ZOO – FARMA U DVOU KVÍTKŮ

„Tady bych chtěl strávit stáří,“ řekl jsem Haničce, když jsme tu první noc zanechali Jeana a Boženku samotné v hotelu a vyzbrojeni baterkami, vyrazili do dvě stě metrů nad mořem se tyčící vrchoviny jižně od Castries.
„Bylo jí líp?“ ptal jsem se Haničky na zdravotní stav její sestřenice.
„Usnula. Zítra hned po ránu s ní zajdu k doktorovi…“
„Horečku ale neměla, že ne?“
„Ne,“ odpověděla Hanička.
„Neboj, Jean se o ní postará, než se vrátíme,“ sledoval jsem její ustaraný výraz tváře. Ale to už jsme opouštěli ulici s posledními domky, které byly stlučené jen tak z kdečeho od dřevěných bedýnek, po plechy z rozstříhaných sudů na dehet.
„Já vím, je do ní blázen,“ konstatovala Hanička. Jí i mně bylo totiž jasné, že naše svěřenkyně bez mužské společnosti prostě nevydrží.
„Hele,“ špitla Hanka a kuželem baterky se zastavila na širokém kopinatém listu keře Malpighia glabra, z něhož se zde vaří želé a džemy. Seděl na něm asi pět centimetrů dlouhý gekonek šedohnědé barvy s modře zářící hlavou. Otočil se a hlavičku naklonil tak, aby nás jedním okem mohl pozorovat.
„Sviť pořád na něj,“ zašeptal jsem a z kapsy kalhot vylovil teleskopickou anténu od rádia. Na jejím konci bylo pro ten účel navázané silonové očko. Opatrně jsem se sunul krok za krokem blíž a blíž s rukou nataženou ke zvířátku. Ani nevíte, jak je to těžké, když stojíte v nepohodlné pozici, nemůžete udělat jediný rychlý pohyb a musíte navléct to očko ještěrce, nebo jako v tomto případě gekonovi, přes hlavu. Přitom se ho nesmíte očkem příliš dotýkat a v žádném případě o něj zavadit tyčí nebo loveckým prutem.
Šup. Zvedl jsem anténu do výšky a na jejím konci se třepotal polapený živočich. Šlo o gekonka druhu Sphaerodactylus microlepis a než se nadál, už bydlel v jednom z připravených plátěných sáčků.
Jen o pár kroků dál jsem měl štěstí zase já. Na stromě přímo nad mou hlavou ležel stočený asi sto čtyřicet centimetrů dlouhý psohlavec hnědý - Corallus cooki. Byl, jak české jméno napovídá, světle hnědý s náznaky tmavších očních skvrn na bocích a modravým ocasem. Vlastně se celý tak nějak kovově leskl, což ve světle baterky vypadalo jako duha za deště uprostřed parného letního dne.
„Je nádherný, viď,“ ukazoval jsem ho Hance, která už mezitím připravovala další plátěný sáček. V tu chvíli se mi však had náhle vysmekl a jak jinak, zakousl se Haničce přímo do malíkové hrany pravé ruky. V tu ránu bylo všude plno krve. Tihle hadi totiž, přizpůsobeni lovu ve větvích, mají velmi ostré, dlouhé a dovnitř zahnuté zuby, které jim umožňují přidržet si zmítající se kořist, dokud ji vlastním tělem nefixují a nepozřou.
„Auu,“ vyjekla moje přítelkyně.
„Necukej sebou, ať mu ty zuby neulomíš…“
„To si celej ty,“ neubránila se ona výtce na mou adresu. „Kdyby mě celou sežral, tebe by zajímalo jen to, jestli nebude mít žaludeční potíže.“
„Ale ne,“ přišlo mi to přirovnání k smíchu. „To jen, aby ti zuby nezůstaly v ráně. To se pak špatně hojí…“
„Jo, jo, jo, známe svý lidi.“
Opatrně jsem vsunul rukojeť teleskopické antény zvířeti do tlamy a pokusil se ji rozevřít. Nešlo to.
„Auu, auu, víš, že mě to bolí.“
„Ne,“ usmál jsem se na ní.
„Čím víc ho rveš, tím víc se zakusuje.“
„No a co mám asi tak dělat,“ začínal jsem být trošku nervózní.
„No sundat mi ho z ruky, co jinýho.“
„Když seš tak chytrá, tak to zkus sama,“ obořil jsem se na ní docela bezdůvodně.
A Hanička jen tak ledabyle zatlačila hadovi palcem a ukazováčkem levé ruky na oči, načež on se jí pustil, zakomíhal hlavou ze strany na stranu, jakoby se jí snad chtěl omluvit a zakousl se do ruky mně.
„Auuu!!!“ vyjekl jsem.
„Neřvi tak, vyplašíš všechna zvířata široko daleko,“ usmála se na mě Hanka.
„Ty potvoro,“ usmál jsem se také, třebaže mi do smíchu vůbec nebylo. „Sundej ho ze mě.“
„Jak?“
„No tak, jako si to udělala před chvílí.“
„Uč se synu moudrým býti…“ pravila ona a znovu nastavila plátěný sáček, který byl teď víc rudý než bílý.
Zatlačil jsem hadovi na obě oči, …samozřejmě, že mě nepustil. Ta příšera se naopak zažvýkávala do mé dlaně víc a víc. Co teď? Vsunul jsem tedy milého psohlavce do připraveného sáčku i se svou rukou a trpělivě čekal několik minut, než se to zvíře dovtípilo, že mu beze mě bude rozhodně líp. A bylo.
Potom jsme se, já a Hanička, prodírali stále hustším a hustším porostem a během dvou či tří hodin se nám podařilo nalovit několik dalších gekonků z rodů Sphaerodactylus, Phyllodactylus a Gonatodes, další dva psohlavce hnědé a snad na dvě desítky žab, z nichž většina patřila k druhu Leptodactylus pentadactylus. Jde o hvízdalky, které dorůstají délky kolem patnácti centimetrů. Jsou černohnědě zbarvené s červenými odznaky na bocích a vyznačují se tím, že v době rozmnožování staví velká pěnová hnízda a za nocí se ozývají do daleka slyšitelným hvízdáním. To byl také asi jeden z důvodů, proč se nám je tak snadno dařilo nalézt a ulovit.
Do hotelu jsme se vrátili až k ránu. Unavení, zpocení a špinaví jsme vešli do společného apartmá a první co nám padlo do očí byl nešťastný výraz Jeana Batisty. Seděl na posteli a s kruhy pod očima se nám díval vstříc.
„Co je?“ vyhrkla Hanka.
Z koupelny vyšla ven Boženka, bledá jako stěna a on jen pohodil odevzdaně hlavou.
„Je ti blbě?“ zeptal jsem se dívky, která přisvědčila.
„Nic naplat,“ odložila Hanka naše zavazadla a obrátila se na mě, „jdeme s ní do nemocnice.“
No a tak jsme všichni čtyři za necelou hodinu už seděli v čekárně zdejší misijní stanice a čekali na výsledky rozborů krve.
Netrvalo to dlouho a objevili se lékař s lékařkou. Ona bez řečí odvedla Boženku na nějaké další vyšetření, zatímco on se nám prostřednictvím Jeana snažil cosi říci: „Nebojte se, o malárii nejde.“
„A co jí tedy je?“ bála se o sestřenku Hanička.

(pokračování v dalším čísle)
Vladimír Cerha