Týdenní jezdecký kurz v Národním hřebčíně Kladruby nad Labem

Neděle, den příjezdu
S trochou bloudění dojela naše tříčlenná skupinka do Kladrub nad Labem. V dešti jsme vyběhli ven z auta a hledali někoho, kdo by nám pomohl a ujal se nás. Nemuseli jsme čekat dlouho a v prosklené budově, nazývané „parlament“, nám přidělila pokoje sympatická inženýrka Halina. Odpoledne jsme se ubytovali a po večeři v restauraci „U černého koně“ jsme se rozhodli pro kratší procházku. Šli jsme lesní cestou a obdivovali terén a přírodní překážky. Druhý den na nás čekalo první setkání s kladrubskými koňmi, na což jsme se moc těšili.

Pondělí
Ráno v 7.30 snídaně a hned po ní se všech dvanáct účastníků sešlo v místnosti, kde se konala teorie. Bylo nám vysvětleno, jak se kůň čistí, sedlá a uzdí, aby začátečníci měli alespoň základ pro to, co se po nich bude za chvíli chtít. Po teorii jsme se sešli u stájí a rozdělili se do skupin podle dosavadních zkušeností. Naše trojice měla výcvik odpoledne. Po obědě jsme se rychle převlékli do „jezdeckého“ a utíkali ke stájím, kde nám byli přiděleni koně. Rozebrali jsme si sedla, dostali jsme uzdečky a vzali si čištění. Po důkladné očistě následovalo sedlání, uzdění a vyvedení koní před stáj. Byla mi přidělena klisna Redoma, která byla asi nejvyšší z koní, na kterých jsme měli tu čest jezdit. Trošku nepokojně stála před stájí, kde jsme se vyšplhali všichni do sedel a upravili co bylo potřeba. Bránou jsme vyšli alejí směrem k jízdárně. Tady jsem se po té poměrně dlouhé době, co si vozím zadek na koni coby „vyjížďkář“, dozvěděla, na kterou nohu se v kruhu vysedá. Doufám, že se mi to z hlavy nevykouří. A co moje dvě mladší kamarádky? Sára si s kobylkou rozuměla, jen naklusat byl trošku problém. Aničce, jedoucí na krásně koukající bělce Rikuře, se dařilo trošku lépe, měla štěstí, protože kobylka šla docela dopředu. Ovšem s plnokrevníkem se to srovnávat nedá.

Po hodince ježdění jsme se seřadili opět před stájí a opustili sedla na pokyn „zánožkou seskočit“. Zbývalo jen koně odstrojit a postarat se o ně. Koníky jsme vysprchovali, setřeli stěrkou a odvedli zpět na štonty. Umyli jsme řádně udidla, odnesli sedla a čištění do sedlovny a šli se převléct. Čekala nás prohlídka hřebčína.
Viděli jsme hřebce a dozvěděli se, že pokud se narodí hříbě – hřebeček dostává jméno po své matce. Tak jsem konečně pochopila, jak se může hřebec jmenovat Esmeralda. Pokud se narodí hříbě – klisnička, jmenuje se většinou na začáteční písmeno matky, ale výběr jména je už libovolný. Kladrubský bělouš má 5 základních hřebců, kterými jsou: Generale, Generale-Generalissimus, Sacramoso, Rudolfo a Favory. Ale to už bych zacházela do moc velkých podrobností a mohla bych psát dlouho a dlouho, protože je opravdu na co vzpomínat. Kromě hřebců jsme viděli i klisny s hříbaty, zkoušku březosti i samotné připouštění.

Úterý
Druhý den jsme se domluvili, že se skupiny prohodí a tak jsme šli jezdit hned ráno. Dnes mi byla přidělena klisna Eusébie. Trénovala nás trpělivá Hanka Jeřábková, která na všechny účastníky kurzu udělala úžasný dojem. Ustavičně, ne nepříjemným nýbrž poučným a přátelským hlasem jsem slyšela „špičky ke koni“, „ruce v pěst“ a tak dále. Mohli jsme si zkusit i nacválat. Zjistila jsem, že je to pro mě i na přiježděném koni problém a moje „hop“, které mému koni stačí k nacválaní, tady jen tak platit nebude. Nu což, musela jsem se s tím poprat, protože se nerada vzdávám. Dostali jsme do těla trošku více než předchozí den, ale byli jsme spokojeně unavení.
Dnešní exkurze byla směřována na Josefov do hříbárny. Tam jsme viděli i jiné koně než kladrubské. Marcela, která nás provázela, nám vykládala o hříbatech a o pořádku na pastvinách.

Středa
Po snídani jsme na teorii shlédli film o hřebčíně a pak jsme se podívali na Equitanu, která se konala v Essenu, tedy pouze na videu. Dopoledne šli jezdit ti, kteří odpoledne nešli na vyjížďku a tak já jsem měla čas fotit holky, jak jim to na koních sluší.
Odpoledne se konala exkurze v kočárovně a na zámečku a po ní nás čekala vyjížďka do terénu. Bylo perfektní, jak koně rázem ožili. Brodili jsme vodou, což se nám hrozně líbilo. I když nám v průběhu vyjížďky začalo pršet, tak nám to nevadilo a všichni byli nadmíru spokojení a šťastní.

Čtvrtek
Pomalu se blížil konec a my začínali být smutní, že nám vstávání a pravidelný rozvrh dne bude chybět. Dnes jsem si vybrala poněkud línější slečnu Razzii, a tak jsem musela vyvinout trošku větší úsilí k tomu, aby se pořádně rozhýbala. Ale zkušeností není nikdy dost a já poznávám, že mně hodně chybí. Výjimečně se jezdilo hned dvě hodiny za sebou, protože nás po obědě čekal výlet do Heřmanova Městce a Slatiňan.
V Heřmanově Městci jsme se podívali na koně, poslechli si něco z historie a prohlídli si staré postroje. Ve Slatiňanech jsme absolvovali prohlídku zámku s výkladem, ve stájích jsme obdivovali krásné černé elegantní dámy a rozverná hříbata.

Pátek
Poslední celý den, který jsme v hřebčíně strávili. Program dne byl stejný jako ve čtvrtek. Dopoledne dvouhodinové ježdění, odpoledne exkurze. Měla jsem tu čest jezdit dvě hodiny, což mě nevýslovně potěšilo. První hodinku jsem obtěžovala hřbet Escobeře, která mi byla velmi příjemnou a poslušnou společnicí a druhou hodinku jsem strávila na klisně, jejíž jméno neznám, nicméně měla tak vysoký klus, že jsem hopsala v sedle jak pytel ovsa. Tak jsem si říkala, že naučit se vysedět klus této slečny je perfektní škola života.
Odpoledne jsme se jeli projet na valníku . Když jsem viděla, co ti dva koně táhnou, tak jsem podotkla, že bych bývala snědla u oběda o pár knedlíků méně. Koně si krásně šlapali a my se mohli kochat krajinou, nádhernými vzrostlými stromy a koňmi v ohradách, kteří zdravili koně, co nás poctivě táhli za sebou.

Sobota
Pro dnešek nebyla připravena teorie, ale šlo se rovnou do stájí, kde jsme si rychle rozebrali naše oblíbence. Jela jsem na klisně Estrelle, na které jsem ještě neseděla a bylo poznat, jak mladičká zatím je. Byla krásně stavěná, jemná, poslušná, oproti ostatním vykazovala živější temperament. Jedině, kdy nepospíchala dopředu bylo v klusu, kdy perfektně držela délku od koně před sebou.
Po návratu do stájí hřebčína jsme odvedli koně do výběhu a mohli se opět kochat tou volností a přirozeným pohybem koňského těla, které dokáže vykouzlit krásnou hru svalů a hudbu cválajících kopyt. Zůstalo nám už jen málo času. Sbalili jsme si věci, rozloučili se a odevzdali klíče. Všichni jsme si rozdali adresy a telefonní čísla. Zbývalo jen nastartovat auto a návrat z říše snů.

Na závěr bych ráda poděkovala všem lidem z Národního hřebčína Kladruby nad Labem, kteří se o nás starali, protože jsem ještě nikdy nezažila tak přátelský přístup. Jistě jsme se toho hodně naučili i za ten jeden jediný týden. Nejsilnější myšlenka, kterou jsem si odvezla je, že ke koním se má člověk chovat pěkně, nemá zbytečně být hrubý a neomalený. Také děkuji všem koním, kteří nás poctivě nosili na svých zádech a to jsou: Escobera, Estrella, Eusébia, Sanda, Amistad, Redoma, Rikura, Razzie, snad jsem na nikoho nezapomněla.