ZOO – FARMA U DVOU KVÍTKŮ

Zajímavé, řekl jsem si a plaval dál, užívaje si chladivých vln modrozeleného moře. Než jsem se však nadál, přijelo další vozidlo, tentokrát to byla černá limuzína se značkou amerického zastupitelství. Vystoupil z ní muž v černých brýlích a obleku. Vypadal jako Keanu Reeves z Matrixu a během chvilky se vracel z domku zpět s několika kartónovými krabicemi, jež složil na zadní sedadlo svého vozu. Začínalo mi to být podezřelé.
Když se však objevil na mopedu vrchní číšník z hotelu Amandier v St. Luce, už jsem to nevydržel a zašel se Anatola zeptat: „Neprodáváš drogy, že ne?“
Usmál se a zalovil v jedné z otevřených kartónových krabic: „To je pro tebe. Dárek od poustevníka.“
Přijal jsem malou dřevěnou schránku s rozpaky a vyšel s ní na denní světlo, kde jsem ji po krátkém zkoumání otevřel. Obsahovala pravé kubánské doutníky. Konečně jsem to pochopil, Anatole nebyl ani tak potápěčský instruktor, jako spíš obyčejný pašerák.
Objevil se mi za zády a pravil: „Okamžik vydržte, musím pro loď.“
Teprve teď jsem si uvědomil, že zde vlastně žádná nekotví. Tohle molo bylo totiž na okraji vesnice, umístěné mimo dosah všech zvědavých očí.
Snad nebude podobná té boudě, pomyslel jsem si a začal s oblékáním. Ještě než jsem byl docela hotov a než se mi podařilo vzbudit spícího Jeana Batistu, zaslechl jsem zvuk, který tak trochu připomínal vrtulník. Ze zálivu, kolem kterého se vesnice Anse d´Arlet rozkládá, se vyřítil nádherný bílý kajutový člun. Nesl hrdé jméno La gouffre, propast.
Musím říct, že mi bylo na první pohled jasné, kam dává Anatol všechny své vydělané peníze. Tenhle člun tady, to byl zázrak moderní techniky, vybavený nejmodernějším sonarem, se satelitním telefonem, přes satelit připojeným internetem a dalšími věcičkami, které bych ani nedokázal pojmenovat, natož použít. Byl jsem oslněn.
Vpravdě, uměl bych si to představit, bydlet na takovéto lodi a putovat s ní světem sem a tam. Ale každý z nás má nějaký osud a tomu neuteče. No a tak jsem si po krátké instruktáži nasadil potápěčskou výstroj a společně s Anatolem se potopil v místech, kde byl vstup do labyrintu sopečných mořských jeskyní.
První, co jsem spatřil pod mořskou hladinou, byl pár modrozelených pomců francouzských Pomacanthus paru se žlutým okružím oka, žlutým lemem žaber a stejně zbarvenými svislými skvrnkami hustě rozmístěnými na každém z boků. A pak už následovalo divadlo barev a tvarů korálového útesu, který jsme záhy opustili, noříce se do inkoustově černé tmy podzemí.
Když pominu fakt, že jsem začal mít trochu klaustrofobní pocity, tak mne asi nejvíce vyděsila otevřená tlama rudohnědě zbarvené murény, která se na mne vyřítila, jen jsem vplul do prvního z tunelů. Nekousla mě, a nejspíš to ani neměla v úmyslu. Myslím si, že se spíš snažila bránit svůj úkryt před nezvanými vetřelci a dát tím rychlým pohybem najevo, že tohle místo už je dávno obsazené. No ale vysvětlujte to suchozemci, jehož největší láskou je písek, poušť, slunce, volné prostory a otevřené pláže podél pobřeží. Vyjevil jsem se tak, že mi vypadl náústek dýchacího přístroje a já, ve snaze vyplout na hladinu, narazil na strop jeskynního systému. Nebýt Anatola, jenž okamžitě zasáhl, tak jsem se tam nejspíš utopil.
Srdce mi bušilo jako o závod, nicméně když se Anatol snažil posunky zjistit, jestli se nechci raději vrátit, zavrtěl jsem odmítavě hlavou. Pokračovali jsme tedy chodbou stále vpřed.
Voda byla najednou o několik stupňů chladnější a nebýt silných svítilen, které kuželem světla prořezávaly jako meče rytířů z Jedy tmu před námi, nešlo by plavat dál. Tu se najednou Anatol přede mnou zastavil a rukama mi cosi naznačoval. Nevím, jestli i posunky se musí překládat z francouzštiny do češtiny. Nerozuměl jsem mu. Ukázal před sebe. Nic jsem tam neviděl. On se mě ještě chvilku snažil na cosi upozornit, ale pak to vzdal a opatrně a nesmírně pomalu plul dál. Následoval jsem ho a pak, po několika vteřinách, možná i minutách, těžko říct, protože čas tady dole utíká docela jinak, jsem to spatřil. Na dně, v chladné vodě, která měla vlivem příboje snahu v zúžených chodbách proudit, se povalovala nějaká velká stvoření. Nejdříve jsem nemohl rozeznat, oč jde, ale záhy jsem ve žlutavých parscích umělého osvětlení rozeznal torpédovitě utvářená těla žraloků. Šlo vlastně o moje první setkání s těmito tvory a musím říct, že byli impozantní. Nemohu to sice tvrdit s jistotou, ale domnívám se, že šlo v převážné většině o polo-vzrostlé jedince žraloka šedého Hexanchus griseus. No polo-vzrostlé, i tak měli mezi dvěma a třemi metry délky, což ve mně vzbuzovalo náležitý respekt. Anatol se k jednomu z nich přiblížil a něžně až láskyplně ho pohladil po hlavě a přední polovině hřbetu. Žralok vypadal, jako když spí. Můj průvodce se ke mně pak obrátil s naznačil mi, abych si velkou parybu také pohladil. Je to těžko uvěřit, ale dravec nejen že se ani nepohnul, on se dokonce tvářil, že se mu náš zájem líbí. Možná nás považoval za něco jako přerostlé ryby čističe, nevím.
Přejel jsem mu znovu rukou po těle a uvědomil si, že to co hladím je Balzakem opěvovaná šagrénová kůže, drsné plakoidní šupiny s drobnými zoubky na povrchu. Tvor se pod mýma rukama zavlnil a posunul se o pár desítek centimetrů vpřed. Nejevil však nejmenší známky znepokojení.
Až teprve později jsem kdesi vyčetl, že někteří žraloci prakticky vůbec nespí, nebo spí jen v nepatrných časových úsecích. Činí tak údajně proto, že jejich žábry musí být neustále omývány proudící vodou a to nejsou zvířata schopna zajistit jinak, než neustálým aktivním pohybem. Jedinci z některých oblastí však zřejmě přišli na způsob, jak se s daným handicapem vyrovnat. Najdou si totiž místo, kde voda proudí vlivem přírodních sil, např. v zúžení mezi skalami, v ústí jeskyní, apod. No a tady pak žraloci usínají tvrdým spánkem dobře si vědomi toho, že v oceánu nemají žádného vážnějšího nepřítele.
Ještě chvilku jsme se s nimi laskali, tlačil nás však čas a tak mě Anatol brzy popohnal chodbou dál. Po několika desítkách metrů se před námi otevřela podzemní apsida, kde vodou pronikalo něco málo světelných paprsků. Vynořili jsme se.
Samo sebou první, co mne napadlo, bylo vyplivnout náústek a sundat si potápěčské brýle. To jsem však neměl dělat. Jakmile jsem se nadechl, udělalo se mi zle a chtě nechtě jsem začal zvracet do vody přímo před sebe. Šílený zápach podobný tomu, co vydává nafouknutá mrtvolka laboratorní myši, která pošla zahrabaná v substrátu. Tady to však bylo stonásobně silnější.
Vylezl jsem z vody na kluzkou a strmou skalní římsu. Anatol se zatím pod brýlemi smál, až se za břicho popadal. Rozhlédl jsem se kolem a teprve teď mi došlo, že jeskyně je plná kazících se nestrávených zbytků ryb a hmyzu, ale také hromádek a stříkanců trusu, jež po stěnách a na skalních výstupcích tvořily rozkládající se vrstvu, jakýsi mrtvolný šlem.

(pokračování v dalším čísle)
Vladimír Cerha