ZOO – FARMA U DVOU KVÍTKŮ

Ignacio Gómez Mejías si zapálil tlustý ručně balený doutník kdovíjaké značky a pyšně se díval po svém království. Já mu jen tiše záviděl.
Náhle se po mně podíval a cosi zašveholil. Mluvil na mne však příliš rychle a tak jsem bezradně zatápal pohledem kolem. Naštěstí zde byl můj skoro příbuzný Jean Baptiste a ten mi hned přispěchal na pomoc: „Ptá se, jestli bys chtěl nějaká mláďata kajmanů.“
„Oui, oui,“ zaradoval jsem se. „Kolik budou stát?“
Španěl jen žoviálně mávl rukou a zaskřehotal něco o dárku pro nadšeného obdivovatele krokodýlů. Znovu zabafal z doutníku, jenž vzápětí odhodil na štěrkem vysypanou pěšinku a zašlápl. Pak se ke mně šeptajíce naklonil: „A teď můj poklad.“
Následoval jsme ho ještě dál do zahrady, kde se mezi tropickými rostlinami skrývala malá budova, něco jako stáj či garáž. Ignacio otevřel dveře, prošli jsme kolem několika inkubátorů a plastových nádrží na čerstvý odchov až do zadní místnosti. Nevěřil jsem svým očím. Já stál u velkého proskleného terária, v němž se na dřevěném roštu pod silnou výbojkou vyhřívali dva dospělí gaviáli Tomistoma schlegelii. V životě jsem je živé neviděl a mám ten dojem, že ani na fotografii jsem to štěstí ještě neměl.
„Borneo?“ zeptal jsem se majitele.
„Ne. Oba jsou ze Sumatry.“
Díval jsem se na ně jako u vytržení. Černá samička byla očividně starší a měřila asi třistapadesát centimetrů, o metr kratší samec měl na hnědém základním zbarvení dobře patrné dozadu směřující šikmé černé pruhy.
„Nádhera,“ neudržel jsem se hlasitých projevů svého nadšení, což pyšného majitele přimělo k dalšímu odhalení. Vzal mne za rukáv a táhl zpět do chodbičky, kde otevřel jeden s inkubátorů. Ještě než tak učinil, všiml jsem si magnetem připevněné karty. Stálo tam: schlegelii 13/10 - 27, rhombifer 25/10 - 33.
Podíval jsem se na zde umístěná vejce a pak tázavě na Ignácia. On jen hrdě přikývnul. Bylo to tak krásné, to porozumění beze slov.
„Zeptej se ho, za kolik by prodal vejce?“ obrátil jsem se na Jeana.
„Která?“ vyhrkl mužíček, když mu chlapec můj dotaz přeložil.
„Tomistoma?“
„O, o, o,“ zamával muž odmítavě rukama. „Tomistoma, non, monsieur!“
„Crocodylus rhombifer?“
„Kus za osmset,“ odpověděl bez váhání.
Já jen zklamaně nafoukl ústa, načež on se cosi zeptal. Zas jsem mu nerozuměl, ale když svou otázku zopakoval, nemusel mi ji už ani Jean překládat: „Kolik jich chceš?“
„Tak dvě, maximálně čtyři.“
„Oui, když vzít čtyři, já je nechám za dva tisíce.“
„Tolik nemám,“ pokrčil jsem odevzdaně rameny a pohodil hlavou k Jeanu Batistovi. „Ať mi nechá dvě za tisícovku a uděláme kšeft i příště.“
„Kdy příště?“ ptal se Ignácio.
„Může mi posílat zásilky živých zvířat letadlem a uděláme bezva obchod oba dva.“
Jean se s Ingnáciem chvíli o něčem radili a pak starší z nich přikývl.
„Dobrá, dá ti čtyři vejce za tisícovku, když mu podepíšeš objednávku na třicet malých kajmanů a padesát černých leguánů, vše v ceně dalších dvou tisíc amerických dolarů,“ tlumočil mi návrh protistrany Jean.
Spokojeně jsme si plácli. Nechápal jsem sice, jak by po mně chtěl vymáhat závaznost objednávky přes půl zeměkoule, nicméně, když mi k těm čtyřem vejcím za dvacet tisíc českých korun přibalil dárkem deset kajmanů, byl jsem docela spokojený. Navíc i mně se obchodní partner v téhle části světa jistě bude do budoucna hodit.

Do bungalovu jsem dorazil krátce po poledni a hned mezi dveřmi jsem spustil: „Ahoj broučku, mám pro tebe překvapení.“
„Já pro tebe taky,“ odpověděla mi z koupelny Hanička a utírajíc si ruce do bílého hotelového ručníku, vyšla ven.
„Jaké?“ zeptal jsem se.
„Nejdřív ty,“ odhodila Hanka ručník zpět do koupelny a následovala mne přes obývák až na verandu. Musím říct, že to tady vypadalo jako ve skladišti zoologické zahrady. Všude byly bedny a bedýnky, klícky a klece. Jen tak tak se sem ještě stále vešla dvě zahradní křesílka a kulatý plastový stolek.
„Tak mě nenapínej,“ přitulila se mi Hanka k tělu, když jsem na stolku otevřel krabičku se substrátem, z něhož vyčuhovaly fixou označené vrcholky krokodýlích vajec. Jen tak na okraj musím říct, že označení fixou se u vajec používá proto, aby nedošlo k jejich obrácení. Jakákoliv změna polohy má totiž za následek brzké odumření zárodků.
„Co je to?“
„To jsou vajíčka krokodýla kubánského. Máme ušetřenou cestu na Kubu.“
„Neříkal si, že chceš ještě na Kubu…?“ podívala se mi moje přítelkyně zpytavě do očí.
„Nechci, to já jen tak,“ odpověděl jsem a políbil ji nejdříve na tvář a pak přímo na ústa. Chutnala po jahodách a voněla po pomerančích. Všiml jsem si, že má ve vlasech vetknutý zlatě žlutý, trubkovitý květ rostliny Allamanda cathartica. Byla okouzlující.
„Mám pro tebe ještě něco.“
„Já pro tebe taky,“ odpověděla a zatímco jsem rozvazoval plátěný sáček s kajmánky, ona mne táhla za rukáv zpět do obýváku.
„Kurňa, zašmodrchalo se mi to,“ nadával jsem. Hanka během mého monologu odkryla pytlovinou chráněnou klec, jež byla vyrobená z dřevěných lísek na ovoce.
Mně se konečně podařilo sáček otevřít. Hance klec také.
Zíral jsem na nejkrásnější zvířátka, jaká jsem kdy viděl. V té narychlo vyrobené ubikaci byla tři odrostlá mláďata kotula veverovitého Saimiri sciureus. Jistě je všichni znáte. Jsou to takové ty malé opičky, myslím, že stejnou měla ve známém filmu i Pipi dlouhá punčocha.
„To je nádhera,“ nechal jsem se unést, zatímco Hanička hrábla neohroženě do nastaveného sáčku a na světlo vytáhla jednoho z kajmanů. Chtěla ještě něco říct, ale k tomu už nedošlo. Jakmile opičky spatřily syčícího plaza v její ruce, splašily se a jako smyslů zbavené vystřelily z klícky ven.
Byl to jen pouhopouhý okamžik a jedna z nich už vřískala zavěšená na žárovce u stropu, druhá zmizela pod postelí a třetí, největší, neznámo kde.

Vladimír Cerha