ZOO – FARMA U DVOU KVÍTKŮ

„Na,“ podal jsem Haničce plátěný sáček a snažil se uprchlíky polapit. Jenže ono to není zas tak jednoduché, když je zvířátko vystresované až k smrti a ječí a cení zuby jako rozzuřený Dobrman. Nakonec jsem po několika minutách dostal oba uprchlíky zpět do klece. Musel jsem ovšem předtím odtáhnout obě postele i přistýlku, odstranit od zdi pytle s hroznýši a na dvě desítky krabiček plných pavouků a štírů. Hanka mi při tom statečně pomáhala.
„Kde je ta třetí?“ zeptala se, když už byly obě menší znovu zavřené.
Pokrčil jsem rameny: „Ještě, že tady není Boženka.“
„Proč?“
„Ta by buď ječela, nebo omdlévala.“
„Nebo zvracela,“ dodala Hanka a následovala mě na verandu.
„Doma nebude, tam jsme prohledali všechno,“ brblal jsem si spíš pro sebe, nicméně moje partnerka mi přikyvovala. Byla téhož názoru.
„Může být jedině tady …“ nedopověděl jsem. V tu chvíli už jsem stál uprostřed zábradlím vymezeného prostoru a neschopen slova i pohybu, mlčky sledoval to zvíře, jak tlapkou bere konec svého ocasu a namáčí ho do jednoho z rozbitých krokodýlích vajec. Pak táhnouce za sebou bílek s krvavými stopami po sežraném embryu, vstrčila ta příšera konec ocasu do svých úst a labužnicky z něj vysávala onu drahocennou omáčku.

9. Rány osudu

Sotva jsem tu nezbednou vražedkyni vzácných krokodýlů polapil a s plačícím srdcem uklidil zbytky vajec, dolehl ke mně od vchodových dveří bungalovu hlahol. To Hanička s někým rozprávěla a intenzita jejího hlasu se neustále zvyšovala.
„Vláďo!!!“ zaslechl jsem, jak mě naléhavě volá.
Podíval jsem se tedy dovnitř a uviděl muže v tmavém obleku, kterak právě zvedá omdlévající Hanku a přináší ji na lůžko u zdi místnosti.
„Co se stalo?“ vykřikl jsem česky a běžel mu na pomoc.
On mi na to jadrnou francouzštinou vysvětloval, že je vedoucím hotelové směny a právě mu telefonovali z nemocnice, že tam máme urychleně přijet.
„Proč?“ vyděsil jsem se.
„Boženka,“ zašeptala probírající se Hanička.
„Co je s ní?“ řekl jsem česky a vzápětí, když Hanka znovu omdlela, jsem svou otázku opakoval: „De quoi parlez vous? Quoi arriver?“
„Vaše dcera a nějaký mladík z ostrova měli autonehodu. Převezli je do nemocnice ve Fort de France,“ vysvětloval mi ten muž, zatímco se snažil křísit mou přítelkyni. Ani jsem neměl sílu, objasňovat mu naše rodinné vztahy, jen jsem se konstruktivně zeptal: „Jak se tam dostaneme?“
„Už jsem vám zavolal taxi“ odpověděl, načež přišla Hanka znovu k vědomí a rozhlédla se nevěřícně kolem: „Co se stalo?“
Ještě než svojí otázku dokončila, vzpomněla si.
„Prosím. Taxi na účet hotelu čeká před recepcí,“ uklonil se muž a na odchodu, ještě mezi dveřmi dodal: „Je mi to líto.“

Do nemocnice jsme dorazili během půl hodiny.
„Jste příbuzní?“ zeptala se žena v recepci.
Přikývli jsme.
„Pak se prosím posaďte, doktor se vám bude věnovat, jakmile to bude jen trochu možné.“
Po další půlhodině marného čekání, během níž jsme mezi sebou nepromluvili ani slova a z našich úst bylo slyšet jen vzdychání, jsem to už nevydržel: „Prosím, jak dlouho budeme ještě čekat?“
„Na co čekáte?“
Myslel jsem, že ji chytím za krk, ale při pohledu na ozbrojenou ochranku u vchodu mne odvaha opustila. Nevzmohl jsem se na víc, než: „Ali-atima Hisnani Melissa Maskelyna...“
„Ano, jistě,“ podívala se žena na obrazovku a pak zvedla telefon. Za okamžik mi už sdělovala: „Stále ještě je na sále. Posaďte se prosím a počkejte na jejího ošetřujícího lékaře.“
Haničce se při těch slovech udělalo nevolno.
„Co je jí?“ vyskočila recepční spoza pultu.
„Je těhotná,“ odvětil jsem a podpíraje svou přítelkyni, vedl jsem jí ke dveřím s nápisem toilettes femmes.
Když jsme se vrátili, zeptal jsem se znovu: „Ještě nic?“
Žena jen zavrtěla hlavou.
„A prosím vás, její přítel, Jean Batiste Rzeznicsek?“
Ona se znovu podívala na plochou obrazovku před sebou, načež zbledla. S ohledem na Hanku neřekla však ani slovo a jen neznatelně zavrtěla hlavou ze strany na stranu. Pochopil jsem.
Ze dveří na konci chodby vyrazila další žena, nakrátko ostříhaná černoška v rozevlátém plášti. Pleť se jí leskla potem, jehož kapičky se srážely na čele i na chřípí širokého nosu.
„Už jsou tu příbuzní té těhotné?“ vykřikla na ženu v recepci. Ta se postavila a ukázala na nás. Zároveň mě informovala: „To je doktor Delaquerrierová, ošetřující lékařka vaší dcery…“
Doktorka už ovšem byla až těsně u nás a posunkem ruky ji umlčela.
„Pojďte prosím se mnou,“ ukázala na jedny z prosklených dveří, za nimiž byla jakási návštěvní místnost se stolem, křesílky a židlemi.
„Pani doktorko, prosím, moje přítelkyně je těhotná…“
„To není vaše dcera?“ otočila se na mne trochu pohoršeně, ještě než nás uvedla dovnitř. „Uvědomujete si, že je jí tak patnáct?“
„Ale ne, to je omyl…“
Posadili jsme se, lékařka však zůstala rozkročena stát. Peskovala mne: „To je vždycky omyl, když do toho takové dítě vlítne…“
Bohudík zasáhla unaveným hlasem Hanka: „Ale ne, to já jsem jeho těhotná přítelkyně.“
„Ach ták,“ ulevilo se doktor Delaquerrierové. „A tamto je vaše dcera?“
„Ne. Neteř.“
„Byla také těhotná. Víte to?“
Hanička přikývla.
„Je vám dobře?“ zeptala se lékařka a vzala do dlaně její zápěstí. Na hodinkách pak sledovala čas. Měřila Hance tep.
„Co je s ní, pani doktorko?“ zeptala se Hanička kostrbatou směsí angličtiny a francouzštiny, kterou v případě nutnosti používala.
Černoška zaváhala.

Vladimír Cerha