EXOTIČTÍ HOLOUBCI, HOLUBI A HRDLIČKY(17. část)

Hrdlička senegalská - Streptopelia senegalensis

Hrdličky senegalské žijí ve volné přírodě v Africe na širokém teritoriu. H. Dathe uvádí, že má pět poddruhů. Rády se zdržují v palmových hájích a proto je někdy označována jako hrdlička palmová.
Hlava, krk a pera jsou barvy hnědé a přechází až do červenohnědé, zobák černý, oko i jeho okruží cihlově červené, duhovka je hnědá nebo až oranžová. Na rozdíl od většiny jiných druhů hrdliček má pásek na volátku z černých a hnědočerných skvrn, záda vpředu červenohnědá a vzadu šedá. Ocas je hnědý se šedým nádechem, křídlo i vnitřní křídelní krovky červenohnědé, vnější křídlové krovky a křídelní letky šedé, ruční letky černohnědé. Břicho je bílé se šedými boky, nohy masově červené.

Holubice je zbarvená podobně jako holoubek, ten má však barvy sytější. Velikost je u jednotlivých poddruhů uváděna od 24 do 28,5 cm, hmotnost kolem 10 dkg. Velikou předností těchto hrdliček je, že mají příjemné a nehlučné houkání a jsou velmi nenáročné na potravu i chovný prostor.
Hrdličky se mohou chovat jak v prostornější kleci, tak i ve voliérce. V době hnízdění je vhodné, když jsou umístěny po párech bez jiných druhů holoubků nebo hrdliček. V mimohnízdní době mohou být společně s více druhy holubovitých. Na chladné počasí nejsou citlivé, ovšem přes studené zimní měsíce by se měly chovat v prostoru bez mrazu.

Hrdlička vínorudá - Streptopelia tranquebarica

Hrdlička vínorudá má v přírodě svůj domov na širokém teritoriu. V několika poddruzích žije v Indii, Číně, Nepálu, Barmě, Thajsku, Vietnamu a na Filipínách.
Jedná se o menší druh holubovitých, dosahuje délky kolem 22 cm. Výhodou těchto hrdliček je, že sameček se liší zbarvením od samičky (u dospělých ptáků). Na čele, temeni a šíji je zbarven modrošedě, zobák má černý. Duhovka je tmavohnědá. Na zadní straně krku má černý proužek, obdobně jako u Hrdličky chechtavé. Horní část těla a krycí peří křídel je červenohnědé. Kostrč a krovky ocasní jsou modrošedé, střed ocasu je šedohnědý. Vnější kormidlová pera jsou bíle lemovaná. Spodní část těla je vínově červená, prsa jsou červenohnědá s fialovým nádechem. Spodní část ocasu je bílá. Nohy jsou masově červené. Samička je o něco drobnější a ve zbarvení převládá šedohnědá barva.
Hlasový projev této hrdličky se dost podobá Hrdličce divoké. Sameček se při něm uklání před samičkou a částečně rozprostírá ocasní pera.
Hrdličky vínorudé jsem měl ve svém chovu řadu let a to vždy 1–2 páry. Mohou se chovat v prostornější kleci i ve voliérce. Na výkyvy počasí nejsou citlivé, i když je to v literatuře uváděno. Přes chladné zimní období je však doporučuji chovat v prostoru bez mrazu.

K hnízdění jim poslouží malý košíček, který jim vystýlám nakrátko nastříhaným senem. Některé páry si hnízdo vystýlají samy, některé ne. Pokud je některý pár citlivý na vyrušování a opouští často hnízdo, je dobré umístit klec nebo voliérku na klidnější místo. Většinou však sedí spolehlivě a nenechají se při hnízdění rušit.
Samička snáší ob den dvě bíle zbarvená vajíčka, na kterých se v sezení střídá se samečkem 14 dní. Za dalších 12–14 dní opouští mladé hrdličky hnízdo a přibližně ve stáří jednoho měsíce bývají samostatné a je nutno je oddělit od rodičů. Některý pár totiž svá mláďata začne po jejich osamostatnění pronásledovat. Zpravidla za týden až 10 dnů po tom, co mladé hrdličky opustí hnízdo, snese samička další vajíčka. Pak se o mladé stará pouze sameček. Dobrý pár je schopen za sezónu vyvézt 4–5× za sebou mladé.
Přes zimní období mohou být tyto hrdličky umístěny spolu s jinými holubovitými, ovšem při hnízdění je doporučuji chovat odděleně po párech. Jiní drobní ptáci (např. amadiny, astrildi apod.) jim nevadí. Hrdličky vínorudé krmím směsí pšenice, prosa, slunečnice, řepky, máku a vaječnou míchanicí.
Vzhledem k tomu, že se jedná o nenáročný druh holubovitých, mohu jejich chov doporučit.
(Pokračování příště.)

Zdeněk Říha