O ptácích jsem již nějakou tu řádku napsal. Nebyla to sice nějaká literatura, neřku-li literatura krásná, ale snažil jsem se, aby se to dalo číst, i...
O ptácích jsem již nějakou tu řádku napsal. Nebyla to sice nějaká literatura, neřku-li literatura krásná, ale snažil jsem se, aby se to dalo číst, i když vím dobře, že laskavý čtenář musí být i tak krapítko nenáročným. Nakonec ty texty jsou ponejvíce uveřejňovány v časopise inzertním, jsou tudíž jen takovou řídkou omáčkou. I tak mám leckdy obavy z toho, že mi prostě vyschne, že zítra mi už nic, ale opravdu nic nenapadne, co bych mohl nového napsat. Proto vítám jakýkoliv podnět zvenčí. To je dar! Psát o alexanderech malých nebo papoušcích mniších mně ani ve snu nenapadlo, protože naši chovatelé vědí o těchto ptácích více než já a je proto na bíledni, že bych si tak mohl nejspíše uříznout pořádnou ostudu. Osud mi však dopřál krásnou přihrávku, přímo tak zvanou, pověstnou, českou uličku.
Mníšek šedý – Myiopsitta monachus
Takhle v sobotu, bylo to právě 16. září, nám Česká televize v hlavní zpravodajské relaci připravila reportáž o tom, jak se v sídle, marjáfagot, jak se to vlastně správně jmenuje, asi Evropská komise, rozmnožili exotičtí ptáci. Vono je to vlastně všechno poněkud exotického vzhledu. Jak ta instituce, tak ten obří barák a samozřejmě i ti ptáci, kteří si jej oblíbili. Ačkoliv šlo o typickou reportáž, která měla vyplnit čas hlavní zpravodajské relace a poskytnout trochu uklidňující protiváhu proti hromadám mrtvol, odněkud ze Středního východu, kde je stále dostatek dobrovolníků, kteří za příslib získání několika panen na onom světě, jsou ochotní ze sebe udělat fašírku, se to až tak docela nepovedlo. A proč? Zase ta stará písnička. Mizerně odvedená práce! Celé to povídání bylo o papoušcích mniších, ale na všech obrázcích byli alexandeři malí. Obojí jsou sice papoušci, ale původně pochází každý druh z jiného konce světa. To za prvé. Za druhé sice můžeme konstatovat, že oba druhy dnes někde v Evropě volně žijí, ale chovají se naprosto odlišně. Nejdůležitějším znakem odlišnosti je způsob hnízdění. Alexander malý, tak jako všechny ostatní druhy papoušků, hnízdí v dutinách, papoušek mniší, vlastně mníšek šedý, je jediným druhem, který si staví svoje vlastní hnízda z větví mimo dutiny.
hnízdo mníška šedého
Pozorný divák této zpravodajské reportáže byl však skutečně obohacen o zajímavé postřehy. Musel ovšem vypnout svůj sluch. Mohl vidět, že ptáci zřejmě hnízdí v roztodivných dutinách moderní budovy Evropského parlamentu. Jako kdyby architekti již předem mysleli na takové nějaké ptačí obyvatele. Samozřejmě v povídání, které obvykle doprovází i televizní obraz, bylo nabaleno i to, jak ekologové jsou znepokojeni, že tihle exoti ubírají cosi jiným druhům, které sem odjakživa patří. Ble, ble, ble. Kterým druhům? Snad kavkám hnízdní dutiny? Přitom jsem neslyšel jedinou zprávu o tom, čím se tam ti papoušci vlastně živí?. To by ovšem bylo právě to nejzajímavější! Podle vnějšího vzhledu odpovídají dnešní evropští alexandeři malí spíše podobě indické subspecie tohoto druhu. Jak je živíme v zajetí vědí všichni. Takové hody však divoce žijící populace asi nemají. Jsou to takoví vegetariánští všežravci. Naše odborná literatura nám nepředkládá nějaký podrobný seznam toho, čím se divoce žijící ptáci živí. Docela jistě škodí v Indii na polích. A pak máme kusé zprávy od lidí, kteří Indii navštívili a přitom měli dost odborné oči na to, aby si všimli podrobností. Slyšel jsem třeba vyprávět pana profesora Veselovského o tom, že alexandeři žerou mladé výhonky různých druhů fikusů a tím způsobují hustší rozvětvení těchto tropických stromů. Tyhle rostliny hojně pěstujeme jako pokojové i u nás doma, ale zatímco se radujeme z každého nového listu, v lepším případě jednou měsíčně, tak v indických lesích se rozvíjí nový list každý den. To jsou slova pana profesora. Jestliže tedy bruselští alexandeři ožírají se stejnou vervou pupeny stromů v tamních parcích, není to totéž, jako když ožírají výhonky vegetace v tropech. Jelikož všichni papoušci jsou zdatní dřevorubci, musí to mít dosti neblahý vliv na tamní zeleň.
alexander malý indický – samice
Jak vlastně reportéry napadlo zaměřit objektiv na papoušky? No, to je samozřejmě otázka. Jisté je, že třeba Evropské noviny uveřejnily článek Ticho a papoušci letního Bruselu. Pár vět textu, z valné většiny smyšleného a nápad je na světě. Co je skutečně pravdou, tak to musíte citem odhadnout a pak je tu samozřejmě obraz. Ten zase tolik nelže. Když je na obraze alexander malý, můžete mi milionkrát vyprávět o papoušku mniším, vím, že to je prostě odfláknutá práce. Ale, co když je řeč o něčem jiném, třeba o politice, státní kase a tak dále a doprovodným obrazem je ksicht nějakého politika, který má samým lhaním hubu úplně nakřivo, takže pro kameramana je uměním udělat záběr tak, aby vypadal vůbec jako člověk? No, to si těžko vyberete, to je opravdu těžkej úkol, to se nedivte, že pak lidi radši ani k volbám nechoděj. Na druhou stranu si přiznejme, že dennodenně naplnit tu část vysílání na kterou se dívá nejvíce lidí, totiž na zprávy, není žádná legrace. Dobře. Ale je to za lepší peníze než mají jiní a také musí pracovat. V tomhle případě reportér, který si vzletně říká Jiří František Potužník, zřejmě trochu polevil. Všichni, kteří jsme byli pokřtěni v duchu naší křesťanské tradice knězem, nebylo nám přiděleno jen jméno z moci úřední, neseme i jméno kmotra, máme tak jména nejméně tři. Ti, kteří byli i biřmováni, což se děje opět za přítomnosti kmotra, pak čtyři. Dobře si to pamatuji. Kmotr totiž dává dar. Ten mi byl neprodleně zabaven. Tedy ten dar při biřmování. Jó, kdybych byl natolik pilným a uměl třeba psát tak, kolik jsem získal jmen, musel bych být kos. A to si ještě představte, že kmotrem při křtu mě byl Bask. Jeho jméno umím sice vyslovit, ale ne napsat z hlavy, i pan farář to musel opravovat. Jsem tedy Petr Marcelino Emanuel Podpěra, to je jedno jméno navíc a z toho titulu se tedy odvažuji tuto televizní reportáž opravovat.
Reportérka Eva Kunertová z Evropských novin píše, že papoušky vypustil v Bruselu jakýsi majitel botanické zahrady s tím, že chce na šedé nebe hlavního města Evropy vrátit trochu barvy. Mělo se tak stát před dvěma desítkami let. Těžko říci, kolik je na tomhle tvrzení pravdy. S největší pravděpodobností tak jenom posílil již existující populaci. Ono totiž všelijakých papoušků, uniklých ze zajetí, poletuje dosti značné množství všude po celé Evropě. I u nás. Obvykle jsou však nějakým způsobem odchyceni, protože by chudáčci nepřežili zimu. Před dvěma lety jsme s kolegou chytali pár penantů v Uhříněvsi. Před týdnem létala rozela s hejnem holubů v Praze. Asi před patnácti lety mi přistál jeden žako na zahradě přímo na hlavu. To jsou však všechno případy uprchlíků, nikoliv ptáků, kteří se v evropské přírodě rozmnožují. I to je však možné a v případě obou dříve zmíněných druhů i dostatečně prokázané.
alexander malý indický – samec
Velmi známý druh papouška Psittacula krameri (Scopoli, 1769), kterého jsme mohli vidět na televizní obrazovce jak čile poletuje po budově Evropské komise v Bruselu, nese české jméno alexander malý. Anebo
Alexandr malý. Jestli je to e v jeho jménu správně nebo není, Bůh suď. Jisté je, že jméno alexandr získal po makedonském králi a dobyvateli Alexandrovi Velikém. I ve jménu tohoto válečníka se dříve psalo e, v současné době spíše nikoliv. Milan Vašíček třeba píše, že do Evropy se dostal v roce 333 před naším letopočtem, kdy jej přivezl svému panovníkovi řecký vojevůdce Onesikrit. Jestliže se potom říká, že v Řecku i Římě byl oblíbeným ptákem vyšších kruhů, je to jenom dokladem čilých dálkových obchodních styků. Je tedy doloženo, že starověk tyto ptáky důvěrně znal. A nebyli zcela zapomenuti ani v ranném středověku. Ostatně alexandr malý není jediným asijským ptákem, který se dostal do Evropy již ve starověku a stal se velmi populárním. Dalším takovým ptákem je třeba páv. A nesmíme zapomenout na ptáka zdaleka nejdůležitějšího, který se objevil v Evropě mnohem dříve. Ten je však ptákem ryze užitkovým. Je to kur domácí, neboli slepice. O tom, že alexandři byli v Evropě i ve středověku, svědčí obraz vlámského malíře Jana van Eyka, pocházející někdy ze třicátých let patnáctého století. Na obraze Madony namalované pro kanovníka van der Paeleho drží Ježíšek v levé ruce kytičku lučního kvítí, pravou hladí ochočeného papouška. Je to realisticky namalovaný samec alexandra malého. Asi je vhodné podotknout, že malíř byl velmi zámožný muž a přátelil se s lidmi ještě bohatšími a také vlivnými, třeba s burgundským vévodou Filipem Dobrým, považovaným za nejbohatšího muže tehdejší Evropy. Je docela s podivem, že alexandra malého nepopsal sám Linné. Pták byl v Evropě znám, jestli jej náhodou neznal Linné nebo na něj nějak zapomněl, se asi nedozvíme. Nikdo holt není dokonalý. Výskyt alexandrů na západ od jejich původní domoviny, jakoby kopíroval staré obchodní cesty. Nejprve se objevily hnízdící populace v iráckém Bagdádu. Můžeme se dočíst, že dnes hnízdí i v Izraeli. Koncem osmdesátých let minulého století napsal nynější předseda České ornitologické společnosti profesor Karel Šťastný knihu o evropských ptácích pro anglického vydavatele. Vyšla v několika evropských jazycích, bohužel nikdy v češtině. Původně se to jmenovalo Birds of Britain and Europe. Doslechl jsem se o této práci náhodou, ale vlastně včas. Jako jediný jsem tenkrát měl nějaké diáky středoasijských ptáků, takže nakladatelství je nemuselo nakupovat od západních agentur, tedy podstatně dráž. Prodal jsem je za socialistickou cenu, ale jelikož to byl vlastně melouch, nemohl jsem si stěžovat. Jediné, čím jsem byl zaplaven, byly tak zvané autorské výtisky. Proč o tom píši? Protože již koncem osmdesátých let minulého století byl alexandr malý považován za evropského ptáka. Karel Šťastný píše, že v Anglii začal hnízdit v okrajových částech Londýna někdy v letech 1969–1971. Okolo roku 1975 se vytvořila hnízdní populace v okolí přístavního města Terst. V té době již žilo volně několik tuctů těchto ptáků i v Holandsku. V poslední době se se zprávami o výskytu papoušků nějak roztrhnul pytel. Kamarád mi přinesl do pivní osvěžovny vystřižený článek Papoušci ovládli hlavní město Evropy. Asi z Práva, to nekupuju! Jakási Mirka Ruega píše z Bruselu. Článek je naplněn množstvím údajů, bohužel však není dost jasné, které se týkají mníšků šedých a které alexandrů malých. Cituji: První záznamy belgických ornitologů zmiňují výskyt papoušků už v roce 1962. Tehdy se poprvé objevili v parku u městečka Tervuren, asi 7 km východně od Bruselu. O čtyři roky později ornitologové zaznamenali první hnízdění těchto neobvyklých opeřenců v Evropě. Na to, jak se papoušci do volné přírody dostali, nemají jasnou odpověď. V Bruselu se ale traduje příběh, že jejich předkům se podařilo uprchnout z voliér jedné soukromé zoologické zahrady. Dále se píše, že v současnosti se odhaduje počet alexandrů malých v Belgii na 5500 kusů a z toho v Bruselu na 3000. Z jiných zemí hlásí Holandsko 5400 kusů, Německo přes 5000 kusů, Londýn 7000 kusů a objevují se až v Glasgow. Nebyli jsme nijak pozadu. V první polovině sedmdesátých let pozoroval Paukner v Praze Podolí v okolí voliér, které měl umístěné na terase domu, po dva roky volně létající alexandry malé a druhým rokem i s mladými. Posléze ptáci zmizeli. Je tady důvodný předpoklad, že byli odchyceni. To víte, byly to létající peníze, na tehdejší dobu, řekl bych, dokonce slušné peníze.
alexander malý africký – samec
Druhým druhem papoušků, do Evropy úspěšně vysazeným, je pak jihoamerický mníšek šedý Myopsita monachus (Boddaert, 1783). Tenhle papoušek však není žádným tropickým ptákem, respektive některé jeho populace. Vyskytuje se až ve střední Argentině, kde sice v létě pěkně připaluje, ale v zimě zase omrzají uši. Takže naše zima mu žádné zvláštní problémy nedělá. V Evropě hnízdí dnes na mnoha místech volně, píše se o Itálii, Španělsku, Belgii, Anglii, Německu a Holandsku. U nás prováděl pokusy v Posázaví L. Žoha. Píše o tom i M. Vašíček. Vloudil se mu do textu sice malý šotek, je ovšem dobře k rozpoznání. Tyto pokusy byly prováděny od roku 1986 a v roce 1990 mělo již být ptáků na této lokalitě 87 kusů. Ptáci se zpočátku spořádaně drželi na místě svého vysazení, posléze však začali svoje stanoviště přesouvat, takže začaly vzrůstat problémy. Mniši, jak známo, patří k úspěšným dřevorubeckým druhům. Když si oblíbili třeba nějakou jabloň nebo vrbu v chatové kolonii, je více než jasné, že takový strom dostal pořádně na frak. Majitelé radost rozhodně neměli. Podle slov chovatele, který tento pokus provedl, bylo nakonec značně obtížné ptáky nalézt. Ve volné přírodě byli prý zticha, zatímco z chovatelských zařízení je jejich řev pověstný. Mezi chovateli se pak tradovalo, že tuto kolonii vystříleli myslivci. Není to prý pravda, chovatel, vzhledem ke vzrůstajícím problémům, ptáky vychytal sám. Ušetřil tím nervy faunistické komisi ornitologické společnosti, která měla těžkou hlavu s tím, zda ptáky uznat za součást naší avifauny, či nikoliv. Osobně by mě spíš zajímalo, který z našich dravců by dokázal mníška zdolat. Papouščí zobák není jen tak na ozdobu a musíme připočítat, že jsou to ptáci společenští, takže mají vlastně dokonalou výzvědnou a zpravodajskou službu. Jejich zimní potrava bude však z celého pokusu asi to nejzajímavější. Ptáci se ovšem naučí leccos. Letos v lednu jsme třeba pozorovali v Kladně ulétlou rozelu penanta, jak se živí březovým semínkem. Zkuste jim to předložit do voliéry. Budou vás mít za pitomce. Ovšem každý ví, že nouze naučila Dalibora housti. To funguje všude!