(Linnaeus, 1758) Slípka zelenonohá je častým ptákem na rybnících, i na všelijakých, hodně rozmanitých vodních plochách. A to i v centru měst. Třeba...
Slípka zelenonohá je častým ptákem na rybnících, i na všelijakých, hodně rozmanitých vodních plochách. A to i v centru měst. Třeba v Praze je na Malé Straně ve Valdštejnské zahradě taková větší louže a na takovéto vodní ploše v letošním roce slípky hnízdily. Protože tahleta zahrada patří nyní pod správu senátu České republiky, dostalo se takto zasloužilým ptákům i pozornosti tisku. V jiné části Prahy hnízdily pak na louži ještě menší, má však tato takový okrasný ostrůvek, kde jsou ptáci v bezpečí před různými otrapy, psy i jinou havětí. I v minulosti, nejméně od počátku 20. století, je slípka zelenonohá považována za ptáka v Praze běžně hnízdícího. Na různých místech může být její chování trochu jiné. Na jednom místě si lidí třeba vůbec nevšímá, zatímco jinde nám může připadat jako plachý pták. Dříve to vypadalo, že dávají v Praze přednost spíše místům přímo na řece nebo na jejích slepých ramenech, v dnešní době asi vzniká i vazba na městské prostředí a ptáci těchto populací se odlišují od ptáků z okolní krajiny. Nápadná je samozřejmě na vodní hladině, v pobřežních porostech si ji všimnete jen těžko.
Slípka zelenonohá – samice.
Slípku zelenonohou řadíme mezi ptáky řádu krátkokřídlých – GRUIFORMES. Celý tento řád je obvykle dělen na dalších sedm podřádů a jsou tam řazeni ptáci na první pohled rozličného vzhledu, které bychom ani jako za druhy sobě příbuzné nepokládali. Mesitové, perepelové, jeřábi, kurlani, trubači, chřástali, slípky, chřástalci, kaguové, slunatci, seriemy, dropi. Většina druhů tohoto řádu jsou ptáci z okolí vod, těch je nejvíce. Nejpočetnější jsou pak chřástalové. Najdeme tady však i ptáky z naprosto odlišného prostředí a to jsou pak dropi, kteří žijí ve stepích až polopouštích. Převážná většina druhů jsou ptáci z tropického prostředí. U nás se počet druhů řádu krátkokřídlých pohybuje mezi osmi (Mlíkovský) až čtrnácti (Zrůst). Ten však započítává i tak zvané vzácné zatoulance jako třeba slípku modrou madagaskarskou. Na takové staré zprávy o výskytu může být v dnešní době jiný pohled. Některé druhy těchto ptáků se s úspěchem chovají i v zajetí a to i u malých soukromých chovatelů, jiné druhy jsou pak chovány v zoologických zahradách, hlavně pro svoji vzácnost a ohroženost ve volné přírodě. Jde především o jeřáby, u kterých je snaha o rozmnožování a vypouštění zpět do volné přírody. Z druhů u nás žijících jsou krátkokřídlí ptáky, většinou vázanými na vodu nebo mokřady, jen dva druhy nikoliv a to chřástal polní a drop velký, který však již asi u nás nehnízdí vůbec. I chřástal polní na tom není se svým prostředím právě nejlépe. Ptáci potřebují přístup k zemi, tak jako koroptve, křepelky, ale i jiné druhy. Meze a okraje lesa jsou však hustě zarostlé, pokryté vysokou vrstvou stařiny, travní porosty příliš vysoké a jednotvárné a to ptákům nevyhovuje. Druhová pestrost rostlin na mezích, pokud ještě meze existují, je oproti minulosti skutečně malá. Je to důsledkem zákazu vypalování starých travních porostů. Takové všelijaké zákazy jsou vydávány spíše jen na základě pocitů než na základě skutečných a seriózních výzkumů nebo dlouholetých zkušeností. Vypalování mezí v předjaří mělo staletou tradici a bylo prováděno na základě ještě delších zkušeností. Oheň uvolnil nejen živiny obsažené ve stařině, ale umožnil růst mnohým druhům rostlin, které by jinak v konkurenčním prostředí podlehly. Což se také stalo. Ve vlhkém prostředí předjaří shořely rychle jen suché trávy a oheň jinak neškodil. Takovou pestrost druhů rostlin, motýlů i jiného hmyzu, jakou si dobře pamatuji z mládí, v dnešní době nevidím. Za to si dobře pamatuji, že právě vypalování mezí patřilo pro nás kluky, za hlavní jarní kratochvíli. Vypadá to však, že již mnohde po Evropě si začínají odpovědní funkcionáři uvědomovat, že tady něco nehraje. Třeba ve finském národním parku Nuuksio si státní správa ověřovala význam ohně pro obnovu lesa a udržení druhové pestrosti. Když se udělá v lese tak zvaná probírka a všechno, co se tam vyřeže, tam také zůstane, nedá se hovořit o nějakém hospodářství. Je to jenom bordel! Když to potom chytne, tak nezůstane po ohni, který má takový nadbytek potravy, vůbec nic. Takový starý, čistý typ lesa, jaký si pamatuji ještě z mládí, kdy báby nosily na zádech celé otepi chrastí, najdete snad jen v okolí lesního campu Velké Dářko. Tam nenajdete na zemi jedinou větvičku, na každé si někdo ohřál svého buřta. Je to snad špatně? Takové jarní vypalování mezí mělo blahodárný účinek. Hmyz byl ještě hluboko v zemi před zimou ukrytý, oheň se nedostal kvůli vysoké vlhkosti nijak hluboko a nebyl ani příliš vysoký, aby poškodil vyšší keře. Shořela tak jenom opravdu vyšší stařina a mech, který musíte jinak pečlivě vyhrabat, chcete-li se potom dívat na pěknou jarní trávu. Na zanedbaném hospodaření v okolí vody však mohou některé druhy ptáků, třeba právě takový jeřáb, i vydělávat. Slípky, o kterých je dneska řeč, však nemilují právě nějaké mokřady, ale spíše kulturnější prostředí. Nějaký ten pobřežní porost, trochu rákosu, ale i nějakou volnou plochu bez rostlin, třeba náplavku. Jsou dokonale přizpůsobené pro přechodové území mezi vodou a souší. Dobře plavou i na volné hladině, ačkoliv nemají mezi prsty na nohou žádnou plovací blánu. Jejich prsty jsou však velmi dlouhé a slípky tak mohou chodit po vodních rostlinách téměř jako po suchu. Vlastně dokonce o něco lépe. Po suchu totiž chodí trochu divným krokem, když dávají nohy do stran, aby měly dost času složit dlouhé prsty. Ve vodě nemá noha slípky tak mohutný záběr jako noha kachny, opatřená plovací blánou a slípka proto plave poněkud trhavým pohybem. Podle takového pohybu ji snadno rozeznáme. Samozřejmě i podle výrazného zbarvení, především červené barvy na hlavě. Všimněte si, že slípka má červenou barvu i na nohách, na jejich horní části má takové červené „nátepníčky“. Samec i samice jsou velmi podobně zbarvení, jen samec má na bocích bohatší kresbu. Jsou-li oba ptáci blízko sebe, pohlaví snadno určíme. Pokud nikoliv, je to mnohem obtížnější.
Slípka – při chůzi na suchu.
V literatuře se dočteme, že slípky se živí různorodou potravou a to jak živočišnou, tak i rostlinnou. Podle některých autorů však rostlinnou potravu berou jen zřídka. Městské slípky však neváhají bojovat o předkládanou potravu i s kachnami. Jde přitom převážně o nějaké staré pečivo. Mám na snímku právě takový souboj o piškot, ale ta fotka asi není dostatečně kvalitní, aby mohla být otištěna ve Fauně. Viděl jsem slípky v západní Evropě chované na docela malých, zahradních rybníčcích a abych se přiznal, vůbec nevím, jestli ti ptáci byli křídlovaní, anebo byli jen ochočení. Tedy jenom naprosto pragmaticky využívali příležitosti k dobrému bydlu. Taková přizpůsobivost je u některých krátkokřídlých známá. Možná se při nějaké příležitosti ještě o tom zmíním podrobněji. Jak jsem viděl, byly slípky krmeny v takovém „polozajetí“ jednoduše granulemi. Svým vzhledem je slípka ptákem dostatečně exotického vzhledu, takže je i velkou ozdobou okrasných rybníčků právě tak, jako třeba japonský kapr. Tedy, nejsem právě znalcem ryb, takže nevím, jestli se takoví ti macatí a strakatí rybí klackové nazývají japonskými kapry. Ale asi víte, jaké mám právě na mysli.
Slípka – spodní krovky ocasní.
Ve volné přírodě žijí slípky zelenonohé na všech kontinentech, kromě Austrálie. Tam však žije druh velmi příbuzný, Gallinula tenebrosa Gould, 1846 = slípka tmavá. Slípka zelenonohá je prý druhem velmi starým, protože je známa již z třetihor. Jsou takoví znalci, kteří podle kostí to dokáží rozeznat. Ale zase jich není na světě tolik, abychom my ostatní z toho měli komplexy. Na druhé straně ještě není dostatečně zpracována geografická různorodost u slípky zelenonohé. Je však nabíledni, že všelijakých zeměpisných forem bude, vzhledem k jejímu ohromnému rozšíření asi dostatek. Některé prameny uvádějí, že dvanáct, ale současně se i říká, že experti se jaksi nemohou shodnout. Každopádně se dá říci, že jde o druh velmi úspěšný. U nás nebyla dříve ani chráněna, ani zařazena mezi zvěř. To je docela zajímavé, protože současně se i říkalo, že zvěřina je dobrá, na úrovni lysky. Vysvětlení však složité nebude. Slípky se prostě nelovily. Jednak nemají ve zvyku shromažďovat se v nějaká hejna, nelétají dostatečně vysoko, takže by se střelci pobili spíše mezi sebou a většina slípek odtáhne dříve než začnou hlavní hony na kachny. Takže šlo spíše o náhodné úlovky.
Slípka – starý a mladý pták.
Slípka zelenonohá je u nás ptákem tažným. Jarní přílet na hnízdiště probíhá ve druhé polovině března až v začátku dubna. Severští ptáci pak protahují až do května. Tah je nenápadný, protože, jak již bylo řečeno, ptáci se vyskytují jednotlivě, neshlukují se do hejn. Odlet na zimoviště probíhá od srpna do října, poslední opozdilci byli sledováni v listopadu. Někdy u nás někteří ptáci i přezimují na nezamrzlých vodách, ale v nevelkém počtu. Jde asi o příslušníky severských populací. Dr. Mlíkovský odhaduje počet zimujících jedinců maximálně na 700 až 1500 kusů. Počet hnízdících párů pak na 5 až 10 000. Od nás slípky odtahují převážně jihozápadním směrem do Itálie a Francie, ale některé zimují i v Chorvatsku až Řecku. V západní Evropě jsou slípky většinou stálé, na celém atlantickém pobřeží od Britských ostrovů až po Španělsko.
Ptáci hnízdí na zemi v hustých pobřežních porostech, někdy byla i plovoucí hnízda na vodě. Taková hnízda však u nás zjištěna nebyla. Slípky hnízdí od dubna, nejčastější dobou hnízdění je polovina května. Počet vajec v hnízdě je velmi různorodý, naše prameny uvádějí od tří až po sedmnáct vajec. Nejčastější počet vajec v jedné snůšce je osm kusů. U nás hnízdí slípky obvykle dvakrát do roka, někdy i třikrát. Mláďata se dokáží živit sama, velmi brzy plavou a dokáží se i potápět. Rodiče jim však pilně donáší potravu, kterou jim podrží před zobákem a mláďata si ji sama berou. Raději čekají na rodiče na suchu, na vodu chodí až později, ačkoliv plavat umí. Mláďata z prvního hnízdění pak krmí svoje sourozence z hnízdění dalšího. Bavil jsem se takovým divadlem na břevnovském rybníce. Házel jsem slípkám piškoty co nejdále a oba rodiče a dvě starší mláďata je nosili menším mláďatům čekajícím na břehu ostrůvku. Vypadalo to jako čilý lodní provoz někde na Rýně, sem, tam. Plavidla se míjela jako podle přísných pravidel vždy správně po stejné straně, žádné křižování, plynulý provoz. Konkurence kachen byla v bitvách o potravu samozřejmě velká, ale snažil jsem se slípkám podkuřovat. Nepozoroval jsem, že by kachny byly vůči nim nějak cíleně agresivní. Přímo slípky nenapadaly, ačkoliv mezi sebou kachny několikrát bojovaly tělo na tělo. Při takové rvačce se jedna druhou snaží uchopit za krk a držet sokyni hlavu pod vodou. Jednou jsem dokonce pozoroval jak bylo napadeno zcela malé mládě, ještě v prachovém peří. Jako kdyby tu kachnu popadl nějaký amok, držela jej v zobáku a tloukla s ním o hladinu. Nakonec se však mláděti za pomoci jiné kachny, asi matky, podařilo uniknout ze sevření zobáku a zmizet v rákosí. Jednou se mi dokonce při takové rvačce podařilo i stisknout spoušť fotoaparátu, na snímku však kromě vodní tříště nebylo jinak nic k vidění. O takových zuřivých rvačkách jsem dosud nic ani nečetl. Je však velmi nepravděpodobné, že by k něčemu takovému docházelo mimo městské lokality. Jen tam, kde se bojuje o předhazovanou, tedy nepřírodní potravu.
Slípka s mládětem v prachovém peří.
U slípek zelenonohých jsou však známy usilovné souboje samců v době, kdy se teprve tvoří jednotlivé páry. Ptáci bojují čelem k sobě a kopou se nohama, mávají křídly pro lepší udržení rovnováhy. Voda okolo se pak vaří. Asi kvůli této předhnízdní agresivitě potom ptáci raději blízko sebe hnízda nestaví.
Slípka s mláďaty.
Pro pozorování ptáků bývají různorodé městské lokality velice příhodné. Jejich chování však nemůžeme nijak zobecňovat. Zdá se dokonce, že i ptáci si dobře uvědomují výjimečnost těchto míst a jinde se chovají mnohem opatrněji, dá se říci normálně. Jedině snad pomocí značkování viditelného na dálku, bychom mohli lépe nahlédnout pod pokličku. To je však hudba budoucnosti.