ZOO – FARMA U DVOU KVÍTKŮ

„Kolik je té dívce roků?“ zeptal se lékař. Byl vysoký a štíhlý a nemohlo mu být víc jak třicet. Kudrnaté vlasy rámovaly jeho tmavý, sympatický obličej, z kterého svítily jen bílé zuby a zlaté obroučky brýlí.
„Patnáct,“ odpověděla Hanka.
„Je v naprostém pořádku. Doktorka Arnosová ji ještě vzala na speciální vyšetření…“
„Tak proč pořád zvrací?“ neubránila se Hanička vyčítavému tónu hlasu a i já jsem začínal nabývat dojmu, že s tím zdravotnictvím je to všude stejné. Vlastně ne, doufal jsem, že to tady není takové jako u nás, kde chtějí doktoři a lékárníci jen víc a víc peněz za míň a míň práce, kde stávkují za převod nemocnic na akciovky, zatímco nevyslyšený pacient umírá takřka před jejich prahem.
„Nemusíte se bát…“chtěl nás lékař dále uklidňovat, ale to už z protějších dveří vyšla ven Boženka a s ní i její ošetřující lékařka, doktorka Arnosová. Podívala se na svého kolegu a přikývla. To bylo asi to znamení na něž čekal, protože vzápětí se na nás obrátil a pokračoval: „Nemusíte se vážně ničeho obávat. Vaše dcera..“
„To není dcera,“ ohradila se Hanka.
„Jako by byla,“ dodal jsem já.
„…že vaše…“ on zaváhal.
„Sestřenice,“ přišla mu Hanka na pomoc, ale tohle označení nedokázal Jean Batiste přeložit, takže lékař pokračoval po svém: „Jisté je, že zmiňované symptomy jsou v jejím stavu naprosto v pořádku.“
„To mi chcete namluvit, že když bleje kudy chodí, že je to normální?“ napružil jsem se, protože jsem toho divadla začínal mít právě tak dost.
„V jakém stavu…?“ zbystřila Hanička.
V tom okamžiku se do stále zmatenějšího rozhovoru vložila doktorka Arnosová: „To děvče je v sedmém týdnu těhotenství.“
Tak! Teď se pro změnu zvedl žaludek mé přítelkyni. Chytila se za ústa a doktorka Arnosová ji odvedla do své ordinace, aby jí poskytla první pomoc.
Já a Jean jsme tam zatím stáli dočista zkoprnělí a jak se zdálo oba jsme přemýšleli nad tím, že Ali-atima Hisnani Melissa Maskelyna, naše Boženka, musela přijít do jiného stavu ještě předtím, než se s Jeanem poznali. Vlastně ještě dřív, než přijela z Turecka k nám.
Uběhlo tak několik minut, možná i desítek minut, těžko říct a ven z ordinace se vypotácela stále stejně otřesená Hanička. V patách jí kráčela doktorka Arnosová, která docela bezohledně a i s určitým uspokojením v hlase pravila: „Tak tahle je v pátém týdnu!“
Chvilku mi to nedocházelo. Jen chviličku.
Pak jsem se ale vzpamatoval: „To mi chcete namluvit, že je to nakažlivý?!“
„Ale ne broučku,“ podívala se po mně Hanka trošku nejistě. „Jen jsem si vždycky myslela, že nebudu nikdy moct mít vlastní děti.“
„No vidíš, ty můj troubo,“ chytil jsem jí kolem ramen. „Když se chce, všechno jde.“


7. Diamantové skály

Lenošil jsem si v houpací síti v levém rohu verandy a přitom nepřítomně civěl do nebe. Z výletu na St. Lucii jsme se vrátili teprve včera a všude kolem se ještě povalovaly sáčky a nádobky plné živých zvířat, které bylo nutné roztřídit.
Najednou se ke mně donesl nějaký zvláštní zvuk, něco jako vzlykání.
„Co je?“ zeptal jsem se Boženky, kterou jsem objevil plačící vzadu za domkem. „Stalo se ti něco?“
Zvedla rozmazané oči, ale neodpověděla.
„Tak co je?“ chytil jsem ji za ramena a obrátil obličejem k sobě.
„Jea…a…an,“ vypravila ze sebe přerývaně a zas propukla v srdceryvný pláč.
Vtom vyšla ze dveří vedoucích na tuto stranu bungalovu Hanička: „Co se děje?“
Podívala se na dívku a pak na mě: „Co je jí?“
„No hádej. Ten kluk od ní utek, jakmile si spočítal, že to není jeho.“
„Zmetek,“ konstatovala Hanka a přitáhla si Boženku k sobě, podívala se jí do očí, načež pokračovala: „Nebreč, takovej ti za to nestojí.“
„A taková to byla velká láska,“ zanotoval jsem si ironicky, pročež mne Hanka spražila pohledem a Božence znovu vyhrkly slzy do očí. Raději jsem je tedy ponechal jejich ženským starostem a odešel za zvířátky.
Věřte tomu nebo ne, i ve vlastním naloveném materiálu se člověk dočká překvapení. Teprve nyní, když jsem jednotlivé exempláře napájel, ošetřoval, prohlížel a rozděloval, objevil jsem mezi těmi, které jsme ulovili až krátce před odjezdem sedm překrásných boig rodu Clelia. Na tom by nebylo nic až tak neočekávaného, o boigách jsem věděl, ale až nyní, v klidu, jsem si mohl všimnout rozdílů mezi nimi. Jednalo se totiž nejméně o dva, možná i o tři vzájemně si příbuzné druhy. Měl jsem z toho obrovskou radost, ačkoliv jsem je sám nedokázal přesně určit.
Nakonec až doma a s přispěním přátel Drašara a Haberry se nám je podařilo identifikovat jako čtyři kusy Clelia clelia, dva kusy Clelia errabunda a jeden jediný kus Clelia occipitolutea, který je dnes řazen pod rodový název Boiruna. To jsem ovšem tenkrát ještě netušil.
Z ještěrů mne asi nejvíce nadchlo jedenáct Ameiv druhu Ameiva corax, nádherně zbarvených příslušníků čeledi Teiidae. Jsou to sice v zajetí velmi nervózní tvorové, na druhou stranu právě díky této nervozitě jsou v teráriu stále vidět, což z nich činí téměř ideální chovance pro pokročilejší teraristy.
Bohužel to, kvůli čemu jsme na St. Lucii jeli, se nám ulovit nepodařilo. Anolis luciae se v našich sběrech neobjevil ani jediný.
Bylo sotva půl jedenácté a já měl hotovo. Obě holky nejspíš vyrazily na nákupy, aby přišly na jiné myšlenky. Nevím, nezkoumal jsem to. Jakmile jsem zavázal poslední sáček, dal jsem si panáka rumu, popadl baťůžek s nezbytným vybavením a vyrazil jsem podél pobřeží na západ k Diamantovým skalám.
Nebe bylo bez mráčku a všude kolem poletovali kolibříci a drobní zelení papoušci bez ocasu, pravděpodobně papoušíčci vrabčí Forpus passerinus. Prostě krásný den. Došel jsem tak v docela dobré náladě až k sto sedmdesát pět metrů vysokému útvaru, jenž byl pozůstatkem dávné sopečné činnosti a široko daleko byl známý jako Diamantová skála. Místo na němž hnízdí nepřeberné množství mořských ptáků.

(pokračování v dalším čísle)
Vladimír Cerha