Skořice nebo pallid?

Když dva mluví o tomtéž, nemusí si vždy stoprocentně rozumět - to je tvrzení, které v případě chovu barevných mutací a kombinací u papoušků platí dvojnásob.

Víceméně trvalá diskuse o otázce, zda-li mutace známá jako „australská skořicová“ (př. u agapornisů růžohrdlých nebo papoušků zpěvavých) je tou pravou skořicovou mutací nebo ne, mě přivedla k napsání těchto pár řádků. Při pokusu o objasnění tohoto problému bude dobré vzít v úvahu některá historická fakta.

obr. 1

Všeobecně lze říci, že skořicová mutace se postupně rozšířila někdy v polovině sedmdesátých let minulého století a později byla často srovnávána s tzv. „americkou skořicí“, která má pro některé z nás kupodivu stejnou dědičnost. Např. první odchovaný agapornis tohoto zbarvení byl údajně, dle historických pramenů, odchován někdy začátkem 70. let v chovném hejnu ptáků normálního standardního zbarvení. Pokud je to skutečně pravda, pak vzhledem k později ověřenému faktu, že se jedná o mutaci s dědičností vázanou na pohlaví, lze vyslovit domněnku, že se s nejvyšší pravděpodobností muselo jednat o samici.

Tento pták, který byl odlišně zbarven od svých divoce vybarvených předků, byl původně popisovaný jako pták, mající šedé zbarvení, především v částech tmavých partií ručních letek. Byl nazván „australská skořice“ . Nikoliv tedy „americká skořice“, které má tyto partie zbarveny převážně hnědě až hnědo–šedě. (viz. obr. č. 2)

obr. 2

Je nepochopitelné, že i přes tyto dobře viditelné rozdíly, je většina z chovatelů opomíjela (a opomíjí i dnes) a nesprávně označuje obě mutace jednoduše jako skořicové. Zde je potřeba zdůraznit, že mláďata obou typů „skořice“ se líhnou s červenými očima, které ztmavnou asi po týdnu. Je možné, že právě tento fakt, byl pro mnohé chovatele rozhodující při určování mutace a následně i jejím pojmenování.

V průběhu let a rozmachu této mutace muselo zákonitě dojít, k tehdy pro některé z chovatelů až k nevysvětlitelným jevům. Např. při sestaveném páru australská×americká skořice, dochází k výslednému odchovu samiček australské skořice a obyčejných tj. zelených (původně zbarvených) samečků štěpitelných na obě mutace. Tento fakt je ověřen praxí! Někteří chovatelé by o tom jistě mohli říci své ... A zde je právě nezvratný důkaz toho, že obě barvy pojmenované jako skořice, nejsou geneticky totožné! Předchozí řádky to na výsledném potomstvu jasně potvrdily. Proč tedy skořice americká a australská? Lze se domnívat, že australská byla pojmenována chovateli andulek, kteří již měli s touto mutací určité zkušenosti a jednoduše ignorovali skutečnost jiného zbarvení peří a prostě tento barevný ráz aplikovali na jiné druhy papoušků. A protože nejdál ve šlechtění barevných rázů papoušků byli tenkrát pochopitelně v Austrálii, snad proto ten název.

Dnes již není podstatné, jak došlo k onomu pojmenování. Mnohem důležitější je fakt, že i přes propast času, tento zlozvyk v označení přetrvává dodnes. Je potřeba si uvědomit, že díky moderním laboratorním metodám již dnes víme, že „australská skořice“ patří do skupiny INO mutací s dědičností vázanou na pohlaví a to pro umístění její allely (allela je konkrétní forma genu) na INO genu.

obr. 3

Pro nás je důležité, že ptáci, jejichž zbarvení nemá hnědé, ale šedé zbarvení tmavých částí těla, se ve světě označuje názvem PALLID (původem z anglického originálu = bledý, vybledlý). (viz. obr. č. 1)

Takže nám již zbývá pouze objasnit si, jak je to vlastně se skořicí „americkou“. Ta je skutečně pravou skořicovou mutací. Je rovněž vázaná na pohlaví, ale její účinek na výsledné zabarvení peří je jiný, než působení genu INO (původně tmavé partie v jejím důsledku se změní na hnědé a nikoliv na šedé, či dokonce šedobílé). To proto, že její allela je umístněna jinde na DNA než předcházející INO gen. Pro správné optické určení jednotlivých mutací je potřeba mít co nejlepší osvětlení pozorovaného ptáka, nejlépe za přímého slunečného záření. (viz. obr. č. 3)

Za zmínku stojí upozornění, že všechny tyto zesvětlující geny – PALLID, INO a SKOŘICE leží poměrně blízko sebe a není vůbec jednoduché dosáhnout odchovu jejich křížením mezi sebou. Musí dojít k překřížení DNA (Crosing Overu). Výsledkem je tedy nejméně dvoubarevný jedinec (například lutino×opalín). (viz. obr. č. 4). Zde je ovšem potřeba podotknout, že Crosing Over DNA je jev, jehož šance teoretického vzniku je vyjádřena pouze hodnotou kolem 3 %. Lidově řečeno - teoreticky pouze u 3 mláďat ze 100 tento jev nastane.

obr. 4

Z vlastní praxe vím, jak složité je odchovat výsledné dvou nebo dokonce tříbarevné potomstvo. U tříbarevných ptáků, při dodržení všech zásad zdravého chovu a eliminaci rizika zvýšené příbuzenské plemenitby, se za dobrý výsledek považuje doba kolem 3–4 let.

Takže závěrem, když dva mluví o tomtéž, nemusí si vždy 100 % rozumět – je tvrzení, které v případě chovu barevných mutací a kombinací u papoušků platí dvojnásob. Pokud by se i po opakovaném přečtení tohoto článku někomu zdálo, že mu není vše dostatečně jasné, tak vězte, že úplně postačí, když budeme všichni nazývat ptáky s redukovaným zabarvením původně černých částí na šedé jako pallid a s hnědým jako skořicové (platí samozřejmě pouze pro názvy prvotních mutací vázaných na pohlaví, jejichž mláďata mají asi do 9. dne červené oči!). V případě barevných kombinací je pak pouze vhodné dál tvořit názvosloví z již pojmenovaných mutací, např. pallid modrá, pallid opalín, skořicový lutino nebo i pallid plavá, atd.

Pokud těchto pár řádků napomohlo tomu, abychom si jako chovatelé - šlechtitelé více porozuměli, byl jeho původní účel naplněn. Přeji všem hodně úspěchů v chovu.