Lázeňská ornitologie II

Když jsem před rokem psal Lázeňskou ornitologii, ani mě nenapadlo, že než se rok s rokem sejde, budu mít příležitost v této činnosti pokračovat, i když na zcela jiném místě. Takový pobyt v lázních je pro důchodce vlastně pracovní záležitostí na čtvrtinový úvazek. Od rána musíte být vždy přesně na nějakém místě, nejde ovšem o práci, ale o záležitosti daleko příjemnější. Krmí vás, koupou, masírují, občas musíte i cvičit. Jen ta pravidelnost je upomínka na dřívější pracovní činnost. A jak se tak přesunujete z místa na místo, máte spoustu času dívat se i po ptácích. A tak bych se chtěl o tato pozorování podělit. Hodně ornitologů je zvyklých jezdit na ta svoje obvyklá místa a podíváte-li se potom někam jinak, může vás mnoho věcí překvapit.

Lázeňské parky

V posledních dvou letech, jak jsem viděl, že hustě sněží, šup do nemocnice. K smrti nerad zametám chodník. Voni mi pak udělaj jizvičku, no a čekám na jaro, na ten nejkrásnější čas roku. Letos se mi podívali do zad, takhle v kříži a přidali mi tam nějaký železa. A prej, teďkonc máte nárok na lázně. Ze začátku jsem nějak nemoh vůbec chodit, do schodů jsem to měl přímo zakázaný. Tak jsem si řek, když lázně, tak někde v rovině. Třeboň, Bohdaneč, rybníky, trochu se pocvičit ve vodním ptactvu, nejseš na tohle moc machr. Dali mi Jizerské hory. Lázně Libverda.
Osud to asi řídí všechno dobře. Docela mě rozchodili, i když to pořád není takový, jak bych si to představoval. Já jsem tady už jednou v životě byl, i když to bylo tenkrát, jak se říká, že je tomu již drahně let. Bylo mi asi čtrnáct a to přeci jenom můžete mít nějaké vzpomínky a dokonce si i něco pamatovat. Lázně Libverda jsou lázně malé a vlastně není pravda, že jsou v horách. Leží pod horama, ale hodně těsně a ti, kterým to chodí normálně, si do hor mohou vyšlápnout mezi obědem a večeří. Taky jsem to zkoušel, ale do nejzajímavějších partií jsem se ještě nedokázal vysoukat. Škoda.
Každé správné lázně mají i svůj lázeňský park, v něm staré stromy všelijakých druhů a pak to přechází v lesopark. To obvykle býval také park, ale jak je v současnosti stále obtížnější a nákladnější takové parky udržovat, změnily se okrajové části v lesopark, výstižněji by se dalo říci zplanělý park. To je ovšem také zajímavá část přírody, protože staré, mohutné stromy zůstaly, ale všechno to zdivočelo. Především to má podrost, různé keře, nesekanou trávu, mladší stromy z náletu, i odumřelé stromové stařešiny. Prý tam hojně rostou houby. Teoreticky by to měl být pro ptáky ráj, i když pravda, jen pro určité druhy. Ve skutečnosti jsem byl nemile překvapen jak málo tam bylo ptáků. Dodnes mi to vrtá hlavou a nutí přemýšlet. Vloni ve Františkových lázních to přeci vypadalo docela jinak. Tady je na pohled velice příjemná krajina, samá louka a les, voda čisťounká a průzračná, ale přeci jenom tady něco nehraje. Nejsou tady ptáci. Šel jsem asi kilometr podél lesa a neviděl ani neslyšel jediného ptáka. Až jsem přišel do spodnějšího údolí, do Hejnice a teprve tady, v zadních částech zahrad byli najednou ptáci. Ptáci jsou prakticky jen v okolí lidských sídel. I složení celé té ptačí společnosti bylo dost nápadné. V udržované části parku převažovali kosové, drozdi, kvíčaly, ale byl tady i brávník. Poměrně často byl k vidění i konipas bílý. Prvních čtrnáct dnů jsem pozoroval lejsky šedé, potom jsem je již neviděl. Často se ozývala pěnice černohlavá, dokonce jsem našel i dvě hnízda, ale obě byla nakonec vypleněna. Pěnice pokřovní jsem rovněž zaznamenal, ale v mnohem menším počtu. Čekal jsem tady hojné konipasy horské, ale za celý měsíc jsem uviděl jen jednoho. Vrabce domácí jsem zaznamenal jen v okolí centra lázní. Skutečně v lese jsem slyšel jen dva druhy ptáků a to vždy jen na jednom místě. Jednou červenku a potom budníčka lesního. Za celý měsíc jsem nezaznamenal ani jednou střízlíka, i když typ lesních porostů mi připadal hodně příhodný. To na Ledečsku je slyšíte zpívat téměř na každém kroku.

Kulturní krajina

Je všeobecně známo, že nejvíce druhů ptáků se vyskytuje v tak zvané kulturní krajině. Tam, kde se střídají pole s loukami a lesy, kde jsou prašné polní cesty a okolo nich rostou nějaké trnky a šípky, sem tam malý polní lesík, remízek. Pole malá a mezi nimi meze. Jenže, to je bohužel u nás krajina minulosti. Na takovém Ledečsku se ještě na polích hospodaří, i když hospodář z časů někdy před sto lety, v hrobě, ne, že by se obracel, ten tam přímo rotuje. Přesto tady můžeme pozorovat více ptáků a to jak co do množství, tak i do počtu různých druhů. Ještě vloni jsem zaznamenal ťuhýky, křepelky i chřástala polního. Skřivanů hojnost. Tady vlastně zemědělská krajina zmizela docela. Cestou z Frýdlantu přes Raspenavu, Hejnici až po Bílý Potok a nahoru přes hranu údolí kde, leží Lázně Libverda a nad nimi obec Přebytek, jsem neviděl jedno jediné pole. Jen louky a les. Z pohledu ekologa naprosto čistá krajina. Jako ornitolog jsem se nudil, protože na těch loukách jsem za celý ten měsíc neviděl ptáka. A přitom, kdy jindy by jste měli pozorovat ptáky než v červnu, hlavním měsíci hnízdění?
Třikrát jsem však viděl jestřába a jsem přesvědčen, že jeho hnízdo bylo blízko lázní. Jednou jsem viděl letět krahujce s kořistí. Sojky tady byly hojné, ale jejich odvaha a drzost zdaleka nedosahovala takového stupně jako u jejich pražských kolegyň nebo sojek z Františkových lázní. Straky jsem zaznamenal také, nikoliv však hojně. Protože v lázeňském parku se lidé pohybují již před sedmou hodinou ranní, neodvažují se predátoři do těchto míst a drobní ptáci jsou v těchto místech téměř bezpeční. Tím si můžeme vysvětlit poměrně vysoký počet drozdovitých. A samozřejmě je lákají i stříhané trávníky. Nevysvětlitelný byl pro mne nízký počet sýkor. Koňadru jsem slyšel zpívat jen na jednom místě poblíž centra lázní, modřinku jsem viděl jen jednou za celý měsíc. Na jednom místě, kde rostla skupina asi dvaceti smrků, se pohyboval pravidelně úhelníček. Toť vše.
Pokud se týká zvěře, za celý měsíc jsem viděl jednoho zajíce a to byl také spíš lázeňský host a jednoho jediného srnce. Ptal jsem se místních na myslivce, ti obvykle vědí v lesích o nějakých zajímavostech. O žádném nevěděli, nikde nebyl vidět žádný posed a střelnice na asfaltové holuby v Hejnici byla zpustlá.

Celý ten kraj je vlastně jedna rekreační oblast. Jsou tady nádherné přírodní scenerie, na pozadí kulisa hor, ale s půdou se nehospodaří a taky asi již nebude. V lesích se však hospodaří, to vidíte podle vykácených pasek. Docela zajímavé bylo srovnání lesů, které jsou vidět směrem z Libverdy ke Smrku. Libverdské údolí stoupá nahoru a to stoupání končí až na nejvyšší hoře české strany Jizerských hor, Smrku, vysokého 1124 metrů. Na viditelné straně byly znatelné stopy po kácení, mladé porosty, starší části lesů a celé to dělalo charakteristickou kresbu. Dostala se mi do ruky kniha starých pohlednic z konce předminulého a začátku minulého století. Taková, jaké se dnes hojně vydávají z různých koutů naší vlasti. A byl tam i pohled na Smrk a to z téměř stejného místa, z kterého jsem jej fotografoval i já. Kupodivu kresba porostů byla nápadně shodná. Ale jaképak kupodivu. Vždyť je to jen doklad kontinuity hospodaření v lesích. Za těch sto let les dozrál a byl proto sklizen, říkám záměrně sklizen a to stejným způsobem jako před sto lety. V mnoha jiných oblastech les takové štěstí neměl, když se v určitých částech přistupovalo k těžbě holosečí, která byla jednorázově výhodnější. Dnes si asi jen málokdo pamatuje, kde zničily les emise nebo plošné vykácení.
Jedinými druhy ptáků, kterým místní podmínky vyhovují byli vlaštovkovití a rorýsi. Tyhle ptáky bylo možné pozorovat na obloze pravidelně v hojném počtu jak v lázních, tak i při okolní zástavbě. To byl příznivý dojem oproti pražskému okolí, kde dnes rorýse vidíte jen v malém počtu a vlaštovky jen ojediněle. Na balkonech hotelu Nový dům hnízdily jiřičky ve velkém počtu, k malé radosti jeho správců. Snažili se jim ve stavbě hnízd zabránit tím, že před stěnu umístili sítě z umělé hmoty. To víte, pod hnízdem jiřiček si jen těžko můžete dát usušit ručník. Myslíte, že to jiřičkám nějak vadilo? Ale vůbec ne. Měl jsem spíš dojem, že ti ptáci to vzali jako výzvu. Vesele lepili svoje kuličky bláta třeba přímo na tu síť. Až jim po hnízdní sezoně stará hnízda správa hotelu shodí, bude to pro příští generaci jiřiček očistná lázeň, protože se tím zahubí mnozí parazité, kteří by tu jinak přes zimu na ně trpělivě čekali.

Lesy

Ještě se vrátím k pohledům na les. Nad lázněmi, směrem k Hejnici byla v jednom místě vykácená paseka. Zůstalo stát jen několik mladších buků. Rostla tam již ostrůvkovitě tráva. Seděl jsem na pařezu mohutného buku, jen tak přibližně jsem napočítal asi sto třicet letokruhů. Za necelou hodinu jsem tam neviděl jediného ptáka a tak jsem pozoroval protilehlý hřeben Jizerek s několika skalními partiemi a udělal si několik fotografií a pak to porovnával s mapou. Ta vrcholová skaliska se jmenují Hajní kostel, Frýdlantské cimbuří a nejvyšší pak Polední kameny. Na mapě z konce osmdesátých let je zelené značení jako rezervace nebo chráněné území. Tyhle značky u mne vždycky vzbuzují respekt a představu, že právě tam je k vidění něco unikátního. Staré stromy, neporušená příroda. Pak jsem uviděl přesně tohle území na staré fotografii z roku 1923. A ono to bylo celé vykácené holosečí až dolů k úpatí hor. To znamená, že tyhle porosty mohou být staré nejvýše osmdesát let a byly tenkrát vysázené s největší pravděpodobností uměle. Ta rezervace dnes chrání spíše terén, jak co jiného. Jsou-li na mapě hodně husté vrstevnice, což značí prudký svah, dá rozum, že je to terén pro těžbu dřeva moderními prostředky málo vhodný. Tak z toho uděláme rezervaci. Za několik generací to bude skutečný prales, turistická atrakce a ochráníme tím ten svah. Samozřejmě, nemám nic proti ochraně přírodních scenérií, ale na druhé straně je dosti znatelné, jak ochrana přírody byla v druhé polovině minulého století řízena shora, aniž by to lidem něco vůbec říkalo. Dodnes je to jenom dlouhý seznam příkazů, zákazů a nařízení, kterými se řídí jen málokdo, protože je vůbec nezná. Je však bezpočet lokalit, kde se vyskytovaly různé rostliny nebo všelijací živočichové, ale protože se tam přestalo hospodařit, vhodné podmínky se vytratily a zmizelo všechno, ačkoliv tam nikdo neutrhnul ani květinku nebo nezahubil jediného ptáka. Změnit pole v louku, anebo louku rozorat by asi nemělo být bez úředního povolení jen tak samozřejmé, protože takové pozemky bývají zanesené jinak již v katastrálních mapách. Na druhou stranu, kdo může někoho nutit, aby na tom poli něco pěstoval, když by to musel dotovat z vlastních peněz, které nemá. Viděl jsem třeba zoranou louku, na které rostly přísně chráněné rostliny. Kdybyste si tu květinu utrhnul do vázy, anebo nedej Bože, přesadil na vlastní zahradu, tak si to zatraceně odskáčete a ještě vás budou vláčet novinama. Když tam zasadíte řepku, protože potřebujete peníze, abyste jinou louku mohl alespoň posekat, těžko vám může někdo co vyčítat. Jenže celá slavná ochrana přírody je něco spíše jen na papíře než k užitku.
Frýdlantsko. Ten kraj mě bude ležet v hlavě ještě zatraceně dlouho. Na jedné straně na první pohled „ekologická“ krajina, na straně druhé v mnohém daleko chudší jak jinde. Myslím tím především ptáky, protože ty jsem se naučil pozorovat spíše jak co jiného. Asi mě to bude stát jednou i život, protože po ptácích koukám i za volantem. Tomu se neubráníte. Proč jsou tady někteří ptáci, kteří slušně prosperují, proč jiní úplně chybí? Proč jsou znatelné lokální rozdíly? Tohle odněkud z Prahy nerozlousknete. To by se musel zorganizovat nějaký opravdu plošný průzkum. To dříve bylo, protože v každém polesí bydlel příslušný hajný, který věděl o všem, co se kde v lese šustlo. To je již hudba minulosti. Dnešní lesní personál jsou vlastně jen dřevaři. A zase se nám vrací podobenství o hospodaření. A o úctě k přírodě, vodě, starým stromům a všemu okolo. Zákazy, nařízeními a příkazy takovou úctu vzbudíte jen u málokoho. Člověk si nejspíše váží jen toho, na čem musel tvrdě pracovat. V souvislosti s dobou, kterou jsme v minulém století prošli, se mi vybavují slova TGM, který řekl: Avšak bolševici nedovedli a nedovedou pracovat, dovedou k práci donucovat (bolševický režim zavedl otroctví buržoasie, buržoasie nota bene velmi libovolně definované, a tím i otroctví dělníků), dovedou bojovat, ubíjet a umírat, ale nedovedou pilně, stále, neúmorně pracovat. Ta slova byla prorocká a tím co TGM tak jasnozřivě viděl jsme byli a zřejmě ještě dlouho budeme zasaženi všichni. Když však tato slova budeme mít na paměti, mohlo by to být prvním krůčkem k nápravě. Kéž bychom si to přáli všichni.