ZOO – FARMA U DVOU KVÍTKŮ

Pohlédl jsem vzhůru a na stropě spatřil malou kolonii netopýrů Noctilio leporinus. Tahle úžasná zvířata dorůstající celkové délky maximálně třináct centimetrů mají totiž prodloužené holenní kosti a prsty na nohou tak, aby s jejich pomocí mohli ulovit svou hlavní potravu, drobné mořské i sladkovodní rybky. Netopýr vlastně létá těsně nad hladinou a když spatří kořist, ponoří dlouhé nohy do vody jako podběrák. Šup a rybka až do velikosti nějakých osmi centimetrů je jeho. Byl jsem u vytržení.
To už však na mne Anatol mával, že se musíme vrátit a tak mi nezbylo, než abych si jen nahlas a česky povzdychl: „To by pan profesor Gaisler koukal…“ A ponořil jsem se do chladivých vln ozdobených jako polévka navrchu plovoucí mastnotou.

Šeřilo se. Anatol byl naštěstí tak hodný a dovezl nás až do St. Luce, takže jsem se do našeho bungalovu dostal zároveň s nastávající tmou. Hanička už si samozřejmě začala dělat starosti: „Kdes proboha byl. Ani večeři si nestihnul. Už jsem si myslela, že zas…“
Honem jsem jí dal políbení, čímž se mi podařilo ucpat jí pusu a zastavit příval slov. Následně jsem pak spustil já: „Představ si, byl jsem pod Diamantovou skálou a našel tam kolonii netopýra rybožravého. To ti byla nádhera, to si neumíš představit.“
Pohladila mě po vlasech a ve tváři měla výraz matky, která má radost, že si její dítě na písku tak vyhrálo.
„A co Fatima?“ zeptal jsem se a myslel tím samozřejmě Boženku.
„No šlo to, ale už zas fňuká.“
Podíval jsem se přes škvíry v dřevěných žaluziích ven na verandu a pak zamával pravou dlaní na Haničku, abych ji k sobě přilákal. Prstem přes ústa jsem jí naznačil, aby byla potichu a zašeptal: „Myslím, že už nefňuká.“
Venku stál Jean Batiste Rzeznicsek a v náručí svíral naší Boženku.

8. Příliš drahá omeleta

Po dvou dnech, které jsme strávili na sluncem zalité pláži s bělavým pískem mne už zase začínala svrbět chodidla. Ne že bych byl nějaký hyperaktivní jedinec, to ne, dokonce si nesmírně rád zalenoším, ale tady mi to prostě nedalo. Seděl jsem na verandě a před sebou měl na plastovém stolku rozloženou mapu ostrova. „Co ty hledat?“ zeptal se mě Jean, který se zčistajasna objevil dole pod zábradlím.
Pokrčil jsem rameny: „Něco zajímavého, nevím.“
„A co crocodyle farm?“
Podíval jsem se na něj nevěřícně: „A ty o nějaké víš?“
„No jejda, aby ne.“
Ten kluk mě fakt dostane do blázince, pomyslel jsem si a nahlas řekl: „A kde?“
„No tady, kousek…“
„Kde?!“ zavrčel jsem výhrůžně.
„Dovedu tě tam, jo?“
Rychle jsem si tedy přes plavky oblékl plátěné khaki kraťasy a přihnul si z lahve mého oblíbeného jamajského rumu. Nemyslete si, že bych byl nějaký opilec či něco podobného, ale na výpravách jako je tato, je určitá profylaxe nezbytností. Znám totiž například člověka, jenž se po návratu z jihovýchodní Asie doslova zhroutil s bolestmi břicha a teprve v nemocnici z něj vyšlo několik kusů metr dlouhých hlístic, kterých je na světě známo kolem deseti tisíc většinou parazitických druhů. Jiný můj kamarád měl podobné potvory v boulích pod kůží. Tyto nádory se mu otvíraly a hnisaly a on nakonec přišel o obě nohy. Nakazil se údajně po vypití nepřevařené vody. A proto chvála vysoké hladině alkoholu v zažívacím traktu i v krvi.
Ale zpět ke krokodýlí farmě. Bylo to soukromé zařízení v rozlehlé zahradě jednoho moderního betonového domku na předměstí St. Anne. Jejím majitelem byl pan Ignacio Gómez Mejías.
Pozval nás dál, jako by to bylo docela normální takhle k němu vpadnout. Teprve později jsem pochopil, že mu Jean Batiste nejspíš občas prokazuje určité služby spojené s nelegálním obchodem s krokodýlími kůžemi. Nechtěl jsem o tom však raději nic vědět.
„Pojďte dál,“ pozval nás ten malý, hubený a doslova a do písmene vyschlý mužíček. Bylo mu necelých padesát, ale vypadal na rovnou stovku. „Kolik?“ zeptal se mého průvodce.
„Dnes nic padrino, toto je můj přítel a chtěl vidět tvůj chov,“ odpověděl Jean Batiste Rzeznicsek. Mluvili spolu samozřejmě francouzsky a já hned dodal: „Možná bych i něco koupil.“
„Je ou kej?“ podíval se starý muž na chlapce. Ten přikývl.
„Kolik?“ zeptal se mě.
„Co kolik?“
„Kolik chceš kůží,“ vyjasnil mi směr rozhovoru Jean.
„Kůží? Na co kůží. Já nechci žádnou kůži. Myslel jsem spíš na mláďata a tak…“ promluvil jsem na chlapce česky, načež on to starému Španělovi přeložil.
Ten se jen usmál a mávl rukou, abychom ho následovali.
Pak se přede mnou otevřelo to, co bych si přál vlastnit. Desítky bazénů s různě velkými jedinci kajmana brýlového Caiman crocodilus crocodilus.
„Mon commerce,“ ukázal hrdě kolem. Ty choval skutečně pouze na kůže. Ale i tak mi přecházel zrak. Všechno bylo čisté, vzorně zařízené. Všechna zvířata v nejlepším výživném stavu.
Tady nalevo jsem zahlédl mláďata jež svou velikostí nepřesahovala délku jedné stopy, o kus dál pak jedince půlmetrové a napravo pak chovné nádrže s dospělými samci a samicemi. Byl jsem u vytržení.
Ignacio Gómez Mejías mne nejdřív pozoroval a teprve po několika minutách se ke mně přitočil a ukázal směrem za houští krtičníku Castela texana, který zde není původní. Tam byly další bazény. Ty ovšem neukazoval jen tak kdekomu.
Následoval jsem ho a v patách za mnou kráčel Jean, který to tu již znal. Podivně se přitom usmíval.
Prošli jsme kolem zmíněného keře obsypaného červenými kvítky a přede mnou se otevřel sen každého teraristy a herpetologa. V prvním bazénu se vyvaloval pár kajmana klínohlavého Paleosuchus trigonatus, v ohradě kolem další vodní nádrže se na slunci vyhřívaly hned čtyři kusy krokodýla orinockého Crocodylus intermedius a kus dál bydlel samec krokodýla kubánského Crocodilus rhombifer se dvěma samicemi. Jedné z nich sice chyběla přední noha, nicméně zvířata to byla nádherná.

(pokračování v dalším čísle)

Vladimír Cerha