ZOO – Farma U dvou kvítků

„Co?“
„Potratila.“
Hance se oči zalily slzami.
„Je mi to líto. Byla sice připoutaná, ale při nárazu došlo k uvolnění placenty…“
„A Boženka?“
„Kdo?“ nechápala lékařka o kom se mluví.
„Ali-atima,“ upřesnila Hanka.
„Měla poškozenou pravou plíci, kterou pronikl kus dřevěného oplocení. Pneumotorax…“
Hanička stále tiše plakala, ale teď na ní navíc byl vidět i strach.
„Nebojte se, bude v pořádku.“
„A její přítel?“ zeptala se vzlykající Hanka.
Lekl jsem se té otázky. Tušil jsem totiž, co bude následovat.
„Bohužel. Ten nebyl připoutaný a…“
Naštěstí moje milovaná Hanička omdlela a tak neslyšela konec téhle věty: „…po nárazu vyletěl předním oknem ven. Byl na místě mrtvý.“
Zdravotnice vyskočila ze židle a kopnutím otevřela dveře místnosti, křičíc: „Nosítka. Rychle nosítka…“
Než jsem se nadál, byla moje partnerka odvezena na ambulanci a já v návštěvní místnosti osiřel.

Asi za hodinu jsem přistoupil k lůžku, na kterém odpočívala. Doktorka Delaquerrierové se na mne usmála: „Posaďte se.“
Pak vymáčkla na Hančino opálené bříško z plastové tuby průhledný gel, do ruky vzala nástroj, jež mi připomínal holící strojek a neomaleně ho zaryla do mé přítelkyně vlevo od pupíku.
Zaslechl jsem podivné srkavé zvuky, jež se v pravidelném rytmu opakovaly a na monitoru před sebou jsem zaznamenal pohyb. Podíval jsem se blíž. To nebyl jen tak ledajaký ultrazvuk. Tohle byl třírozměrný, barevný sken našeho živého potomka. Tedy potomka. Zatím to vypadalo spíše jako čerstvě narozená laboratorní myš.
„To je obr,“ neubránil jsem se, protože v tomto zobrazení vypadalo embryo jako bochník chleba.
„Měří devatenáct milimetrů,“ ukázala lékařka na údaj v pravém horním rohu obrazu.
„Je v pořádku?“ podíval jsem se jí do očí.
„Ano. V nejlepším.“
„A bude to kluk nebo holka?“
Doktorka se rozesmála, Hanka také.
„To byste toho chtěl vědět trochu moc. Musela bych provést odběr plodové vody…“
„Ne, nic takového,“ obrátila se Hanička směrem ke mně. Přijala nabízenou buničinu a otřela si gel z břicha.
„A Hanča?“ ukázal jsem na ni.
„Je ou kej. Jen ty události kolem…hmm…“
A tak jsme se zvedli a šli se podívat všichni společně na Boženku. Naštěstí po operaci stále ještě spala, protože asi to nejhorší bylo, pak jí to všechno vysvětlovat. Teď však ležela jako andílek, spící a na hrudi poraněný, ale s docela svěží barvou ve tváři.
Hanča ji chytila za ruku a pohladila po vlasech.
„Nechám vás tu chvíli o samotě,“ pravila doktorka Delaquerrierová a zmizela.
Udivilo mne, že každý pacient tu má pro sebe vlastní pokoj včetně sociálního zařízení. To by se vám u nás v Čechách nestalo. Leda tak za příplatek.
„Myslím,“ obrátila se Hanička na mě, „že je nejvyšší čas vrátit se domů.“
Políbil jsem ji.
„Myslím domů, do Čech…“
„Já vím,“ odpověděl jsem a tak jako ona si představoval sníh a hejna havranů a maminčiny rozzářené oči a jarní tání a kvetoucí šeříky a vonící lípy a … všechno to, čemu se říká domov.

10. Země vodních kanálů

Do Amsterodamu jsme dorazili o celých sedmnáct dní později. Tolik nám totiž zabralo vyřízení všech formalit spojených s přepravou živých zvířat do Evropy. Stejně bychom ovšem nemohli letět dřív, protože Boženku propustili z nemocnice až ve čtvrtek, tedy den před odletem. Navíc v květinovém městě měla být právě tou dobou velká teraristická burza, což se mi náramně hodilo.
Pronajal jsem si vytápěné skladiště v zapadlé ulici Hërtogenbosche a ubytoval zde naše zvířátka, zatímco nás samotné čekal druhořadý hotýlek na kraji města blízko zálivu. Boženka byla stále pod sedativy a antidepresivy, proto se chovala spíše odevzdaně.
„Co budeme dělat?“ zeptala se mě Hanka, která dobře věděla, že velká burza zvířat a přírodnin se koná až nazítří.
Boženka si mezitím lehla na manželskou postel v pronajatém pokoji a muchlajíce plyšového medvěda se dívala nepřítomně do ztracena.
„Mohli bychom se projít po městě,“ odvětil jsem, zatímco se mi docela obstojně dařilo rovnat naše svršky do připravené skříně.
„A co ona,“ ukázala Hanička na Boženku, „nemůžeme ji tu přece nechat samotnou.“
„Vezmeme ji s sebou. Aspoň se trochu odreaguje.“
No a tak, zatímco já vybaloval, Hanka převlékla napůl nevědomou dívku do čistých šatů. Byly růžové s velkým výstřihem a dole končily těsně nad koleny. Vypadala v nich jako panenka. Jako zakletá princezna z orientu.
Ven jsme vyšli společně a drželi Boženku každý z jedné strany. Zamířili jsme si to rovnou do centra, na náměstí Dam k památníku padlých ve druhé světové válce a odtud potom, na moji výslovnou žádost k Vincent van Gogh Museu. Byl jsem nadšený.
Starý, stylově zařízený dům skrývá ve svém nitru, tedy na stěnách asi dvě stě maleb a pět set kreseb světoznámého impresionisty. V přízemí jsou pak některé obrazy jeho kolegů. Nástavba z roku 1999 mě ovšem nenadchla. Myslím si, že starou zástavbu v těchto místech spíše hyzdí. No ale proti gustu, žádný dišputát. Nakonec, ačkoliv se mi návštěva muzea nesmírně líbila a strávili jsme zde více jak tři hodiny, stejně musím říct, že raději mám Renoira a Modiglianiho.
Pak jsme v procházce pokračovali dál. Bohužel se nám nepodařilo stihnout zvonkohru Singel, která hraje jen krátce po obědě a to pouze v pátek. Uteklo nám to snad o dvě, tři hodiny, ty které jsem strávil u van Goghů. Ale co se dá dělat. Zase jsme viděli Mincovní věž a prošli si voskové muzeum Madame Tussaud. Z Boženky se pomalu začínaly vytrácet uklidňující prostředky a tak se nám ke konci prohlídky vrhla na voskového Schwarzeneggera.