Výživa a krmení astrildovitých pěvců

Bílkoviny
Metabolismus (látková přeměna) bílkovin je značně složitý proces. Pro naše chovatelské potřeby bude stačit jeho velmi stručný popis.
Bílkoviny přijímané v potravě se začínají trávit (štěpit) v žaludku, kde jsou působením enzymu pepsinu štěpeny na jednodušší peptony. Peptony pak sestupují do dvanáctníku, kde pokračuje jejich štěpení na peptidy, působením trypsinu a dále pomocí erypsinu na jednodušší peptidy a aminokyseliny. Enzymy trypsin a erypsin jsou součástí pankreatické šťávy (vylučované slinivkou - pankreas).
Aminokyseliny (někdy též jednoduché peptidy) se v tenkém střevě vstřebávají do krve a jen v malé míře (většinou při zvýšeném přívodu bílkovin) jsou ze střeva odváděny mízou.

V játrech, kam se bílkovinné štěpy dostávají portální krví, se zachycují peptidy, ale aminokyseliny (pokud nejde o jejich nadměrný přísun) jsou propouštěny do krevního oběhu. Podle požadavku jsou transportovány do jednotlivých tkání, kde se z těchto aminokyselin syntetizují tělní (somatické) bílkoviny, vysoce specifické pro každou tkáň. Syntéze těchto složitých látek v těle se říká anabolismus. Dále se jednotlivých aminokyselin využívá k tvorbě důležitých bílkovinných látek, například hormonů, enzymů, k produkci bílkovinných výměšků (sperma), speciálních bílkovin – hemoglobin / přenos kyslíku, globuliny krevní plazmy / imunitní (obranná) funkce, kalogen, elastin, keratin / funkce strukturální.
To je tedy základní princip metabolismu bílkovin, od jejich štěpení na jednodušší části, až po jejich funkci při tvorbě tkáňových (somatických) bílkovin. Proč se aminy nejprve zdlouhavě štěpí a potom neméně zdlouhavě znovu syntetizují? Každá buňka v těle se opotřebovává a stárne a proto je ji třeba zrekonstruovat nebo prostě vyměnit. Tak se děje u všech buněk organismu, s výjimkou nervových a některých specifických buněk. To je tedy běžné fungování metabolismu bílkovin, kdy část z nativních (krmivových) zdrojů se přemění v somatickou bílkovinu a malá část zůstává v zásobě.
Existují stavy, kdy tento metabolismus nefunguje v normě, ale je „rozhozen“. Může se stát, i když dnes ne již tak často, že v krmné dávce je nadbytek bílkovin (nebo N-látek obecně) a tyto nemohou být spotřebovány uvedeným způsobem. Nadbytečné aminokyseliny jsou v játrech desaminovány (rozloženy) a jedním z hlavních produktů desaminace je kyselina močová. Ta je odváděna a vylučována močí. Pokud je ale tohoto produktu větší množství, nemusí být jeho odvod dostatečný a může se ukládat v těle. Jak řada, především starších chovatelů jistě poznala, toto je, velice zjednodušený, scénář vzniku dny. Celý proces, kdy dna vzniká je složitější, ale jeho základem je nadměrné zkrmování bílkovin nebo zkrmování nestravitelných (či špatně stravitelných) bílkovin – například natvrdo vařené vajíčko. Dnes se již podávají většinou suché vaječné směsi, které mají tu výhodu, že největší obsah vaječné hmoty je v jejich názvu, ale i vhodnějším zpracováním se stávají celkem dobře stravitelné. To je jedna z možností porušení metabolismu aminů.
Druhý je problém, který znají především dovozci, ale mohli se s ním setkat i chovatelé, kteří získali ptáky s nutností delšího transportu, např. ze západní Evropy apod. Tímto problémem je nedostatek bílkovin v krmné dávce, nebo nedostatek esenciálních aminokyselin v nich obsažených – to je případ importérů. Další příčinou karence potřebných aminokyselin je důsledek stavu po stresu, zranění apod., kdy v důsledku tzv. poplachové reakce dojde ke katabolickým procesům svalových bílkovin, kterých je v těle relativně největší množství. V těchto případech, pokud trvají delší časový úsek, organismus mobilizuje zdroje a dochází často ke katabolismu somatických bílkovin a jejich převádění na energii nebo syntézu jiných bílkovin. Pokud tento stav trvá delší dobu, několik dnů, může u tak malého organismu dojít ke ztrátě svalové hmoty v rozsahu, který není slučitelný se životem.
Při dlouhodobém nedostatku bílkovin nebo bílkovin s esenciálními aminokyselinami v krmné dávce pak dochází k situaci, kdy organismus musí uhradit jejich potřebu z vlastních zdrojů. Nejprve se vyčerpají zásoby v játrech, které ale nejsou nijak výrazné. Pokud karence bílkovin či esenciálních aminokyselin trvá dále, organismus tyto začne stahovat z vlastních tělních bílkovin a opět nejprve ze svalové hmoty, ale i z ostatních zdrojů, které mohou být momentálně v organismu postrádány (sníží se výroba imuno látek apod.). Tím pak dochází k oslabení organismu – snížení imunity, svalová atrofie s následným snížením schopnosti pohybu apod.
Stejným případem je pravděpodobně i zdánlivě bezdůvodné vynášení mláďat z hnízda, které bývá často připisováno předráždění hnízdního pudu. Tato situace se ve většině případů upraví po zvýšení dávek živého krmiva. Rodiče vycítí, že krmná dávka nemá potřebné množství bílkoviny (esenciálních aminokyselin), jak pro zabezpečení jejich metabolismu a zároveň i pro zabezpečení normálního vývoje mláďat. A protože z hlediska populačního má dospělý, odchovu schopný pták nesrovnatelně vyšší hodnotu, než-li mládě, velí pud jednoznačně zachovat vlastní existenci pro další období, kdy se stav v zásobování aminy zlepší a bude možné vychovat novou generaci, na úkor mláďat. Metabolismus bílkovin je velmi složitým dějem, ve kterém pokud ještě nezůstávají zcela bílá místa, tak určitě alespoň zůstává řada nezodpovězených otázek a různých názorů.
Pro naše potřeby není nezbytně nutné si objasňovat tyto detaily a výše uvedené informace jsou myslím dostačující.

Glycidy (cukry, sacharidy, škroby)
Trávení glycidů začíná u ptáků prakticky až ve dvanáctníku, i když v omezené míře může probíhat i ve svalnatém žaludku, kam mohou proniknout trávicí enzymy právě z prvního úseku tenkého střeva. Jejich účinnost je ale výrazně omezena kyselým prostředím.
Ve dvanáctníku pankreatická amyláza hydrolysuje stravitelné polysacharidy (škrob) na maltózu a maltáza štěpí dále tuto maltózu na glukózu a navazuje tak na účinek amylázy.
Sacharidy se vstřebávají jako jednoduché cukry. Dostávají se do krve a jen v nepatrném množství jsou odváděny i mízním řečištěm. Rychlost jejich resorpce (vstřebávání) je závislá především na fosforylaci (rychlosti a rozsahu slučování s kyselinou fosforečnou). Tato jejich vazba se uvnitř střevní výstelky ruší a kyselina fosforečná je připravena pro další kolo fosforylace. Rychleji se vstřebává glukóza, pomaleji fruktóza. Jen malé množství cukru proniká stěnou střevní v nefosforlované formě.

astrild žlutobřichý – Estrilda rhodopyga

Disacharidy (maltóza, sacharóza apod.) se obvykle nevstřebávají, i když jsou schopny dialýzy. Pokud dojde k jejich vstřebání (např. v důsledku přetížení trávicího traktu sacharidy), pak se nezměněny, s výjimkou maltózy, která je v krvi štěpena na glukózu, vyloučí z těla močí.
Do krve vstřebané monosacharidy (glukóza, fruktóza) jsou žílou vrátniční odváděny do jater, kde je z nich syntetizován glykogen (živočišný škrob). Jaterní glykogen se podle potřeb štěpí na glukózu, která uvolněna do krve se dopravuje na místo spotřeby. Tato glukóza, vzniklá z jaterního glykogenu a uvolněná do krve, slouží ponejvíce k syntéze glykogenu tělesných tkání. Tam již tento polysacharid nemá postavení zásobní látky (alespoň ne výlučné), ale zapojen do protoplazmatického systému slouží jako zdroj energie, která se při jeho rozkladu uvolňuje.
V organismu je udržován rovnovážný stav mezi sacharidy vstřebanými z trávicího traktu a uvolněnými ze zásob na jedné straně a jejich spotřebou v činných tkáních, popř. jejich uskladňováním v podobě rezervních látek na straně druhé.
Řízení metabolismu sacharidů je velmi citlivé a poměrně složité. Podílí se na něm řada faktorů (insulin, vitaminy skupiny B, apod.)

Lipidy (tuky)
Trávení tuků začíná ve dvanáctníku, kde jsou nejprve emulgovány solemi žlučových kyselin a takto emulgované jsou pankreatickou lipázou štěpeny na glycerol a mastné kyseliny. Glycerol, mastné kyseliny a zplodiny trávení tuků se vstřebávají do mízy a jen malý podíl je odváděn portální krví. Glycerol se resorbuje (vstřebává) snadno, vstřebávání volných mastných kyselin usnadňují žlučové kyseliny, které s nimi vytvářejí snadněji vstřebatelné komplexy.
Malá část tuků, která je odváděna portální krví se dostává do jater, kde se může na přechodnou dobu i uskladnit. To při potravě bohaté na tuky může způsobit i tukovou infiltraci jater.
Tuk odváděný mízním řečištěm se dostává do velkého krevního oběhu, je rozváděn po těle, kde se uskladňuje především jako zásobní tuk – energetická rezerva. Depotní tuk se ukládá v buňkách zvláštního tukového pojiva v podkoží, v mezisvalovém vazivu, v tukovém pouzdru některých orgánů (ledviny apod.).

panenka bledá – Lonchura pallida

Kromě funkce reservní (energetické zásoby,) ochraňuje tuk tkáně a orgány před mechanickým poškozením, napomáhá fixaci útrobních orgánů, chrání organismus proti chladu (podkožní tuk), vytváří měkké polštáře pro pohyblivé orgány (oční koule) a stavební funkci má například v kloubech.
Důležitou složkou protoplazmy je buněčný tuk. Má u každého druhu specifické složení, které není ovlivňováno tukem z potravy. Je složen převážně s fosfolipidů (lecitinů), glyceridů mastných kyselin, cholesterolu a v tkáních nervových z celebrosidů. Mastné kyseliny v protoplazmatickém lecitinu jsou z velké části nenasycené (esenciální – linolová, linolenová, arachidonová).
Metabolismus tuků je také výrazně složitější. Ale pro potřebu chovatelů postačí uvedené minimum. Důležité je si uvědomit, že i určité množství tuku je pro organismus nepostradatelné, ale krmiva s vyšším obsahem tuku nemají být příliš zastoupena, zvláště při chovu v klecích.
V této kapitole jsme si tedy v hrubých obrysech nastínili, jak probíhá metabolismus hlavních živin. Metabolismus ostatních (minerálních látek a vitaminů) je vzhledem k jejich katalytické (řídicí funkci) ještě o poznání složitější a pro běžnou chovatelskou praxi nemá větší význam jej objasňovat. V řadě případů jsou ještě dnes nejasnosti i ve vědeckém prostředí. Pro chovatele je důležité vědět, že minerální látky a vitaminy jsou pro astrildy, alespoň z větší části, nepostradatelné a proto je musíme dodávat v krmné dávce.
(Pokračování příště.)
 

text: Michal Vít, Miroslav Příhoda