ZOO – FARMA U DVOU KVÍTKŮ

Připravil jsem si dalekohled a vylezl na jeden z výčnělků, abych měl dobrý rozhled. Když ovšem říkám dalekohled, nemyslete si, že s sebou na každou z cest vozím všechno možné vybavení, včetně velkého triedru. Ne, to určitě ne. Ale zvykl jsem si mít neustále při sobě vysunovací kukátko sovětské výroby. Je na jedno oko, lehké a skladné, s desetinásobným zvětšením. Koupil jsem si ho ještě jako kluk z ušetřeného kapesného. Pravá předrevoluční kvalita. Mám ho dosud.
Ale abych neodbíhal. Usadil jsem se na tom výčnělku a zaostřil na malou kolonii kormorána olivového Phalacrocorax olivaceus a fregatky žlutopásé Fregata minor. Koukám se skrze to čarovné sklo a pozoruji krmení mláďat, když tu mi kdosi poklepe na rameno. Lekl jsem se jako malé dítě.
Díval se na mne se svěšenou hlavou a beze slova. Jean Batiste Rzeznicsek!
„No tys mi teda dal,“ pokáral jsem ho.
„Já vím,“ odpověděl, ale to dítě není moje…“
Pokrčil jsem jen rameny a ukázal vedle sebe: „Sedni si, ať mi nevyplašíš ptáky.“
„Vám to nevadí?“ najednou mi vykal.
„Co? Že ho bude mít s někým jiným,“ podivil jsem se. „To je snad vaše věc, ne.“
„Bylo mi s ní tak fajn…“ vzdychl si, když dosedal vedle mne.
„O tom jste si měli promluvit dřív, než tě napadlo vzít do zaječích.“
„Když…“ zadíval se na mě zpytavě.
„Co?“
„Když ona s někým spala už předtím.“
„Před čím?“ podivil jsem se. „Copak tys před Boženkou žádnou holku neměl?“
„No měl.“
„No tak?“
„Ale to je něco jiného…“
„Pche,“ mávl jsem rukou. „Co je na tom jiného?
„No,“ zaváhal, „ale bude mít přece to děcko?“
„Nechme toho,“ opřel jsem se zas lokty do sporé trávy a zamířil dalekohled směrem k hnízdištím. Přitom jsem však ještě tiše pokračoval: „…tohle si musíte vyřešit sami dva. Když s ní ale zůstaneš, tak to dítě ti bude říkat táto stejně jako by bylo tvoje vlastní. Hele, ta fregatka támhle vpravo…“ ukázal jsem tím směrem a podal chlapci dalekohled. „Tak ta zrovna pomáhá na svět mláděti.“
„No jo,“ projevil trochu ztraceného nadšení, když se k naznačenému místu podíval. „Ona mu pomáhá otevřít skořápku.“
„Jak víš, že je to ona?“
„No samci maj ten červenej lalok, ne?“
„Ano,“ přisvědčil jsem, protože to, co sedělo na hnízdě byla skutečně samička. Nádherné stvoření s kovově zbarveným peřím na vrchu těla, s krémově bílým břichem i hrudí a žlutým okružím oka.
„Už je vidět.“
„Co?“
„Mládě!“
Vytrhl jsem mu dalekohled a skutečně, dole pod samičkou vykouklo ještě mokré mláďátko. Až oschne, bude bílé, rozčepýřené a se žlutavou maskou v obličeji.
„Příroda je stejně zázračná,“ zašeptal jsem. Ale to už tu byl hrdý otec, jakoby mu snad volali rovnou z ptačí porodnice. Zakroužil a zatřepotal křídly přímo nad svou manželkou a potomkem, načež přistál o několik kroků dál. Pak se přikolíbal blíž a zatímco samička čistila novorozené miminko, on tomu majetnicky přihlížel. Vzápětí se dal do krmení své družky.
„Kdybys jim ta vajíčka před líhnutím vyměnil, ani by si toho nevšimli,“ konstatoval jsem suše a aniž bych čekal na odpověď, složil jsem dalekohled zpět do plastového pouzdra, vyskočil ze země a zeptal se: „Neznáš tady v okolí nějakého člověka s lodí?“
Jean Batiste se zamyslel: „Na co?“
„Chtěl jsem se podívat k jeskyním a potopit se tam…“
„Můj bratranec tady v Anse d´Arlet má školu potápění.“
„Tos mi to nemoh říct dřív?“ poskočilo mi srdce radostí a rozběhl jsem se z kopce dolů. Jean Batiste Rzeznicsek běžel za mnou.

Přišli jsme ke staré, dřevěné boudě na okraji rozpadajícího se mola. Asi mu ta škola potápění moc nevynáší, pomyslel jsem si, zatímco Jean Batiste vstoupil bez skrupulí rovnou dovnitř. Následoval jsem ho.
Ve tmě, která zde panovala, jsem stěží rozeznal postavu. Rovnala zde jakési bedny podél stěn a když nás zaregistrovala, napřímila se.
„To je Anatole L´Ermite,“ ukázal můj průvodce.
„Jean, kde ty se tady bereš,“ odvětil ten muž a vyšel s námi ven do prosluněného dne. Byl to vysoký míšenec kdovíkolika ras s vypracovaným tělem, jež se sotva vešlo do černého nátělníku, v němž bylo uvězněno. Na krku se mu houpal silný zlatý řetěz.
„Tady můj přítel, by se chtěl podívat k jeskyním…“
„Přítel?“ zeptal se Anatole.
„Ano, přítel. Chodím s jeho dcerou.“
„Tak to bude za stovku,“ nastavil potápěčský instruktor dlaň.
No ať tak, nebo tak, sto dolarů nebyla přemrštěná cena. Mlčky jsem vytáhl z kapsy kalhot jednu ze dvou bankovek, pominul fakt, že Boženka není mojí dcerou, i to že se s ní Jean Batiste právě rozchází a zaplatil jsem.
„Musíte ale tak hodinku vydržet,“ stopil Anatole peníze a aniž by čekal na odpověď, vrátil se ke své práci v červotočem prolezlém domku. Jeho francouzština byla na rozdíl od té mojí naprosto perfektní.
No hodina je hodina. Nechtěl jsem ji trávit bohapustým čekáním a tak jsem se svlékl do plavek, abych své tělo zatím ve vodách Karibiku trošku osvěžil. Plaval jsem sem a tam kolem mola a co chvíli vykřikoval na Jeana Batistu Rzeznicseka opřeného o palmu v pozadí: „Pojď do vody, je skvělá.“ Nebo zas: „Co tam tak sedíš? Takovej mladej, ty snad neumíš plavat?“
On však jen tak lenošil a já mu vpravdě nestál ani za pohled.
Zaslechl jsem zvuk automobilu. Nejezdí jich tu zrovna mnoho a tak jsem se ve vodě zastavil, přidržujíce se jednoho z nosných kůlů, které molo podpíraly. Ano, nemýlil jsem se, za okamžik se přikodrcala starodávná dodávka a zastavila přímo před Jeanem. Vystoupili z ní dva muži a aniž by si mě nebo jeho všímali, zamířili rovnou k Anatolově dřevěné boudě.
Netrvalo to dlouho a znovu se objevili. Každý z nich nesl několik beden, které skončily v nákladovém prostoru dodávky.

(pokračování v dalším čísle)
Vladimír Cerha