ZOO – Farma U dvou kvítků

„Ne, to ne. Pro tebe anolisové …“
„Mlč!“ okřikla mě. „Raději mlč.“
„Ne, nezlob se. Znáš mě. Chtěl jsem spojit …“
„Já se přece nezlobím,“ přivinula se ke mně a zamířili jsme k bungalovu.
„Chtěl jsem spojit příjemné s užitečným. Romantický výlet do středověkým koloniálním panstvím poznamenaného Castries a k tomu lov, přírodu, zvířátka …“
„Já vím,“ přitiskla se Hanička blíž ke mně, to už jsme však byli takřka ve dveřích. „Já jen tak, aby to nevypadalo, že ti všechno spolknu.“
„Miluju tě,“ řekl jsem nahlas. Vešli jsme do obývacího pokoje a rozsvítili.
„Boženo!!!“ zaštkala Hanka, jejíž pohled padl na naší manželskou postel. Ležela v ní docela nahá Boženka a neméně nahý Jean Batiste Rzeznicsek. Oba pokuřovali portorické doutníky a popíjeli Jamajskou tequilu. Doslova Sodoma – Gomora.
No a druhého dne časně zrána, roznesla se krajem zpráva … ba ne, nic se nerozneslo. To jsme jen všichni čtyři, já, Hanička, Boženka i Jean nasedli na loď jednoho z místních rybářů. Ten nás pak za notně vysoký bakšiš převezl přes St. Lucia Channel až do malé rybářské vesničky Gros Islet na severu ostrova St. Lucia. Odtud jsme se vypravili pěšky po silnici do asi deset kilometrů vzdáleného hlavního města, romantického Castries.
Šli jsme, za neutuchajícího Boženčina reptáni a nářků na bolesti nohou, po prašné silnici, po které auto přejede tak nejvýš dvakrát za den. Náhle jsem, tak dva až tři metry před sebou, zaznamenal pohyb a zahlédl cosi světle hnědého, kterak to mizí v pruhu vegetace podél sluncem ozářené cesty. Popoběhl jsem blíž. Nic. A jak už to tak bývá, po ruce žádný nástroj, zašátral jsem pravou nohou v plazivých žlutozelených rostlinách tvořících zde husté houští. Štěstí bylo, že jsem měl na cestu obuté pevné kožené pohorky, protože jen jsem listovím trochu zatřásl, vyřítilo se na mne něco, co bych nedokázal za boha pojmenovat a s doširoka otevřenou tlamou se mi to zahryzlo přímo do špičky boty.
Za mnou se ozvalo Hančino: „Co tam máš?“ Ale já nemohl tak nahonem odpověděl, protože jednak mi to nebylo známo a jednak jsem, stojíce stále jen na jedné noze, začínal ztrácet rovnováhu.
Žuch. Bacil jsem sebou s jednou nohou stále ve vzduchu. Na ní se třepotalo světlehnědé hadí tělo, ne delší než osmdesát centimetrů. Byl to nejspíš křovinář rodu Bothrops a protože na St. Lucii žije jen endemický Bothrops caribbaeus, musel to být on.
„Had!“ vykřikla Boženka a zvedl se jí z toho žaludek.
„Mám ho chytit?“ hnala se mi Hanka na pomoc.
„Ne! Je jedovatej!“
Vtom se ta potvůrka rozhodla, že mě má právě plné zuby (do slova a do písmene) a dala se na útěk.
„Nebo jo!“ rozmyslel jsem si své předchozí instrukce. „Chyť ho! Je vzácnej.“
No a tak zatímco Boženka zvracela do příkopu, Jean ji utěšoval a Hanka pronásledovala vytouženého hada do pralesa, já se zvolna soukal na nohy. Připadal jsem si jak želva, kterou někdo obrátil na záda. Dočista bezmocný.
„Co jí je?“ zeptal jsem se a hlavou ukázal k bledé dívčině.
„Už dva dny je jí blbě,“ odpověděl Jean.
„Bere antimalarika?“
Jean pokrčil rameny.
„Nic. Ten had byl moc rychlej,“ vylezla Hanička se zklamanou tváří z nejbližšího křoví. „Vůbec nevim, kam se poděl.“
„To neva, chytnem jinýho,“ podíval jsem se na ní a pokračoval: „Nevíš, jestli Boženka bere antimalarika?“
Hanka se podívala po své sestřenici a když spatřila, jak je bledá, lekla se.
„Já brát prášek na horečka. Ty nebát,“ pohlédla dívka na Hanku a pak i na mne.
„Neměli bychom se raději vrátit?“ zeptala se moje partnerka a otázka očividně směřovala ke všem ostatním.
Pokrčil jsem odevzdaně rameny.
„Jestli chcete lékař, tak je lépe jít do Castries?“ podíval se po nás Jean, který Boženku dosud mlčky podpíral.
„Jak je to ještě daleko?“
„Já to tady neznám přesně,“ odpověděl mi, „ale myslet, tak asi půlka cesty.“
No a tak jsme k mé sobecké radosti šli dál.
„Nemůže to být mořská nemoc?“ ptal jsem se spíš sám sebe než Haničky.
Ona odpověděla otázkou: „Na suchu?“
„No na suchu? Jeli jsme sem přece lodí…“
„Už je mi líp,“ konstatovala belhající se Boženka, jíž dělalo zřejmě nesmírně dobře, že může být zavěšena do svého obdivovatele. Ten se na ní usmál a opakoval: „Už je jí dobře.“
„Hele,“ ukázal jsem dopředu k mírné zatáčce. Tam se uprostřed cesty vyhřívali další dva světle hnědé exempláře stejného druhu hadů.
„Křovinář?“ zeptala se Hanka.
„Jo,“ hlesl jsem a koutkem oka zaregistroval, kterak se Boženka znovu předklonila a dáví se. To jsem se však už rozběhl a nic na světě mě nemohlo zastavit. Řítil jsem se k plazům v naději, že je získám. Osud však tomu zřejmě nebyl nakloněn, protože z protější strany zrovinka vjelo do zatáčky nákladní auto a obě zvířata zanechalo v prachu cesty vylisovaná pro herbář. To by jeden plakal.
Dál, až do Castries se pak nedělo nic, co by stálo za řeč. Boženka zvracela už jen jedenkrát, a to když uviděla svého prvního štíra, Hanička získala několik kusů orchidejí a byla z nich tak nadšená, že zbytek cesty nemluvila o ničem jiném. Jean se nám očividně zamiloval a mně se poštěstilo chytit několik štírů dvou či tří druhů, z nichž mě nejvíce potěšil endemický Tityus insignis. Chabá náplast na neúspěch s Bothropsi.

Hlavní město ostrova, v němž jsme strávili dvě noci v laciném dřevěném hotýlku na předměstí, mne zaujalo svým ospalým klidem. Jakoby se v něm čas zastavil v minulém století. Lidé, z devadesáti procent černoši, se pohybují ulicemi přesně podle Krampolova hesla „žadné nervy, kurňa, zitra je taky den“ a slunce svítí a jeho paprsky se odrážejí na zářivých barvách domů, na dlažbě a kašnách, na průčelí kostela. Všude je božský klid.
To je ovšem jen zdání, protože ticho je s nastávajícím večerem vystřídáno stále hlasitěji znějící hudbou ve stylu regé a kolem půlnoci to v ulicích bzučí jako v úle a všichni se radují ze života, který žijí a zpívají a tančí a popíjejí všechno možné od palmového vína až po pravý kubánský rum.
 

(pokračování v dalším čísle)