Motivace

Jistě mi dáte za pravdu, že bez motivace nejde nic hladce. Kůň (a nejen kůň) bez motivace přestane spolupracovat. Čím ale koně motivovat, aby s námi chtěl spolupracovat? Může být několik druhů motivace:
- bezpečí,
- krmení,
- voda,
- pohodlí a nepohodlí.

Nejdůležitější však je, správně je seřadit. Opět se vrátíme k přirozenému chování koní. Kůň je stádové zvíře. Proč? Protože skupina- stádo, pro něj znamená bezpečí. Ve stádě má svou vedoucí kobylu, jejímiž pokyny se řídí. Má tam též svého hřebce, který ho chrání a napomíná, pokud dělá něco špatně. Může tedy svůj život prožít relativně bez starostí, pokud se řídí stanovami stáda. Víme, že pokud se nám koník plaší, vůbec ho nezajímá, jestli se plaší na krásné zelené louce. To znamená, že nikoliv krmení, ale bezpečí je číslo 1 v motivaci koně.
Chcete-li tedy spolupráci koně, musíte nejdříve zajistit, aby se s vámi cítil bezpečně. A pokud chcete vy být tím bezpečím, budete se muset stát vedoucí kobylou i hřebcem v jedné osobě. Možná se někdo tomuto výroku zasměje. Ale komu by nebylo příjemné, aby za ním kůň z výběhu (pokud chodí do výběhu) přicválal? Aby za námi bez vodítka prošel všude, kde je potřeba? Aby byl trpělivý a pozorný k našim požadavkům? Aby se nebál v naší přítomnosti. Kdo z nás tohle všechno má? A jak toho všeho dosáhnout? Jak se stát vedoucím členem stáda? K tomuto potřebujeme vědět několik zákonitostí z etologie koně (viz. např. motivace) a také potřebné know- how (jak na to).
Pokud dokážete koně správně motivovat, pak jste pochopili jeho potřeby, duši a kůň, coby váš přítel, pro vás udělá téměř cokoliv co bude v jeho silách. Předpokládejme, že máte mladého nezkušeného koníka, který tento přístup od člověka nikdy nepoznal. Jak vás toto zvíře vidí? Pravděpodobně jste pro koně velmi nečitelný tvor. Život průměrného nesportovního (sem tam nějaké závody neberu jako aktivní sport) koně je: den ve výběhu a noc v boxe. Život průměrného majitele s komerčně ustájeným koněm je: den v práci (ve škole), odpoledne na 1- 2hod ke koni, zbytek ostatní povinnosti.
Pokud majitel koně nezná jeho etologii, může být vztah velmi nevyvážený až nebezpečný. Z pohledu člověka, ale hlavně z pohledu koně: přijde to dvounohé stvoření, chytí mně, zavře, podrbe, když do něj šťouchnu, vypadne mrkev, hodí mi na záda tu těžkou věc. Snaží se mě napadnout nebo co (nasedání), atd… Spoustu těchto úkonů koník nechápe a nechce si je nechat líbit nebo se jich bojí. V případě vyšších požadavků na koně je také možné, že nám kůň vyhovět nemůže, protože mu to fyzický stav neumožňuje (fyzická kondice, špatně upravená kopyta, zdravotní stav…). Na nás tedy je, abychom zvážili tyto varianty dřív, než začneme koně k něčemu nutit, ať už fyzickým či psychickým nátlakem. Pokud totiž dokážeme pochopit jak kůň vnímá své okolí a dokážeme se na svět začít dívat jeho očima, jsme na nejlepší cestě k té pravé motivaci.
Prvním krokem k tomu, aby se s námi kůň cítil bezpečně je spravedlivý přístup. Kůň coby zvíře, nerozumí tomu co bude. Jen očekává. Když každý den probíhá stejně, je v klidu a očekává další dění. Pokud reagujeme na jeho chování vždy stejně, záporně či kladně, nabude důvěry a porozumí tomu co po něm chceme. Spravedlnost není jen to, že se vyhneme nespravedlivému trestu. Znamená také, že pokud kůň udělá chybu, tak ho spravedlivě potrestáme podle závažnosti prohřešku. Trest a odměnu berme podle našeho žebříčku priorit. Malý příklad za všechny. Pokud kůň drží špatně nohu při kování, není vhodné ho za to zbít, ale je zde místo spíše pro trpělivost a asertivitu. Pokud po nás chňapne zuby, není na místě přejít to s úsměvem. Hlavně je třeba reagovat vždy stejně. Ne jednou koníkovi odpustit lumpačiny, protože se na nás dívá návštěva a jindy být extrémně tvrdý, protože jsme na závodech a pracují nám nervy.
Bezpečí pro koně znamená, že ví co od nás může čekat. Že k němu budeme spravedliví a nekompromisní v záležitostech výchovy. Pokud dokážete v koni vyvolat dostatečný pocit bezpečí, je to nejspolehlivější způsob, jak dosáhnout pravého partnerství a zároveň bezpečnosti ve vašem vztahu.

text: Zuzana Prokopová,
foto: Jaroslav Poledne