Několik poznámek k Varanus gouldii horni Böhme 1988

Prací Böhmeho (1991) “The Identity of Varanus gouldii (Gray 1838) and the Nomenclature of the Varanus gouldii -- Species Comples” došlo k revizi, na základě které, zjednodušeně řečeno, dosavadní druh V. gouldii byl zařazen jako V. flavirufus a dosavadní V. panoptes jako V. gouldii. Tedy i V. panoptes horni je dnes V. gouldii horni.

Zmiňuji se o těchto změnách z toho důvodu, že údaje o V. gouldii ve starší literatuře, mnohdy přenášené i do literatury novější, se fakticky týkají druhu V. flavirufus.

Oba druhy jsou si velmi podobné, mají však rozdílné ekologické požadavky, což je patrno zejména v Západní Austrálii a Severním Teritoriu, kde se areály obou druhů překrývají. V. flavirufus zde obsazuje suchá stanoviště, kdežto V. gouldii je vždy vázán na stanoviště vlhčí s blízkostí vody.

To zřejmě platí i u ssp. horni na Nové Guinei. Böhme (1988) se domnívá, že V. gouldii horni obývá všechny otevřené savany jižního pobřeží N. Guineje.

Z celkové délky připadá více než polovina na ocas. Uváděná velikost 140 cm je asi maximální a týká se pouze samců. Dospělé samice jsou oproti stejně starým samcům o jednu čtvrtinu až jednu třetinu menší, což je také jediný spolehlivý rozdíl mezi pohlavími. V teráriu však zpravidla varani této délky nedosahují. Samec z autorova chovu je nejmohutnější jakého autor viděl a ani ten 140 cm nedosahuje.

• portrét dospělce

Potravně jsou tito varani velmi nenároční. V přírodě loví prakticky jakoukoliv kořist, kterou přemohou a s oblibou vyhledávají i mršiny, mnohdy ve značném stupni rozkladu. Autor si vzpomíná, že viděl v jakémsi přírodopisném filmu o Austrálii, jak se V. gouldii s chutí živí na rozkládající se mršině klokana vyplavené řekou.

V chovech je možno zkrmovat prakticky jakoukoliv živočišnou potravu, i když nejraději si sami uloví krmného hlodavce přiměřené velikosti. Autor zkrmuje kromě živých hlodavců i veškerá uhynulá krmná zvířata, včetně mršin již zapáchajících. Dále zkrmuje drůbeží srdce, žaludky, krky, ale i vepřové či hovězí srdce a dokonce i vepřové žaludky, nakrájené na přiměřené kusy. Toto jatečné maso je však nutno posypat některým z polyvitamínových přípravků, např. Roboran H, Vitamix rep aj. a drcenými vaječnými skořápkami.

Tito varani jsou nesmírně odolní. Jedinci z přírody jsou v různé míře parazitovaní, především helminty včetně jazyčnatek. U zvířat z odchovu není autorovi znám jiný případ onemocnění než metabolická onemocnění skeletu, jejichž příčinou bývá nedostatek vitamínu D, zpravidla za současného nedostatku vápníku (rachitis u mláďat nebo osteomalácie u dospělých), nebo nepoměr vápníku a fosforu ve prospěch fosforu (Osteodystrofia fibrosa).

U rachitických mláďat bývá deformován nejen ocas, ale mnohdy dochází i k deformaci nebo zúžení pánve, což má v dospělosti za následek úhyn samic, které nemohou snést vejce.

Krmíme-li celými krmnými zvířaty, nemusíme kromě vitamínu D dodávat žádné další vitamíny ani vápník. Krmná zvířata ovšem nesmí být hladová s prázdnými střevy.

Při krmení jatečným masem je velmi důležité dodávat, zejména mláďatům a samicích v průběhu vitelogeneze, dostatečné množství vápníku ve formě drcených vaječných skořápek, nebo uhličitanu vápenatého.

Neméně důležité však je i dodání dostatečného množství vitamínu D, bez kterého nemohou zvířata dodaný vápník využít. Ten podáváme každému zvířeti individuálně v potravě, nejlépe v zabité myši, do které dávku vpravíme injekční stříkačkou. Mláďatům a samicícm v průběhu vitelogeneze 2x za jeden až dva měsíce, ostatním 1x za tři měsíce ve formě vitamínu D3 v množství 1000 m.j. na 1 kg živé váhy. Toto množství stačí dotovat potřebu organismu a nezvyšujeme ho.

Je třeba si uvědomit, že hypervitaminóza D způsobuje těžké, nevratné poškození organismu spočívající v kalcifikaci cév a v pokročilém stádiu i životně důležitých viscerálních orgánů.

Pro normální metabolismus je rovněž důležitá teplota. Tělesné teploty normální aktivity se pohybují mezi 22-38 °C, přičemž preferovaná tělesná teplota je cca 34 °C. Je důležité, aby se zvířata ráno po nočním poklesu teploty měla možnost přiměřeně rychle na tuto preferovanou tělesnou teplotu nahřát pod lokálním zdrojem.

Doporučování zimního poklesu teploty na 18 °C u varanů, jejichž areál se nachází v nížinné oblasti mezi 3-8 st. j. š. považuje autor za zcela zcestné. Domnívá se, že vyplývá z účajů o jižních populacích V. flavirufus, které během zimy (březen - srpen) tráví klidové období ve svých podzemních norách.

Důležitá je rovněž dostatečná intenzita osvětlení, nejlépe záživkami, které však umísťujeme nad část stropu terária, kterou tvoří řídké, ale pevné, žárově pozinkové pletivo. Odrostlý varan dokáže zničit i velmi pevné kryty zářivkových svítidel.

Varany, ačkoliv jsou s výjimkou krmení velmi snášenliví, chováme dle možností odděleně. Vzhledem k obrovské žravosti těchto varanů se při společném chovu slabší zvíře, zpravidla samice, dostatečně nenasytí a silnější zvíře se překrmuje.

Pokud se týká terária, je důležitá co největší plocha dna, neboť se jedná o vyloženě terestrické varany, kteří ani v mládí nedovedou šplhat. Proto nedáváme do terária žádné větve, abychom co nejméně zastavovali plochu dna. Důležité však jsou dvě věci, a to přiměřeně velký úkryt a nádoba s vodou, do které se varan může celý ponořit.

Tato nádoba by měla být zároveň dosti hluboká, aby varan při vylézání musel přelézat vysoký okraj. Při nízkých nádobách varan vodou při pohybu teráriem opakovaně prolézá a zamokřuje dno terária, které by mělo zůstávat suché.

V konečných teráriích, kde by již dospělý varan měl zůstat trvale, je vhodné umístit úkryt pod teráriem tak, aby byl přístupný otvorem ve dně terária. Musí však být dostatečně pevný, ale zároveň kontrolovatelný a čistitelný.

Takto nejen dosáhneme větší volné plochy dna, ale v teráriu samice lze tento shora přístupný úkryt využít i jako snůškové místo. Krátce před předpokládanou snůškou dáme do úkrytu vrstvu rašeliny nebo Lignocelu smíchanou s pískem. V té době je však třeba udržovat v úkrytu stálou teplotu 27 - 28 °C, protože samice do studeného substrátu nechce vejce snášet a může dojít k zadržení snůšky.

Dno terária děláme nejlépe z betonu, se zvýšenými okraji kolem vstupu do úkrytu, aby se zabránilo náhodnému zatečení vody do něj. Zásadně nedáváme do terária žádný substrát, snad s výjimkou u nejmenších mláďat.

• líhnutí mláďat

Tito varani mají silně vyvinutý hrabavý instinkt, který jim v přírodě umožňuje vyhrabávat značně rozsáhlé stavby z poměrně mělko uložených, převážně vodorovných chodeb. Tím, že dáme do terária vrstvu substrátu, mu toto budování stejně neumožníme. Hrabavý instinkt stejně dobře uspokojuje tím, že hrabe na betonové podlaze v rozích terária, nebo uvnitř úkrytu. Se substrátem dosáhneme jediného výsledku, že ho nahrabe na skla, do vody, smísí ho s poměrně řídkým trusem a vytvoří tak ideální podmínky pro množení bakterií např. rodu Pseudomonas nebo Salmonella a při krmení si pak v něm obalí potravu.

Výška konečného terária by měla být alespoň 70 cm z toho důvodu, že tito varani se v trávě savany často vstyčují do svislé polohy a opřeni o ocas s připaženými předními končetinami se rozhlíží. Takto instinktivně jednají i v teráriu a je třeba jim to umožnit.

Také je výhodné, mají-li konečná terária společnou boční stěnu a obě jsou propojena otvorem s drážkami a šubrem, umožňujícím obě terária v době páření propojit.

Některé samice ovulují 2x, jiné i 3x do roka a snáší do deseti vajec ve snůšce, podle velikosti samice. Vejce líhneme v inkubátoru při teplotě 29-30 °C a relativní vlhkosti vzduchu 95-100 % v mírně vlhkém substrátu. Mláďata se líhnou za 160-170 dnů. (Hemžal P. in verb. 2001).