Máme doma „divošku“

Když se našim potkánkům narodilo 14 potomků, podařilo se všem najít dobrý domov. Jedna hnědá samička se dostala k mládenci, který ji bral všude s sebou, vandry nevyjímaje. Takové výlety však nejsou pro potkany moc bezpečné, zejména když cestují v kapuci či rukávu. Tak se několikrát stalo, že se mladá potkaní slečna zaběhla, zatímco páneček pospával ve spacáku. Je to však takový charakter, že se pokaždé nechá bez potíží opět chytit.
Takové výlety ale nemohly zůstat bez následků, a tak se jednoho dne narodilo sedm „divočáků“. Nakonec jsem neodolala a jednu samičku si odnesla domů. Zajímala mě povaha polodivokého zvířátka – maminka hodná, přítulná a tatínek „divoký kanálník“. Samička dostala jméno Agutky Daisy, dnes už má 14 měsíců a stále je členem naší rodiny.
A jak to je s tou povahou? Daisynka je hodná, ale přece jen se s ní musí zacházet jinak než s domácími potkánky. Je mnohem opatrnější a obezřetnější. Než se rozhodně k vám přijít, dvakrát si to rozmyslí. Pokud ovšem nemáte nějakou dobrotu, to jdou rozpaky stranou. Na jídlo se někdy bezhlavě vrhá a než jsem si na to zvykla, několikrát mě kousla. Ne naschvál, ale spíše z té zbrklosti. Naši potkánci milují, když můžou z prstu oblizovat jogurt. Teď už i Daisy ví, jak na to a líže způsobně, ale chvíli jí trvalo, než pochopila, že jogurt i s prstem si prostě neodnese a tahala mi ruku do budky. Pravda je, že nyní se sice stále „vrhá“, ale po zjištění, že je to jogurt či něco „lízacího“, se drží packama prstu a pěkně sedí a baští.

I přesto, že je hodná, nerada se chová. Do ruky ji můžu vzít, ale jen krátce. Když ji potřebuji přemístit, musím ji rychle chytnout za konec ocásku a vysadit si ji na rameno. Není problém ji pustit proběhnout po pokoji, to je dokonce ochotná po mně lézt, „pucovat“ mi vlasy, čuchat k nosu a pokud budu mít v puse zrovna něco voňavého, klidně by mi vlezla až do pusy. Když vstanu a jdu do kuchyně, klidně běží za mnou. Tedy ani ne kvůli mně, ale je to tam určitě zajímavější než v pokoji. Tyto věci ji nevadí, poněvadž ji přitom nikdo neomezuje a může si kdykoliv odejít. Je natolik zvědavá, že když se chce podívat co dělám, s radostí mi leze po kalhotech a šplhá jak veverka. Však už mi spadla i do dřezu s nádobím. U všech těchto činností však platí – nechytat a nebrat do ruky. To okamžitě uteče. Pokud jsem rychlejší, platí „ocásková metoda“. Nic jiného.
Daisynka není zbytečně agresivní, ale je schopna kousnout, pokud se lekne anebo ji držíte a nechcete pustit. Je trošku nevyzpytatelná. Na stejnou věc nereaguje pokaždé stejně. Nikdy nevím jak se zachová. Při výměně misek s papáním někdy uteče, jindy mi tahá misku z ruky nebo čeká u budky. Zřejmě dle nálady a hladu. Domů po proběhnutí chodí sama. Když je otevřené akvárium, jde sama a pokud ne, tak si poodběhne a já jí můžu otevřít. S tím problémy nejsou. Rozhodně není hloupá a dokonce bych řekla, že ze všech našich potkánků je nejposlušnější. Když dělá lumpárny (ráda tahá roh koberce) a okřiknu ji, ihned toho nechá a běží pryč nebo ke mně. Tím nechci tvrdit, že se tam za chvíli nevrátí. Ale v tu chvíli poslechne - na své jméno slyší velice dobře. Na rozdíl od ostatních potkanů, kteří se jen podívají (co ta bába po mně chce) a vesele pokračují dál ve své činnosti.
Řekla bych, že s věkem se stále zklidňuje. I když stále není ten klasický muchlací domácí potkánek – a nikdy nebude, není to žádná krvelačná potvora. Takže nakonec jsem opět neodolala a připustila ji naším Honzíkem (černý dumbo – rošťácký andílek). Narodilo se 12 mláďátek. Převážná většina jich je přítulných a hodných. Informace od nových majitelů jsou více než příznivé. Zdá se, že už mají milou povahu šlechtěných potkánků. Pouze jeden sameček byl plašší, ale už si zvykl a je milý. Jen potřeboval více času na seznámení s novým prostředím. Dvě samičky a jeden sameček jsou plašší, ale zase natolik zvědaví, že si vezmou z ruky krmení a i ruku si očichají. Ale platí o nich, že se nemohou, jako máma, klasicky chovat. Nejsou nikterak agresivní, ani nemají tendenci kousat – jen lidi kdyby jim dali pokoj. 3 ze 12 není až tak špatné skóre. Je nutné však podotknout, že tentokrát jsem neměla tolik času na malé potkánky, takže nebyli nijak speciálně ochočováni. Jen při běžné činnosti okolo nich. Věřím tomu, že pokud by se i ti „divočáci“ ihned od holátek denně zvykali na manipulaci, byla by situace ještě příznivější. Ale i tak můžu být určitě spokojená.
Polodivoký potkánek patří do rukou pouze zkušeným chovatelům, rozhodně nepatří začátečníkům anebo dětem. Není vhodným mazlíčkem na „muchlání“. Je třeba respektovat jeho povahu a přizpůsobit tomu i jednání a manipulaci s ním. Jeho přínos je určitě v rozšíření krevní základny. Pokud se však naučíme mu rozumět, není důvod ho zatracovat. Potomci polodivokého potkánka jsou již mnohem klidnější, ale je možné u některých jedinců pozorovat sklon k opatrnosti.
Tolik tedy moje zkušenost s „divočáky“.

text: Eva Hnilicová, foto: Jana Hlaváčová