázala do tmy, která už mezitím pohltila celý obzor i okolí.
„Nee.“
„Ale jo, tys to věděl. Ty si to dokonce plánoval, že jo?“
„Jen tak trochu…“ hájil jsme se tiše a byl přitom provinile nahrbený.
„Trochu?“
„No mělo to být překvapení…“ napadla mne spásná myšlenka, jak Haničku upokojit. „Překvapení pro tebe,“ dodal jsem.
„Pro mě? Pavouci?“
 

(pokračování v dalším čísle)