SÝKORA PARUKÁŘKA - Parus cristatu

Sýkora parukářka je malý a svým vzhledem velice atraktivní ptáček, jako stvořený k ozdobě vánočního stromečku. Proto jsem si ji vybral pro poslední letošní číslo Fauny, které by sice mělo vyjít již 8. prosince, další však až v novém roce. Takže to vlastně bude číslo sváteční. Parukářka je tedy takovou malou ozdobičkou.

Příjemný vzhled dodává tomuto ptáčku především jeho chocholka, která je ještě vpředu napříč pruhovaná. Ptáků s chocholkou v Evropě mnoho nežije, Lars Svensson dokonce píše, že parukářka je kromě brkoslava jediným takovým ptákem mezi pěvci. To však zapomněl na chocholouše, kterého známe ve dvou druzích. Chocholouše obecného a vavřínového. I skřivan polní nosí na hlavě náznak chocholky, zvláště na podzim v novém opeření. Nicméně se mezi chocholaté druhy nepočítá. Mezi nepěvci bychom pak nalezli i další, třeba dudka. Pro svůj atraktivní a příjemný vzhled se stala i symbolem. Ve znaku jí má i švýcarský chovatelský spolek Parus. Chocholkou se však nepyšní jenom naše evropská parukářka, ale i některé sýkory z jiných kontinentů. V Severní Americe třeba sýkora rezavoboká – Parus bicolor, u které podle barvy chocholky lze dokonce rozeznat pohlaví a sýkora uzdičková – Parus wollweberi, která svým zjevem připomíná právě naši parukářku. Sýkora šedohnědá – Parus inornatus má také chocholku, ale jen málo viditelnou. Z Asie pak známe pestře zbarvenou sýkoru žlutolící – Parus spilonotus, která má chocholku černou a žlutě lemovanou. Sýkor rodu Parus je však nejméně na 55 různých druhů a vzhled všech neznám.

Sýkora parukářka je ptákem s tak zvaným evropským typem rozšíření. Je rozšířena od jižního Španělska na jihu, až po střední Švédsko a Norsko na severu. Nenajdeme ji v Anglii, Irsku, Itálii, jižním Portugalsku a v jižním Rusku. Je to pták vysloveně lesní. Dává přednost smrkovým a borovým lesům, ve smíšených lesích ji najdeme jen tam, kde jehličnany převažují. Líbí se jí spíše tam, kde jsou starší stromy. Protože se většinou pohybuje vysoko v korunách stromů, můžete ji pozorovat jen zřídkakdy. Na její přítomnost tak může spíše upozornit její nápadný hlas. Jako všechny naše sýkory hnízdí v dutinách. U parukářky se dokonce uvádí, že si ve ztrouchnivělém dřevě starých pařezů dokáže hnízdní dutinu vytesat i sama. Sýkor rodu Parus hnízdí u nás celkem šest druhů: koňadra, modřinka, úhelníček, parukářka, babka a sýkora lužní. Tak, jak je máme seřazeny, jsou na tom ptáci se svojí početností. Nejhojnější je koňadra, nejméně častá pak sýkora lužní. Parukářka je někde uprostřed. Dr. Mlíkovský uvádí počet hnízdících párů 40 000 až 80 000. Spíše na horách, kde je více jehličnatých lesů, ale i v nížinách, třeba v borových lesích v okolí Bzence. Parukářky se sice v zimě sdružují do hejn s ostatními sýkorami, ale jejich zimní potulky jsou jen malé. Jen zřídkakdy se proto objevují na krmítkách. Dokonce i mladí ptáci se usazují jen v nevelké vzdálenosti od místa svého narození, uvádí se, že kontrolou ptáků v hnízdních budkách byla zjištěna vzdálenost do šesti kilometrů. Parukářku můžeme pozorovat nejspíše v době hnízdění, kdy se častěji objevuje nízko při zemi. Jako pro člověka z města měla pro mne vždycky svoje zvláštní kouzlo. Vlastně jsem ji dlouho ani na vlastní oči neviděl. Pak mi jednou zavolal Dr. Pavel Pivoňka, že našel hezké hnízdo parukářek až tamhle za Rakovníkem. No, bylo to krapítko z ruky, ale jelikož jsem prohlašoval, že takovéhle příležitosti hodlám vždycky využít, tak jsem tam tedy jel. Vlastně to bylo moje první fotografování v přírodě a na základě získaných zkušeností jsem mohl příště postupovat již lépe. Cestu a jak hnízdo najdu mi Pavel popsal dokonale. Bylo to takové jednodenní zálesácké dobrodružství pro odrostlého skauta. Foťáky jsem dal do batohu a přibalil tři staré rozpárané pytle, protože lepší úkryt jsem si ušil až později. Trochu chleba a vody. Tenkrát ještě cigára, uklidňovačky. Autobusem do Rakovníka, tam jsem přesednul na vlak a jel směrem západním na Jesenici. Asi šest stanic, jak se ta zastávka mezi poli jmenovala si už nevzpomenu. Pár kroků zpátky k silnici, která se kolmo protínala s tratí. Jako do takového mělkého a širšího údolí, kde byly na jedné straně louky, na druhé rákosiny jakéhosi mokřadu. Vedla tam nějaká hlavnější silnice, přes tu do kopečka skrz nějaký remízek, asi zarostlý bývalý písník a dále k lesu. Kousek od kraje toho lesa byl smrk, který měl dole asi vyhnilé jádro, takže si tam strakapoud vytesal svoji dutinu jen asi metr vysoko. No a do té dutiny létaly parukářky jako stíhačky. Našel jsem to, moje bonanza. Chvíli jsem je z povzdálí pozoroval a potom přinesl několik větví na úkryt. Postavil foťák na stativ, připevnil blesk a začal se halit do přinesených pytlů. To si pište, že to vypadalo náramně, ještě štěstí, že tam bylo skoro liduprázdno, ačkoliv ne úplně. Jenže, než jsem tu svojí chaloupku strýčka Toma dodělal, zvykly si parukářky na mojí přítomnost tak, že mě přestaly brát na vědomí. Létaly přímo to té díry snad kosmickou rychlostí. Ačkoliv jsem je skrz různé díry v krytu viděl i během letu, nedokázal jsem je vyfotit. To člověk teprve pozná, jak je zoufale pomalý. Pak jsem z toho zoufalství strašlivě zařval. A hele, copak to asi je? Překvapená parukářka na chvíli vykoukla ze svojí dutiny. Tak jsem to zkoušel s tím řevem dál. Fungovalo to asi jenom na pět pokusů, to se vždycky na chvilku zastavily před tou dutinou, pak už jim to bylo jedno i kdybych přivezl nějakou petardu třeba až z Benátek. Pročež jsem toho radči nechal, všimnul jsem si totiž, jak v uctivé vzdálenosti mě míjí nějaká bába, která když si všimla, že ji pozoruji, si významně ťukala na čelo. Tak jsem zařadil zpátečku, protože přistát někde na psychiatrii jsem netoužil. Na Rakovnicku, jak se mi doneslo, lidi o polednách do lesa nechoděj, říká se tam, že v tom čase řádí hejkal. Na zpáteční cestě jsem pak ještě v tom remízku našel hnízdo ťuhýků a pěnic vlašských, ale nedalo se to fotit. Vlašky měly ještě vejce a ťuhýci se právě líhli. U silnice jsem si postavil foťák k hnízdu pěnic hnědokřídlých, ale než jsem zaostřil, najednou je to přestalo bavit a hup, byly pryč. Jen tak se jedna z nich postavila na nohy, pomalu se protáhla, vyskočila a zmizela někde ve větvích. Než jsem stačil zavřít pusu byly pryč všechny. Tak takhle se získávají zkušenosti. Od neúspěchu k neúspěchu. Pak jsem ještě stačil přímo na té liduprázdné zastávce vyfotit hnízdo strnadů. Nejlepší fotka samozřejmě přeexponovaná. Ale už tady byl motoráček a uháněl jsem zpátky k Rakovníku. Tam jsem se ptal na nádraží pokladní, kde má autobus zastávku směrem na Prahu. A prej, hned ta první pod nádražím. To se mi líbilo, protože hned pod nádražím železničním leželo nádraží autobusové o velikosti několika hektarů. Sundal jsem si batoh u prvního sloupku prvního nástupiště a začal studovat tu nálepku jízdního řádu směrem na Prahu, když jsem si všimnul, jak z druhého konce té veleplochy právě odjíždí nějakej autobus. Samozřejmě, že to byl autobus na Prahu. Tam, kde jsem stál sice také jezdil autobus do Prahy, ale jenom v neděli! Tak jsem se přesunul na správnější místo a tam zjistil, že další spoj mi jede až za čtyři hodiny. Dal jsem si bágl za záda a začal klimbat, když jsem si posléze všimnul, že na tom liduprázdném asfaltu nějak nejsem sám. Kroužili okolo mne jako vosy kolem bonbónu takový nějaký dva vopálenější, černovlasý, mladší, rychlonohý. Nejdřív seděli nalevo, pak napravo, pak každej na jiný straně a furt nějak blíž a blíž. Tak jsem si vyndal z baťohu pořádnou kudlu, ještě ze skautu jsem ji měl, bowie jsme tomu říkali a začal si obřadně čistit nehty. Nějak je přešla chuť, dali si ruce do kapes a odklátili se směrem k městu. Asi jim taky ujel autobus a přestalo je bavit čekat na takovým blbým místě. Od té doby, kdykoliv vidím tyhle hektary asfaltu, tu vymoženost socializmu, kterou muselo mít každé větší městečko a zbourali kvůli tomu třeba i půl čtvrti starých domů, naskakujou mi pupínky. Domů jsem dorazil až za tmy a to vám povídám, unavenej jsem byl snad víc, než kdybych se zrovna vrátil z Afriky.

Přes dvacet let jsem jezdil k Ledči nad Sázavou, do Chřenovic. Všelijaký pařezy a pahejly jsem po lese zpracovával na budky. Tamhle někde něco dovrtal, přiříznul, přibil prkýnko jako stříšku. Většinou v tom hnízdili úhelníčci. Jednou jsem se za odměnu dočkal parukářek. Káceli tam kus lesa a udělali ve stráni malou paseku. Uprostřed nechali takový suchý pahýl, vysoký asi tři metry. Ten jsem uříznul do výšky asi jeden a půl metru, abych jej mohl shora navrtávat a vysekat dlátem, nahoru jsem přibil prkýnko. Přede mnou byl za potokem vysoký smrkový les, za zády v nevelké vzdálenosti také. Fotky zase nebyly ideální, neodhadl jsem dost správně postavení foťáku a navíc bylo až moc světla. Parukářky jsou příliš pohybliví ptáci, takže při rychlosti závěrky 1/25 sec, což je u Pentaconu six synchronizovaná rychlost s bleskem, je při dobrém světle jakoby dvojí snímek. Chtělo by to foťák, jehož objektivy mají centrální závěrku. Existují takové, jenže je nezaplatíte. Asi před dvaceti lety stál teleobjektiv k takovému foťáku 10 000 marek. Naštěstí doba přináší nová řešení a tak fotografové radí, nic nevyhazovat! S pomocí počítače dnes upravíte i snímky dříve nepoužitelné tak dalece, že použitelné jsou.

Zpět k parukářkám. Obě pohlaví jsou stejně zbarvená, samice je poněkud menší. V obou případech, kdy jsem parukářky fotografoval, bylo možné ptáky odlišit podle velikosti chocholky. Jeden měl chocholku vždy menší, což bylo pozorovatelné hlavně na fotografiích. Jedině Dr. Vašák v poslední knížce, která se jmenuje Lesní ptáci, se zmiňuje o rozlišování pohlaví podle chocholky, kterou má mít samec větší. Na fotografiích má vždy jeden pták chocholku viditelně větší, má i odlišnou kresbu tváří a dokonce i rezavější boky. Na jiném snímku je však vidět, že tento jedinec má s největší pravděpodobností tak zvanou nažinu. Všimněte si rozcuchaného peří na břiše! V tom případě by měla větší chocholku samice. V době hnízdění při odchytu obou ptáků u hnízda by se dala tímto způsobem tato otázka snadno vyřešit, protože hnízdní nažinu na břiše mají u sýkor pouze samice. Dnes by se to dalo i snadno fotograficky zdokumentovat.

Ačkoliv mezi ptáky z různých částí Evropy jsou jen malé rozdíly, je rozlišováno celkem šest zeměpisných forem, přičemž ptáci z hraničních oblastí vykazují i přechodové znaky. Nominátní forma, kterou popsal Linné, pochází ze severu Evropy, evropské části Ruska až Balkánu. Je to sýkora parukářka východoevropská – Parus cristatus cristatus. U nás se vyskytuje sýkora parukářka středoevropská – Parus cristatus mitratus C. L. Brehm 1831. Ve Skotsku se vyskytuje izolovaná zeměpisná forma sýkora parukářka skotská – Parus cristatus scoticus Pražák, 1879. V Bretani žije sýkora parukářka francouzská – Parus cristatus abadiei Jouard, 1929, v severním Portugalsku a jižním Španělsku sýkora parukářka portugalská – Parus cristatus weigoldi Tratz, 1914 a na Uralu pak sýkora parukářka uralská – Parus cristatus baschiricus Snigirevski, 1931.

Protože parukářky jsou ptáci stálí, kteří navíc nikam daleko nelétají, nemusíme se zeměpisné formy nijak zvláště učit. Hranice mezi středoevropskou a východoevropskou formou však probíhá někde na západním Slovensku, ale názor není nijak ustálený, ba právě naopak, vedou se odborné spory.

V Německu jsem již viděl parukářky jako klecní ptáky. Mnozí chovatelé přišli na chuť chovu ptáků, které zatím za klecové nepokládáme. Moderní průmysl krmiv však dokáže vyrobit taková krmiva, při jejichž použití prosperují v zajetí i takové druhy, u kterých to bylo dříve nemyslitelné. Parukářky jsou ptáci výrazně hmyzožraví, v jejich potravě byla zjištěna jak vajíčka, tak i larvy a dospělci motýlů, blanokřídlých, dvoukřídlých, stejnokřídlých i škvorů. V rostlinné potravě převládají semena jehličnatých stromů, ale žerou i jalovec a svídu. Protože hmyz z korun jehličnatých stromů je přeci jenom jiný než jaký můžeme nasmýkat někde na louce, je otázkou, jak by asi parukářky v zajetí prosperovaly. Tohle asi jen tak nezjistíme, protože naše parukářky v kleci chovat nesmíme. Jinak by tomu bylo s jinou zeměpisnou formou, což by byl vlastně exotický pták. Takový chovatel by se musel rozdíl mezi formami nejen naučit, ale hlavně i dokladovat, aby se vyhnul případným potížím.