KRKAVEC VELKÝ - NÁVRAT PO 150-TI LETECH

Krkavec velký je největším pěvcem, ačkoliv jeho hlas se ke zpěvu přirovnávat nedá. Naučí se však i napodobovat lidský hlas, ten však mnohdy také není příliš melodickým. Třeba já sám si mohu prozpěvovat tak leda někde na samotě, aby to někdo náhodou neslyšel. Zásadně mám zakázáno zpívat si za volantem, když vedle mne sedí moje žena, protože, pokud bych okamžitě nepřestal, dozajista raději vystoupí přímo za jízdy.

Vraťme se však ke krkavcům. Jak jsme již řekli, řadíme jej mezi pěvce a to proto, že má uspořádány všechny svaly a vůbec celé zpěvné ústrojí právě tak, jako všichni ostatní ptáci, které do řádu pěvců řadíme. Krkavce popsal a zařadil do systému již Linné a protože jeho jméno se píše bez závorky, znamená to, že jej zařadil i do stejného rodu, do kterého jej řadíme i dnes. Linné jej pojmenoval latinsky Corvus corax Linnaeus, 1758. Linného jméno a letopočet si pochopitelně přidáváme až nyní, pro pořádek. Respektive proto, aby bordel, který v názvosloví panuje, byl poněkud umenšen. Podle nového českého názvosloví je do rodu Corvus zařazeno celkem 44 různých druhů ptáků. Čeština ovšem pro tento rod nepoužívá stejného rodového jména a to proto, že do tohoto rodu jsou řazeny i druhy, které mají svá jména natolik ustálená, že je naštěstí ani změnit nelze. Do rodu Corvus patří z našich ptáků i vrána, kavka a havran. A to jsou ptáci, které si většina lidí mezi sebou příliš neplete, ačkoliv jsou i mnozí, kteří si myslí, že havran je pantáta od vrány.

První věc, kterou bychom si mohli poněkud osvětlit, je věc prvotní, totiž jak vůbec krkavce v přírodě rozeznat. Vůbec to není jednoduché. Je totiž zbarven právě tak jako havran nebo vrána obecná černá, je celý černý. V detailech má sice peří na různých částech těla jiný lesk, to však na dálku není patrné. Nejlepším rozlišovacím znakem je asi velikost ptáků, je to však zase značně ošidné. Jednak to musíte mít v oku a i tak se můžete snadno zmýlit. Kolikrát se mi třeba stalo, že vidím na dálku něco černého tamhle sedět, zdá se to být velké a podívám-li se potom dalekohledem, je to jenom kos. Obyčejný optický klam. Přesto je nejdůležitějším rozlišovacím znakem pro krkavce jeho velikost. Naše prameny uvádějí rozpětí křídel okolo 120 cm, ovšem naši ornitologové nemají s krkavci nějaké vlastní zkušenosti, prostě proto, že krkavec u nás 150 let vůbec nehnízdil. Zahraniční prameny, detailnější a rozsáhlejší se shodují na tom, že rozpětí křídel u krkavce dosahuje až 150 cm. To je jenom o chlup méně než rozpětí vašich vlastních rukou. Jen si zkuste rozpřáhnout ruce, abyste poznali, jaký je krkavec opravdu macek. Protože je největší, létá i poněkud jinak než vrána nebo havran. Záběry křídel jsou mohutné, letky prstovitě odstávají a to zřetelněji než u obou jmenovaných druhů. Za letu také často plachtí a používá klouzavého letu. Pokud vidíme krkavce v letu, je nápadný rovněž i ocas zkosený do klínu. Má také ze všech druhů u nás pozorovatelných daleko nejmohutnější zobák. Jsem přesvědčen o tom, že většina lidí si krkavce i přes jeho velikost vůbec nevšimne. Asi před dvěma lety v zimě se jeden procházel v Praze na Vypichu v blízkosti hejna havranů a zase tak odlišitelný nebyl. Všimnul jsem si jej z auta, přibrzdil a sklidil proto jen množství vyhrůžek a nadávek.

Ale podívejme se na krkavce z jiného pohledu. V poslední knížce o ptácích, která u nás vyšla koncem minulého roku, píše její autor RNDr. Pavel Vašák, který je i místopředsedou České ornitologické společnosti toto: Krkavec velký byl dlouho považován za potravního konkurenta člověka, protože oba občas konzumují lovnou zvěř. Dnes naštěstí převládá názor o prospěšné a nezastupitelné úloze krkavce jako zdravotní policie v přírodě. Hlavní složku potravy totiž tvoří zdechliny, zbytky úlovků velkých šelem a v poslední době ve stále větší míře odpadky z lidských sídel. Tomuto nevábnému zdroji obživy dává krkavec přednost před lovem živých zvířat, ale i z nich vybírá nemocné nebo jinak oslabené kusy. Velkým nebezpečím bývá kladení otrávených vajec k likvidaci škodné, která krkavci sbírají a hynou.

typická silueta krkavce

Tento poetický výklad je typický pro ochranářské snažení a od autora je vlastně očekáván předem. U nás nemůžeme mít vlastní zkušenosti, protože tady krkavec dlouhou dobu nežil. Popis způsobu jeho obživy je tedy převzatý a navíc tendenční. Sice se takto nějak traduje, rozuměj opisuje, ale to je tak všechno, co můžeme pokládat za skutečně pravdivé. Pokud se však trochu více porozhlédneme po odborné literatuře, začíná nám vyvstávat poněkud jiný obraz. Zcela náhodně se mi podařilo udělat ne sice zdařilé, ale použitelné fotografie volně létajících krkavců. Zašel jsem si proto do pražské ZOO, abych se na ně podíval zblízka a pokusil se udělat nějaké další fotky. Vůbec nebylo jednoduché nějakou ulovit. Ptáci mají poměrně velkou voliéru s jezírkem čisté vody, s přístřeškem, potaženou hustým pletivem, na konci slepé uličky, takže tam na štěstí nebyl nával návštěvníků. Pozoroval jsem je asi tři čtvrtě hodiny, téměř chvilku neposeděli. Nebyli plaší, spíše jsem byl pro ně větší atrakcí než oni pro mne. Problémem byl fotoaparát. Jakmile jsem jej přitisknul na pletivo, všechno ostatní je přestalo zajímat a snažili se tu věcičku prohlédnout zblízka, případně si do ní klovnout. To jsem nehodlal dopustit. Právě asi dostali krmení, protože dole jim leželo dobře 2 kila bůčku. Pěknej štráfek. Jeden mi předváděl jak se na takovej bůček musí. Nejdřív klovnul a snažil se kus uštípnout, ale popotahoval celej ten kus masa. Tak to vzepřel nohou a potom si kus uštípnul jako kleštěma. Povídám mu nahlas (v doslechu nebyla osoba stejného zoologického druhu jako já): „To si žereš, co? To je bašta, dej mi kousek!“ Přiletěl co nejblíže, chvíli se na mě díval jedním okem a najednou vydávil ten kousek masa, ukázal mi jej ve špičce zobáku a rychle jej zase spolkl. A letěl si pro druhou dávku. Tu mi předvedl stejným způsobem. Poprvé v životě jsem viděl krkavce ve voliéře předsedy naší přátelské organizace v Erfurtu, pana Lucka. Ten bydlel ve staré části města, měl tam velkou zahradu obehnanou kamennou zdí se staletými stromy. Blízko u vchodu byla poměrně prostorná voliéra a dům tak hlídal krkavec. Majitel se šel převléknout a my jsem pozorovali krkavce. Náš tehdejší předseda Zdeněk Krátký zkoušel krkavcovu bystrost. Strkal prst do pletiva voliéry se slovy: na, tu máš. No, krkavec viděl, že mu žádnou lahůdku nenabízí, přesto přiletěl. Tak hned s prstem pryč. A zase mu nabízel ten prst. Krkavec předstíral nezájem, ale přesto jsme viděl, jak dělá neznatelné úkroky. A nakonec měl tu správnou pozici a klov. Kdepak by stačil tím prstem ucuknout, ani náhodou, pěknej kousek mu vyštípnul. A pak se mu smál lidským hlasem. Celý vodpoledne si nešťastník ten prst cucal, jak mu tekla krev. Popisovanou taktiku vran a krkavců při lovu, totiž předstíraný nezájem, jsem tak mohl vidět na vlastní oči. K nezaplacení.

Když tedy mám pár fotek, aby čtenář dostal vzhled krkavce trochu do oka, musí se k nim něco i napsat. Otevřel jsem si tedy několik knížek. Obraz krkavce jako zdravotní policie se mi tak poněkud zamlžil. Pavel Vašák zdůrazňuje podíl zbytků kořisti velkých šelem v potravě krkavce. To však na území Čech a Moravy nemůže platit prostě proto, že tady žádné velké šelmy nejsou. Jeden z nejuznávanějších evropských ornitologů poslední doby Lars Svensson se vyjadřuje poněkud jinak. Říká, že krkavec je všežravý. V zimě vyhledává mršiny. To je trochu o něčem jiném, že ano? Posekané zvěře moderními zemědělskými stroji je u nás habaděj, ovšem sekané plodiny nesmí být současně zpracovány i řezačkami, to pak nezbude vůbec nic. Nemyslím si tedy, že by se krkavci u nás nějak dobře uživili na mršinách. Krkavci samozřejmě loví a je všeobecně známo, že savce do velikosti zajíce zdolá bez problémů. To však znamená, že i malá srnčata. Nejlepším způsobem jak zjistit, čím se kdo živí, je rozbor žaludků. V tlustospise, který se jmenuje Handbook of the Birds of Europe, the Middle East and North Africa, sestaveném kolektivem ornitologů ze kterého si nejspíše pamatuji jména jako K. H. Voous nebo P A D Hollom mne zaujala část, kde se říká, že v jižním Skotsku, podle 697 zástřelů měli ptáci v 56 % v žaludcích různé části ovcí, 28 % vajec, 27 % králíků a zajíců, 16 % hrabošů, 15 % hmyzu a pavouků, 14 % koz a 12 % ptáků. A dále se říká, že podle 945 zástřelů z Orknejských ostrovů, kde je praktikován jiný typ zemědělství bylo 80 % králíků a zajíců, dále 20 % vajec. Tyto zprávy jsou i v této knize citované, původní texty jsem nečetl. Zpráva z jižního Skotska pochází z roku 1978, zpráva z Orknejí z roku 1986. Protože není jasné, z jakého časového údobí pocházejí zástřely těchto krkavců, nemá tato zpráva až takovou váhu. Zvláště počet krkavců zastřelených na Orknejských ostrovech zdá se mi být až podezřele vysokým. Rozhodně tady musí krkavci ty králíky a zajíce lovit, protože počet jejich mršin nemůže být v žádném případě tak vysoký, nehledě na to, že potravní konkurence je tady mnohem vyšší jak u nás, protože se tady vyskytují různé druhy mořských ptáků jako jsou chaluhy a velké druhy racků, kteří také nepohrdnou žádnou mršinou. Lakovat tedy krkavce na růžovo jako zdravotní policii, zdá se být nemístné.

vrána obecná západní (černá)

Krkavec zmizel jako hnízdící pták z Čech okolo roku 1850. Všechny naše prameny se shodují v tom, že ještě v padesátých letech devatenáctého století hnízdil na skalnatých březích Vltavy v okolí Prahy. Ale pozor! V těchto letech bylo celé pražské okolí prakticky bez lesů. Přitom celá ornitologická literatura omílá neustále tvrzení o tom, jak je krkavec vázán na lesy. Slovo vázán, zdá se mi být opět nepřiměřené. Vzpomeňme si na počet zástřelů z Orknejských ostrovů. Já tam sice nebyl, ale moje zeměpisné podvědomí mi říká, že jsou to spíše ploché a travnaté ostrovy na sever od Skotska a nějaké lesy bych tam tedy nehledal. Možná se tady krkavcům líbí spíše nějaká pobřežní skaliska.

Krkavci tedy zmizeli z Čech v polovině devatenáctého století. Všeobecně se míní, že byli vyhubeni. Opět si tím nejsem zase tak jistý. Jsem dokonce přesvědčen o tom, že to nemohla být jenom tahle příčina. Krkavec je totiž velmi opatrný pták, je daleko opatrnější než vrána. Počet krkavců nebyl asi nikdy tak vysoký jako počet vran, ale vezmeme-li v úvahu jeho opatrnost, zdá se to podivné. Je nejpravděpodobnější, že důvodů jeho vymizení bude celý souhrn a my tomu prostě nerozumíme, přičemž nám důležité věci mohou unikat. Již v roce 1980 bylo 4. číslo časopisu ŽIVA věnováno ve velké míře právě krkavci a jeho vymizení z Čech. Velké množství údajů je zde zpracováno v příspěvku Otakara Kokeše, který sice přiznává možný součet různých příčin, nicméně některým příčinám výrazně straní. Jsou zde například vyčísleny počty zástřelů podle výkazů velkostatků, které se zachovaly zvláště proto, že bylo vypláceno zástřelné. Jde tedy o dokumenty ekonomické. Takové záznamy se dochovaly již z roku 1609. Záznamy z let 1700 až 1740 vykazují na velkostatku Třeboň záznamy o odstřelení 1665 krkavců, to je 41,6 těchto ptáků za rok. Musíme si ovšem uvědomit, že každý takový odstřel v této době je ukázkou loveckého umění. Střelné zbraně byly „ládovací“, neboli jednoranné a další výstřel mohl následovat až po poměrně dlouhé době. Nicméně později již došlo k vývoji brokových střel, což zvyšovalo úspěšnost výstřelu. Opakovací střelné zbraně spatřily světlo světa až v bitvě u Hradce Králové, kdy však již krkavci z Českých zemí zmizeli. Autor článku zmiňuje umělé vysazování lesních porostů, které asi krkavci nevyhovovaly, ovšem ono to bylo zřejmě daleko drastičtější. Po třicetileté válce došlo ve Střední Evropě k hospodářskému rozmachu a nárůstu obyvatelstva a tím také k velké spotřebě dřeva. Dřevo bylo téměř výhradním topivem a používalo se nejen v domácnostech, ale i ve vzrůstající manufakturní až průmyslové výrobě. Uhlí přišlo na řadu až později. Již v polovině osmnáctého století hrozil akutní nedostatek dřeva a proto byl vydán v roce 1754 tak zvaný tereziánský lesní řád. Jinými slovy došlo k zásadnímu odlesnění, které můžeme pozorovat na obrazech českých krajinářů ještě o sto let později a dokonce i na fotografiích z přelomu devatenáctého a dvacátého století. To v současné době se začínáme blížit zalesnění, jaké možná ani Keltové z našich zemí nepamatují.

krkavec velký

Pokud se týká krkavce velkého, nastal v jeho rozšíření velký zlom a v posledních letech je možné mluvit i o populační explozi, které jsme svědky i u dalších druhů této čeledi. Před rokem 1950 se krkavec vyskytoval jen řídce na samém východě Slovenska. Potom se začal opět šířit směrem na západ. V roce 1960 dosáhl západního okraje Tater, v roce 1965 pak slovenské hranice s Moravou. V roce 1968 bylo prokázáno hnízdění na zřícenině hradu Hukvaldy a objevil se i v Jeseníkách. Někdy okolo roku 1990 hlídali zanícení ochránci přírody hnízdo krkavců v Českém ráji, aby mláďata snad někdo nevybral. Ovšem již v roce 1974 vysadili ochránci přírody krkavce uměle na Šumavě u Sušice. Krkavec toho dokonale využil a rozšířil se v Čechách prakticky celoplošně. Tradiční lokality podél vltavských skal jsou osídleny. V roce 2002 jsem koncem roku při cestě od Štěchovic směrem na jih po Kamýk nad Vltavou pozoroval z auta tři páry krkavců. V Chlumu nad orlickou přehradou mi potom místní myslivec říkal, že k jejich velké radosti tam již krkavci jsou také. Již rok před tím jsem krkavce pozoroval u obce Jedlá v blízkosti Ledče nad Sázavou. Koncem června letošního roku jsme s bratrem viděli dva páry krkavců u obce Janovice v Podještědí. Kroužili v blízkosti místa, kde se právě sekal jetel. Nejvyšší počet krkavců na jednom místě jsme pak viděli koncem července u Jivjan, jo, myslím, že se to tak jmenovalo. Kousek od Horšovského Týna. Asi 300 metrů před vesnicí naváželi na pole takové to novodobé hnojiště a na něm najednou vidíme krkavce. Jak auto zpomalilo, hned odlétali. Jeli jsme dál na rybník, tam se však nedalo vystoupit kvůli hustým mračnům ovádů. Tak jedeme zpátky a když jsme se zase blížili k tomu místu, vjel brácha na to pole tryskem s výkřikem: připravte si foťáky! Z jedoucího auta fotit digitálem letící krkavce je bláhovost. Mizeli úprkem, jen náhodou se mi podařilo z dálky zachytit jednoho, který udělal ve zmatku špatnou zatáčku. Bylo jich 20 až 25 kusů, jak jsme se potom shodli. Potom začátkem srpna jsme si udělali pánskou jízdu do Walsrode. Jeden tendlecten internetovej závislák objevil, že kousek odtamtud je ještě nějakej safaripark Serengheti. Vůbec nevylezete z auta a jedete mezi zebrama, nosorožcema, lvama, vopicema furt dál. Ploty, aby všechna ta havěť neutekla mají fortelný, shora je to ovšem volně přístupný. Tak tam lítaj vrány a krkavci na gábl. Krkavci jsou o poznání vzdálenější a jen na ně zamíříte foťákem, tak honem pryč. Jak to poznaj, ví Bůh. Přesto vám chci předložit fotky, na kterých je k rozeznání silueta vrány od krkavce.

letící krkavec z Jivjan

Snad ještě krátký odstavec o ochočených ptácích. Dříve to bývala velká móda. Ochočený krkavec nebo havran následuje svého pána jako psík a přitom provádí všelijaké kousky, takže je velmi zábavný. Známými se stali krkavci anglického spisovatele Ch. Dickense, který je zvěčnil v jednom ze svých románů, Barnaby Rudge. V dnešní době již nemáme tolik času, který bychom mohli věnovat ochočeným zvířatům, držíme je proto spíše ve voliéře. V osmdesátých letech jsem znal dva chovatele, kteří drželi krkavce. Oba ptáky to posléze přestalo bavit a uletěli. Posílili tak bezpochyby nastupující divokou populaci. V té době se k nám dostalo více krkavců z Ruska přes Milovice. To víte, obchod je obchod. Nakonec je to činnost, která odlišuje člověka od zvířat. Žádná práce, i ptáci dovedou používat nástrojů, tudíž pracovat, ale obchod! Žádná vopice vám nevymění hrušku za jablko. Ochočený krkavec si zahrál i ve filmu. Pamatujete na televizní seriál Arabela?

Tak se tedy krkavec vrátil zase po 150-ti letech zpátky nejen k nám, ale i dál do Evropy. Vítejte doma, Rumburaku. Stejně nevíme, jak je to možné, že jste se nám tak nadmíru úspěšně vrátil, právě tak, jako nevíme, proč jste na nás před tím zanevřel. Jenom, aby za vámi, pane, nepřišli směrem od východu nějaký další, nám vývojově příbuznější, který by tady zase na rozcestích stavěli trojramy a z nás pak nadělali ve jménu cizího boha viselce pro vaše hody.