Nevydařená „expedice“ za tuniskými plazy

Podobně jako autor článku s názvem „Tunis, želvy a spol.“ z čísla 20 / 2006 pan Petr Meduna, jsem také já strávil, shodou okolností přesně ve stejném ročním období, ale o rok později, v této severoafrické zemi několik dnů svojí dovolené. Proto mne jeho odborně vysoce fundovaný článek, pojednávající o herpetofauně Tuniska a o jejím drancování, mimořádně zaujal. Na rozdíl od autora jsem se s vyjímkou několika tržišť ve městě Nabeul, kde jsme s mojí paní letošní dovolenou trávili, během dvoutýdenního pobytu s plazy téměř vůbec nesetkal. Po přečtení tohoto článku, k němuž jsem se bohužel dostal až po svém návratu domů, si teď alespoň dokážu představit, kde jsem se s nimi ve volné přírodě teoreticky setkat mohl, kdybych byl býval …

• Je libo korály nebo saharské nerosty?

Článek jsem si skutečně vychutnal a jediné, co mi na něm vadí, je závěrečná autorova charakteristika Tunisu jako země, jejíž návštěvu lze jen doporučit. S tím si dovolím poněkud nesouhlasit, ačkoliv jsem si vědom toho, že určitě nemám právo soudit jen na základě poznatků ze svého několikadenního a ještě k tomu vůbec prvního pobytu v této zemi, navíc stráveného na jednom místě. Dívám se však na věc z pozice každého, jenom trochu ekologicky smýšlejícího návštěvníka Tunisu, který musí po několika hodinách strávených na jeho půdě dojít k podobnému závěru jako já: vztah naprosté většiny obyvatel ke zdejší přírodě není hodný začátku 21. století. O to hůře je na tom milovník zvířat, který má v oblibě zejména plazy. Kritická situace v ochraně tuniské herpetofauny se oproti stavu, popisovanému panem Medunou, za poslední rok vůbec nezměnila. Na tržištích se nadále kšeftuje naprosto nekontrolovaně nejenom s preparáty, ale také se živými plazy – CITES ne CITES. V první řadě jsou objektem tohoto obchodu Želvy žlutohnědé zdejšího poddruhu Testudo graeca nabeulensis a chameleoni obecní (Chameleo chameleon). Živá zvířata (nejen plazi) jsou zde prodávána za takových podmínek, že z toho mám dodnes pocit zbabělosti a vyčítám si nedostatek osobní odvahy, že jsem proti tomu na místě nějak nezasáhl.
Protože místní trhovci dokáží nabízet oba výše uvedené druhy také v našem rodném jazyce, je pravděpodobné, že řada zvířat a zejména oblíbených želv, je nevědomě pašována do naší republiky. Vzhledem k absolutnímu nezájmu tuniských institucí proti tomuto obchodu jakkoliv zasahovat, si naši turisté určitě neuvědomují, že nákupem takové želvičky nějaký zákon porušují. Vždyť jich je tu všude na tržištích nabízeno tolik a zcela veřejně! Protože ne každý turista má představu o tom, jak o zvířátko v zajetí pečovat, pak často takové želvičky chvilku živoří, než v důsledku špatné péče zahynou. Snad by pomohly informační materiály pro účastníky tuniských zájezdů, případně i pro turisty do zemí s podobnou problematikou. Ti by se díky takovéto osvětě mohli dovědět o tom, co je to Washingtonská konvence, proč se k ní hlásíme atd. Z vlastní zkušenosti vím, že informovanost našich turistů je v tomto směru nulová. Snad by to mohl být námět k zamyšlení pro Klub chovatelů želv.

• Expozice vodních ptáků se vstupní bránou v pozadí.

Svým článkem rozhodně nechci dělat špatnou reklamu cestovním kancelářím, jeho smyslem je připravit potencionální návštěvníky Tunisu na skutečnost, že se zde s přírodou ani se zvířaty nikdo příliš nemazlí. Na druhé straně musím v rámci objektivity vyzvednout velice přátelský vztah Tunisanů k cizincům a v tomto směru musím s panem Medunou souhlasit. Sám jsem se několikrát setkal s ochotnou pomocí místního občana hned, když vycítil nějaké moje problémy, například s komunikací nebo s orientací ve městě. To je určitě jeden z nejpozitivnějších prvků povahy zdejších obyvatel, který musí každý návštěvník ocenit. O to těžší je pochopit, že se stejní lidé dokáží chovat ke zvířatům doslova nelidsky.
Prvním příkladem takového chování je zacházení s koňmi, zapřaženými v párech do nespočetných, květinami bohatě nazdobených bryček, jejichž kočí nabízejí turistům projížďky po městě. Protože český podíl na celkové turistické klientele města Nabeul je podle mého odhadu minimálně poloviční, je jasné, že tito drožkáři tady příliš velký kšeft nemají. Koníci proto stojí většinou „na štaflu“ pod palčivým subtropickým sluncem nebo cválají táhnouce většinou neobsazenou bryčku jen proto, aby kočí na sebe kolemjdoucí turisty upozornil a pokusil se je zlákat k projížďce. To je naprosto běžný obrázek. Nikde se však nesetkáte s tím, aby někdo koně alespoň napojil nebo jim podal nějaké krmení. Krvavé oděrky na kůži mnohých koníků, způsobené drátem vyčnívajícím z neodborně opravovaných postrojů, ani kočího ani turisty příliš nevzrušují. Nikterak lépe na tom nejsou psi, uvázaní na řetězu u boudy, u které by člověk těžko hledal misku s vodou.

• Zulu – band.

O hygieně a udržování pořádku mimo hotelové prostory, stejně jako o úrovni čištění odpadních vod si není rovněž třeba dělat přílišné iluze. Zápach z kanalizace i z hromádek odpadků patří neodmyslitelně k místnímu koloritu a turista se s tím musí při svých procházkách městem prostě vyrovnat.
Paradoxně k mému nejpříjemnějšímu zážitku z celého pobytu v Tunisu přispěla událost, která jenom dokládá objektivnost mého hodnocení zdejší ekologické situace. Po bouři se silnou průtrží mračen došlo k protržení hráze městské kanalizační stoky a v důsledku toho k úniku jejího obsahu do moře. A aby toho nebylo málo, přívaly vody spláchly do moře navíc ještě nepořádek snad ze všech ulic celého města a dovršily tak dílo zkázy. Všechny zdejší hotelové i nehotelové pláže se změnily v obrovské smetiště, omývané mořskou vodou špinavou tak, že by se v ní cítil dobře snad jen ropák. Bylo nám jasné, že si koupání v moři ve zbývajících pěti dnech našeho pobytu již neužijeme. Zaměstnanci místních hotelů totiž nevyvíjeli žádnou aktivitu k řešení ekologické katastrofy a pouze s dojemnou trpělivostí čekali, jestli se moře neuráčí a nevyplaví na pláž takové množství písku, které by stačilo hromady nepořádku milosrdně zakrýt. Když už i jim po dvou dnech došlo, že by jediným řešením byla minimálně středně velká tsunami, objevil se na pláži traktor. Do jeho vleku parta asi zaměstnanců místních technických služeb házela většinou rukama to, co městská kanalizace na pláže přinesla.

• Nástupní stanice Camel rally.

Nezbylo nám tedy nic jiného, než využívat hotelového bazénu a snažit se všemožně zahánět nudu. V rámci tohoto náhradního programu jsem navrhl výlet vlakem do ZOO Friguia. Pokud se očekávané úrovně tamního chovu zvířat týkalo, připravovali jsme se po předchozích zážitcích na to nejhorší a navzájem jsme se dopředu utěšovali, že když jiné řešení na ukrácení dlouhé chvíle nemáme, musíme holt leccos překousnout. Já osobně jsem od návštěvy zoologické zahrady očekával hlavně bohatou kolekci plazů s představou, že prezentovaná zvířata by tam trpět nijak nemusela, protože jejich chov v lokálních klimatických podmínkách nemůže být nijak problematický. Představoval jsem si, jak získám řadu perfektních snímků ke článku, který doma napíši a pošlu do redakce Fauny.
Předposlední den našeho tuniského pobytu, v devět hodin ráno, jsme konečně z nabeulského nádraží vyrazili na cestu, nejprve osobním vlakem. Během jízdy po trati roubené z obou stran téměř souvislými hradbami opuncií zdobených odpadky, které nestačil vítr z jejich ostnů uvolnit, jsme se snažili hlavně o to, abychom nepřejeli přestupní stanici. To se nám s přispěním ochotných domorodých spolucestujících nakonec podařilo. Na nádraží ve městě s exoticky znějícím jménem Bir Bou Regba jsme přestoupili do rychlíku jedoucího z města Sousse do tuniské metropole, abychom z něj vystoupili hned na další stanici. Ta se jmenuje Friguia Park a je zde zřízena pouze pro účely železniční dostupnosti místní zoologické zahrady, vzdálené od ní nanejvýš půl kilometru.

• Výběh Crocodilus niloticus.

Brzy po zaplacení vstupného v přijatelné výši 5 dinárů a po průchodu stylovou vstupní branou jsme pochopili, že naše původní představy o ubohosti právě navštěvované instituce byly zcela zbytečné. Všude pořádek, jako bychom ani nebyli v Tunisu a hned první expozice zvířat napovídaly, že právě vcházíme do zahrady, jejíž úroveň si v ničem nezadá s těmi nejmodernějšími, které jsem měl možnost navštívit.
Friguia Parc Animalier, jak zní ve francouzštině oficiální název této překrásné zoologické zahrady, zaujímá plochu 36 ha. Autorem jejího projektu, vyznačujícího se velkoryse řešenými expozicemi, zakomponovanými citlivě a s velkou mírou vkusu do mírných svahů pahorku, na němž se zahrada rozkládá, je tuniský architekt Semir Sturu. Snad všechny zdejší stavby včetně těch, které slouží k ustájení zvířat, imitují objekty tradiční africké architektury s typickými kuželovitými rákosovými střechami a kruhovými nebo elipsovitými půdorysy. Snad nejhezčí částí zahrady je sekce šelem, v níž je možno zvířata pozorovat z visutého, jakoby haťového chodníku, meandrujícího nad jednotlivými rozlehlými výběhy. Všude je zde vidět snaha vytvořit zvířatům co nejlepší podmínky i za cenu menšího počtu chovaných druhů.
Je ale přitom pamatováno také na návštěvníky a na jejich pohodlí. Ti si zde mohou zakoupit suvenýry, zejména předměty africké lidové umělecké tvorby nebo se občerstvit ve stylové africké restauraci s názvem Shaka. K dokreslení pravé atmosféry černého kontinentu zde příslušníci kmene Zulu předvádějí svoje lidové tance a hrají na tradiční nástroje – xylofony a bubny. Je zde také několik altánků pro odpočinek, silně připomínajících stavby africké vesničky Matongo v jihlavské ZOO. Při posezení v příjemném stínu uvnitř jednoho z nich jsme mohli pozorovat gekona, s největší pravděpodobností Gekona zedního (Tarentola mauritanica). Tomu však náš zájem nebyl evidentně příjemný a zmizel nám po chvilce za trámem střešní konstrukce, čímž mi znemožnil bližší identifikaci. Samozřejmostí jsou zde lavičky a všudypřítomná zvláštní křesílka, vyřezaná z jednoho kusu dřeva patrně z pařezů letitých olivovníků. Atraktivnosti zahrady určitě napomáhají projížďky na velbloudech, k nimž jsou využívána nádherná zvířata ze zdejšího velkého chovného stáda.

• Geochelone sulcata.

Zahrada, otevřená v listopadu roku 2000, dnes chová celkem 360 exemplářů zvířat v 53 druzích. Je zaměřena vcelku logicky na africkou faunu, k mojí velké lítosti bohužel v naprosté většině na savce od slona po mangustu. Celkem nevhodně zdejší kolekci doplňuje párek mývalů severních (Procyon lotor) a skupina 3 tygrů ussurijských. Vůbec poprvé ve svém životě jsem zde mohl uvidět jediného afrického zástupce jelenovitých – jelena berberského (Cervus elaphus barbatus), jehož stádečko čítalo 9 kusů. Moje zklamání nad zjištěním, že plazi jsou zde zastoupeni pouze dvěma druhy zmírnil fakt, že chovaní plazi opravdu stojí za to. Zástupcem prvního z obou druhů je dospělý, podle mého odhadu nejméně 4 metry dlouhý sólo chovaný exemplář – patrně samec – krokodýla nilského (Crocodylus niloticus). Ten tráví většinu času v jezírku venkovního výběhu, v němž bych vzhledem k jeho velikosti očekával spíše několikahlavé stádo hrochů. Krokodýlův výběh, situovaný v horní části zahrady přímo pod terasou již zmíněné restaurace Shaka, je pozoruhodný také tím, že z něj vytéká potůček, protékající pak postupně několika dalšími kaskádovitě uspořádanými expozicemi. Z nich divácky nejatraktivnější jsou jednoznačně dvě nejníže položené, kterými jsou expozice lachtanů jihoafrických (Arctophalus pusillus) a nakonec expozice vodních ptáků. Odkud se ve vyprahlé krajině podařilo tvůrcům zahrady vodu dovést mi zůstává záhadou.
Druhým plazím druhem, který je zde chován ve skupině 1,3 je Želva ostruhatá (Geochelone sulcata). Všechny exempláře jsou dostatečně jasným důkazem toho, že tento druh je opravdu největší kontinentální suchozemskou želvou. V porovnání s jedinci chovanými v ZOO Plzeň jsou zdejší zvířata mnohem větší a nezadají si svojí velikostí s ostrovními želvami obrovskými nebo sloními, které známe například ze ZOO Praha. Chov „sulkát„ ve zdejších, pro ně téměř přirozených podmínkách, je vysvětlením jejich, alespoň na pohled, dokonalé kondice.

• Geochelone sulcata – samec

Totéž platí o chovaných savcích, kteří mají perfektní srst i zbarvení a evidentně se cítí spokojeně ve výbězích, k jejichž ozelenění je využito z velké části původně rostoucí vegetace. Díky tomu mají například levharti možnost odpočívat ve větvích starého rozsochatého stromu nebo stejně jako zvířata v ostatních výbězích využívat úkrytů v houští. Zážitkem pro nás také bylo pozorovat lvici sledující hada, podle na dálku viditelného šedozeleného zbarvení patrně šírohlavce ještěrčího (Malpolon monspessulanus), který se nějakým způsobem ocitl ve výběhu lvů. Chování lvice si v ničem nezadalo s chováním naší domácí kočky, číhající na myš. Had ale pro její zaujetí dost pochopení neměl a raději se skryl v rozpukaném kmeni stromu, v jehož blízkosti byl vyrušen.
V žádném případě této návštěvy nelituji. Naopak, díky ní jsem prožil určitě nejhezčí den svého tuniského pobytu. Proto jsem se také nakonec rozhodl o svoje dojmy s čtenáři časopisu Fauna podělit, přestože tento článek tématicky nezapadá do teraristické rubriky. Může však být podle mého názoru vhodnou inspirací k vylepšení celkového dojmu z pobytu v Tunisu pro každého milovníka zvířat, který severovýchodní pobřeží této země někdy navštíví.