Australští loriové

V průběhu druhé návštěvy Austrálie jsem v doprovodu tamních ornitologů procestoval tento kontinent tak říkajíc křížem krážem. Nejvíce mě zaujali loriové, kteří mají jinak utvářený jazyk než jiní papoušci. Z toho vyplývá také jiné složení potravy. Mezi nejkrásnější papoušky světa patří lori mnohobarvý (Trichoglossus haematodus, Linné, 1771), a proto není divu, že je ve velké oblibě nejen mezi chovateli a přáteli přírody, ale i milovníky estetiky. Lori mnohobarvý je rozšířen od ostrovů Bali a Florea přes Malé Sundy, Indonésii, východně až do Nové Guineje, včetně Šalamounových ostrovů, obývá Nové Hebridy, Novou Kaledonii a ostrovy Loyalty a též severní, východní a jihovýchodní Austrálii, byl pozorován i na Tasmánii. Na tomto poměrně velikém územním rozšíření uznává moderní systematika 21 zeměpisných forem. Jednotlivé poddruhy se od sebe liší zbarvením. Pohlavní dimorfismus u nich neexistuje. Výletci mají peří tmavší než dospělí, zobák mají hnědavě černý, duhovku hnědou. Ve volné přírodě jsem měl možnost seznámit se s poddruhem T. h. mollucanus (Gmelin) – lori mnohobarvým horským. Žije ve východní Austrálii od Yorského poloostrova až na jih na Klokaní ostrov a Eyreův poloostrov. Ojediněle byl druh pozorován i na Tasmánii. Druhý australský poddruh, lori mnohobarvý rudopáskový (T. h. rubritorquis,Vigorset Horsefield) obývá horkou severní Austrálii od náhorní plošiny Kimberley v Západní Austrálii, východně až po Karpentarský záliv. Domovem těchto ptáků jsou ekosystémy tropických deštných lesů, i kultivované oblasti, kopcovité stráně i otevřené roviny a mangrovníkové lesy. Ostrovní poddruhy zasahují i do značné nadmořské výšky 1400 až 2200 m. Ve východní Austrálii obývá tento lori kromě výše uvedených biotopů i sklerofilní lesy, savany, pobřežní biotopy, častý je i ve městech v zahradách a v parcích. Na ostrovech podél Qieenslandského pobřeží jsou hojní i na kokosových palmách. V západní Viktorii a Jižní Austrálii zasahují až do akáciových křovin typu mallee. V severní Austrálii lori mnohobarvý ubývá. Nejhojnější je v Queenslandu, méně se již vyskytuje v jihovýchodní části kontinentu. Také v pobřežních ekosystémech není běžný a poskrovnu se vyskytuje také v hornaté australské krajině. Loriové jsou plně závislí na vodních tocích. Kdysi byl tento lori znám po celé Viktorii, nyní je tam vzácný. Obdobně je tomu i v Tasmánii. Tito ptáci jsou v Austrálii chráněni zákonem. Úředníci povolují farmářům odstřel jen výjimečně tam, kde prokazatelně papoušci škodí na zemědělských plodinách, zejména v ovocných sadech a na vinicích. V severní části Queenslandu se nachází město Cairns, kde tito papoušci nocují na stromech přímo uprostřed města. Po ranním rozbřesku začnou sbírat potravu na stromech, v zahradách a v parcích. Nejpůsobivější pozorování volně žijících loriů jsem však zažil v Golden Coast nedaleko Brisbane v jižní části Queenslandu. Tato lokalita se díky loriům mnohobarvým stala velmi proslulou a vyhledávanou mnohými turisty z celé Austrálie i ze zámoří.
Zde jsou v přírodním parku umístěny kovové stojany a na nich jsou položeny talíře. Každé dvě hodiny přijde žena nebo muž (střídají se) a dává na talíře nastrouhaný bílý chléb s cukrovou vodou. Na okolních stromech již čekají loriové mnohobarví, ihned se slétají na misky a hltavě polykají sladkou kašovitou hmotu. Především děti berou tyto talíře s papoušky do rukou, ptáky pozorují a nechávají se s nimi fotografovat nebo filmovat. Je překvapivé, jak krotcí jsou tito volně žijící loriové. S oblibou sedají turistům na ruce, ramena i hlavu. Po nasycení odlétají zpět do okolní krajiny. Avšak přesně za dvě hodiny čekají na okolních stromech a stojanech na potravu, jejich vytvořený podmíněný reflex je vskutku pozoruhodný. Kromě již zmíněného prostřeného stolu jsou v parku různé fontánky, kde se ptáci rádi koupají. Kolotoče, které používám ve svém chovu výstavních andulek, zde mají také k dispozici. Hmotností svých těl jimi otáčí, zavěšují se hlavou dolů a vesele dovádí. Loriové mnohobarví jsou ptáci stěhovaví. Jejich pohyb je závislý na dostatečné potravní základně. Létají vždy tam, kde právě kvete dostatek stromů a keřů, na kterých najdou potravu. Živí se totiž především pylem a nektarem z květů, pojídají však i různé ovoce, bobule, hmyz a jeho larvy. Pyl a nektar vybírají nejčastěji z květů stromů rodu Eucalyptus, Angophora, Melaleuca, Banksia a některých introdukovaných stromů. Papoušci mohou škodit v ovocných sadech a na kukuřičných polích v době mléčné zralosti. Hnízdění připadá na různé roční období podle toho, ve které oblasti loriové žijí. Ve východní části Austrálie hnízdí nejčastěji od srpna do ledna, v severních ekosystémech kontinentu kdykoliv během roku, v severním teritoriu je to hlavně od září do ledna, v severozápadní části Austrálie v srpnu. Hnízdo je nejčastěji umístěno v mělkých dutinách stromů, zpravidla rodu Eucalyptus nebo Melaleuca, většinou blízko vodního zdroje. Hnízdní výstelku tvoří jen rozpadlé ztrouchnivělé dřevo. Samička snáší obvykle dvě, výjimečně tři vejce, která mají bílou skořápku bez lesku rozměrů 27,5×23 mm. Na vejcích sedí jen samička asi 26 dní. Na noc vleze do hnízdní dutiny i sameček. Mláďata jsou krmena oběma rodiči po dobu osmi týdnů. Výletci se na noc vracejí do hnízda. Rodiče dokrmují potomky dalších 14 dní. Kvůli neobyčejné kráse jsou loriové mnohobarví často vyhledáváni chovateli papoušků. Jsou však náročnější na potravu než převážně semenožravé druhy. I když se také naučí přijímat v menším množství oves, slunečnici, proso v klasech, lesknici a jiné naklíčené zrní, jejich základní potravou jsou kaše různého složení. Namícháme je ze sladkého sirupu, ovocných šťáv, medu, kondenzovaného mléka, kompotů, pudinků, dětských přesnídávek atd. Je vhodné jim nabízet také bílý chléb a piškot namočený ve sladkém mléce. Je zapotřebí mít k dispozici dostatek zralého a měkkého ovoce všeho druhu, lesní plody a různé bobuloviny. Osvědčilo se také rozšlehané vejce s cukrem, zelené krmivo, vařená kukuřice a rýže. Následně uvádím zkušenosti s chovem těchto ptáků nejen vlastní, ale také několika německých chovatelů.

Ještě před zakoupením těchto ptáků je zapotřebí si uvědomit některé důležité skutečnosti. Loriové se od ostatních druhů papoušků odlišují tím, že mají jinak utvářený jazyk (viz kresby), zažívací trakt a vyměšování. Jazyk má na povrchu papily, které jsou v klidovém stavu stažené a v případě potřeby, tj. při příjmu potravy se napřímí (vztyčí) a působí jako štěteček. Říkáme proto, že lori má jazyk se štětcovitými papilami. Příroda uzpůsobila lorie k tomu, aby přijímali nektar a pyl z květů, měkké ovoce, zralé bobule a larvy hmyzu. Z tohoto důvodu je jejich trus řídký. Navíc se ptáci při vyvěšování předklánějí a trus vystřikují. Při chovu v bytě musí být klec uspořádána takovým způsobem, aby trus neznečistil okolí. Mnohem výhodnější je chovat lorie ve zděném přístavku u rodinného domu, do kterého bude zavedeno ústřední topení a elektrický proud. Na tento přístavek bude plynule navazovat venkovní voliéra. Ve zděném přístavku upravíme stěny takovým způsobem, aby byly omyvatelné. Není podmínkou, že to musí být stejné dlaždičky, jaké máme v koupelně. Loriové ze všeho nejraději šplhají. Z tohoto důvodu jim každý den umístíme nejen do přístavku, ale také do venkovní voliéry dostatek pružných větví, na kterých se budou houpat. Svým chováním často připomínají opeřené opičky. Na spaní jim připravíme budku, kterou rádi využijí. Bidla umístíme tak, aby byla vzdálena asi jeden metr od bočních stěn. Na podlahu nasypeme písek, který nejlépe pohlcuje řídký trus. Někteří chovatelé používají směs hoblovaček a pilin, které také do sebe vsakují vodnatý trus. V horkých letních dnech však hrozí nebezpečí, že na prosáklých dřevěných drtinách vznikne plíseň. Na krmné prkno si připravíme dvě sady misek, které mohou být skleněné, plastové nebo z nerez oceli. Smysl spočívá v tom, že na stěnách těchto misek se vytváří škraloup z řídké potravy a není moudré dávat další příděl krmiva do stejné misky. Loriové si s oblibou hrají. Pokud misky pevně nepřichytíme k prknu, misky nám shodí a především skleněné se rozbijí. Ačkoliv tito ptáci neradi sestupují na zem, s radostí se vykoupají v připravené nádobě s vodou. S oblibou se ve venkovní voliéře zavěšují na stropní pletivo, roztahují křídla a nechávají se od chovatele sprchovat vodou ze zahradní hadice. Ačkoliv pocházejí z teplých krajin, u nás se dobře aklimatizují a v zimních měsících může ve zděném přístavku klesnout teplota až na +5 °C. Protože samec i samice jsou stejně zbarveni, na první pohled není snadné určit pohlaví. Již před dvaceti lety se svěřil německý chovatel Bernd Gerischer s tím, že ve městě Freiberg měl ve voliéře dva lorie. Z počátku si spolu hráli zavěšeni na stropním pletivu a viseli hlavou dolů. Často se stávalo, že byli vzájemně tak propletení, že nebylo možné určit, která část patří kterému zvířeti. Samozřejmě, že toto počínání bylo doprovázeno vzrušeným štěbetáním. Hnízdní budky navštěvovali jen večer, aby se v nich vyspali. Celá voliéra byla hustě porostlá břečťanem, a z tohoto důvodu již nebylo tak jednoduché podrobně sledovat jejich chování. Začátkem sezóny se dostali do toku a vzájemně se krmili.
První pták pojímal druhého. Netrvalo dlouho a došlo k souboji na život a na smrt. Na podlaze se kutálelo opeřené klubko dvou těl. Po zastavení vítězný pták ukousnul poraženému špičku horního zobáku a celého ho zkrvavil. Urychleně chovatel od sebe oddělil oba ptáky. Pojal podezření, že je majitelem dvou samců. Podařilo se mu nalézt chovatele, který byl ochoten vyměnit jednu ze dvou samic za vítězného samce. Zohavený samec zůstal původnímu majiteli. Z toho vyplývá, že je dnes výhodné požádat veterináře o provedení testu DNA u zakoupených loriů. Vyhneme se tím nepříjemným překvapením a ztrátě jedné chovné sezóny. Je dobré se řídit osvědčenými recepty z ptačího parku Walsrode. V obchodech je již možné koupit krmnou směs pro lorie, která obsahuje všechny potřebné složky výživy. Tuto svěm rozředíme vlažnou vodou tak, aby vznikla kaše podobná polévce. Pokud bude kaše příliš hustá, ulpí loriům v koutcích zobáku a na povrchu zobáku. Hrozí nebezpečí vzniku onemocnění zvaného soor (moučnivka), jehož původcem je plíseň Candida albicans. Dalším plísňovým onemocněním je aspergilóza, která postihuje dýchací orgány. Je nutné nabízet každý den šťavnaté vrbové větve. Ptáci z nich oloupají kůru, jazykem olízají mízu a rozetřou si ji do opeření. Třením zobáku o kůru se zbavují zbytků jídla. Kaše je nejdůležitější součástí výživy loriů. Podáváme ji dvakrát až třikrát denně. Nesmíme dopustit, aby zkysla. Tito ptáci mají mlsné jazýčky a proto se budeme snažit jim nabídnout co nejpestřejší stravu. Pro vytvoření kaše můžeme použít obilní šrot, kukuřičnou, ovesnou a sojovou mouku, ovocný sirup. Hruškové a jablečné pyré, ovocné želé, marmeládu, pudink, hroznový cukr, pšeničné klíčky, kondenzované mléko, minerální látky, B-komplex, krmné vápno, vařenou rýži, namočené rozinky a med. Do nádoby elektrického šlehače postupně vložíme banán, bobule hroznového vína, černý rybíz, jahody, jablka, jeřabiny, meloun, meruňky, pomeranč, šťavnatou hrušku, švestky, třešně, také kompot a vše řádně rozmixujeme. Oblíbenou zeleninou je mrkev a polní salátové okurky. V nich se nachází velice důležitá kyselina křemičitá, která příznivě působí na tvorbu opeření. Ze zeleného krmiva mají rádi jetel, kokošku – pastuší tobolku, lebedu, pelyněk černobýl, ptačinec – žabinec, smetánku lékařskou, šťovík a z květů lupiny vylízávají nektar. Nabídneme jim také naklíčené zrniny, kupř. lesknici, oves, pšenici, semenec, senegalské proso, slunečnici a kukuřici v mléčné zralosti. Především při odchovu je dobré jim prvních 14 dnů předkládat moučné červy, kterých jsou schopni spořádat i 15 ks denně. Můžeme přidat i mravenčí kukly. Měkké krmivo vytvoříme ze strouhané mrkve, piškotu, natvrdo uvařeného vejce a přidáme minerální látky a vitamíny. Zkušení chovatelé zastávají názor, že dietní suchar je sice velice dobrý balast, ale pro lorie jako základní prostředek výživy naprosto nevhodný. Pokud se musíme vzdálit z domova na dobu 24 hodin, dáme jim několik rozkrojených šťavnatých hrušek a jablek. K pití dostanou roztok vzniklý ze tří polévkových lžic vlažné vody a tří čajových lžiček včelího vedu. Nesmí chybět jodová kostka nebo sépiová kost. Rádi si pochutnají také na burských oříšcích, které však nesmí být solené. Nadměrné a dlouhodobé příděly soli je mohou i zabít.
Evropským poměrům přivyklí ptáci přicházejí do toku brzy na jaře. Dodržíme zásadu, aby každý pár měl klec nebo voliéru sám pro sebe. Na výběr budou mít dvě hnízdní budky vyrobené z prken nebo přírodního kmene. Vykotlaný kmen z vrby bude mít vnitřní průměr 30 cm, výšku 60 cm a vletový otvor 8 cm. Od tohoto otvoru směrem ke dnu bude připevněn pás pletiva pro šplhání, abychom zabránili seskoku do hnízda a rozbití vajec. Pro ptáky z odchytu je vhodné sestavit dvojbudku, tj. kmen, ke kterému bude v dolní části navazovat vlastní hnízdní kotlinka s kontrolními dvířky. Dno budky bude pokryto směsí pilin rašeliny nebo ztrouchnivělým dřevem. V předjaří, kdy ještě bývají ranní mrazíky, nebudeme dávat namrzlé dřevo do budky. Německý chovatel Manfréd Losech z obce Pennrich dal do budky vlhké vrbové ztrouchnivělé dřevo. Chladné noci a přílišná vlhkost v hnízdě měly za následek odumřelé zárodky ve vejcích. Voliéra ve zděném přístavku bude samozřejmě menší než voliéra venkovní. Bude mít výšku 2 m a základnu 1×1 nebo 2×2 m. Mezi ní a přilehlou venkovní voliérou bude okénko s otevíratelnou a uzavíratelnou klapkou. Venkovní (proletová) voliéra bude mít výšku opět 2 m, šířku 1 nebo 2 m, délku 3 až 6 m. V blízkosti stěn zasadíme břečťan a vinnou révu, jejichž šlahouny se budou pnout až ke stropu. Ptáci po nich budou šplhat. Písek na podlaze voliéry můžeme nahradit lesní zeminou s jedlovým jehličím. Obě tyto složky velice dobře do sebe vsakují řídké ptačí výkaly.

Tokající samec se samicí (viz foto) přinášejí svému majiteli velmi zajímavou podívanou. Tok probíhá nejen na větvi, ale také na podlaze voliéry. Samec s roztaženými křídly, načepýřeným peřím na zadní části krku se jevil mnohem větší a kroužil kolem samice. Na chvíli se zastavil a s rozevřenými křídly ho jako by v tanečním rytmu obtančila samice. Při tom se ukláněla a vydávala ze sebe syčivé a mlaskavé zvuky Krátce poté ji samec začal krmit. Náhle se skrčila a nastalo pojímání. Je velmi intenzivní, něžně prováděné a trvá několik minut. Samec se na samici přidržuje zobákem za opeření na zadní části krku. Samice ze sebe vydává tiché naříkavé zvuky. K velkému překvapení dojde tehdy, když si ptáci role vymění a samice pojímá samce. To však není již tak intenzivní. Po pojímání následuje vydatné čištění peří.
Ptáci mají vrozený instinkt být velice opatrní při vstupu do hnízdní dutiny. V jejich původní vlasti se často objevují v dutinách jejich nepřátelé, hadi. Pokud je vše v pořádku, samec začne tichým švitořivým hlasem vábit samici do budky. Jakmile ji přesvědčí, samice začne v budce s úpravou hnízda a ztrouchnivělé dřevo rozkouše na malé kousky.
Zakrátko snese vejce rozměrů 28×25 mm s bílou skořápkou. Bývá zvykem, že samice loriů snáší pouze dvě vejce. Jen zcela ojediněle se stává, že prvnička sedí na bidle a vypudí ze sebe vejce, které dopadne na podlahu voliéry. Na štěstí pro chovatele druhé vejce již snese do hnízda. S odstupem tří dnů snese třetí vejce, opět v budce. Loriové potřebují pro hnízdění klid. Pokud budeme mít v sousední voliéře velice ostražité jihoamerické papoušky rodu Aratinga, dále pak nandaje černohlavé nebo mníšky šedé, mnoho radosti se nedočkáme. Jihoameričané totiž při vstupu člověka do jejich teritoria spustí ohlašující křik, který vyžene samici loriů z hnízda. Ta přibližně po týdnu hnízdo definitivně opustí. Německý chovatel Rudi Hackel z města Juterbog si všiml, že samice se po vyrušení již nehodlá vrátit zpět do hnízda. Rozhodl se proto zachránit tuto snůšku tím, že ještě teplá vejce vložil do elektrické líhně. Zde je ponechal 2 týdny. Následně si uvědomil, že v dohledné době se mají kakarikům rudočelým líhnout mláďata. Vejce vyjmul z líhně a podložil je rudočelé samici. Ta je bez problému přijala. Ode dne vylíhnutí prvního lorie chovatel předkládal kakarikům takovou potravu, která byla dobrá pro oba druhy ptačích mláďat. Mláďata rostla jako z vody a ve věku čtyř týdnů je chovatel začal přikrmovat z čajové lžičky nejprve jednou, později dvakrát denně. Ve stáří sedmi týdnů již sama přijímala krmivo z misky. Je zapotřebí si uvědomit, že mláďata kakariků opouštějí hnízdní budku mnohem dříve než loriové. Samice australských loriů zahřívá snůšku dvou vajec sama po dobu 23–25 dnů, ojediněle 27 dnů, což souvisí s vlhkostí vzduchu a okolní teplotou. Krátce po vylíhnutí jsou mláďata holá. Teprve po 24 hodinách mají dlouhé, jemné, bílé chmýří. Ve věku 8 dnů jsou obrostlá šedým prachovým peřím. Již dvacátý druhý den se na hlavě objeví peří a třicátý den mají obrostlé břicho a prsa. Oči jsou tmavé a přebarvování do šatu dospělých následuje ve stáří 3 až 6 měsíců. Především začínající chovatelé si kladou otázku, zda mají okroužkovat mláďata loriů či nikoliv. Německý chovatel Walter Kamer z obce Altendorf se rozhodl okroužkovat starší ze dvou mláďat ve věku 21 dnů. Když si rodičovský pár všiml lesklého kroužku vyrobeného z hliníkové slitiny, rozhodl se mláděti ukousnout nohu a následně ho zabít. Druhé mládě již chovatel neokroužkoval a rodiče jej zdárně odchovali.
Kontrolu hnízda je vhodné provádět tehdy, když samice z vlastní iniciativy vyleze z budky, jde se vyprázdnit, napít a vykoupat. Vlhkým peřím dosedne na snůšku. Můžeme však poklepem na budku přinutit samici k opuštění hnízda. Pokud jsou v hnízdě mláďata, rodiče spustí křik a především samec na nás zaútočí. Je proto lepší vyhnat rodiče do proletové voliéry a uzavřít klapku. Po provedené kontrole klapku otevřeme a rodiče se doslova hrnou do hnízda, aby ochránili své potomky. Loriové jsou všeobecně považováni za vynikající a spolehlivé rodiče.

Znám pouze jediný případ, kdy hnízdící loriové měli ten zlozvyk, že mláďatům začali oškubávat peří. Chovatel Manfréd Losech vložil do budky rámeček s drátěným pletivem a oky 30 mm, skrze které rodiče krmili mláďata. Tím bylo zabráněno dalšímu oškubávání. Po poradě s veterinárním lékařem začal chovatel předkládat svým miláčkům každý den malé množství vařeného hovězího masa. Chovný pár zahnízdil v témže roce ještě jednou. Opět odchoval 2 mláďata, tentokrát však po dostatečném přísunu živočišných bílkovin již mláďata neškubali.
Od okamžiku snesení prvního vejce do chvíle, kdy mládě opustí hnízdní budku uplynou téměř 3 měsíce. Vývoj mláďat loriů je tudíž mnohem pomalejší, než u ostatních australských papoušků. Po vylétnutí jsou mláďata poněkud nemotorná, avšak s pomocí rodičů překonají počáteční těžkosti. První den se vracejí na přespání do budky, další dny již nocují na větvi uprostřed mezi svými rodiči. Ti nejprve učí své potomky šplhat tím způsobem, že především samec zobákem uchopí mládě za krk a táhne ho vzhůru. Podobně se chovají savci, když se snaží vštípit svým potomkům pud sebezáchovy. Mláďata jsou letu schopná asi po uplynutí 5 dnů a desátý den již samostatně přijímají potravu. Chovatel R. Hackel měl velice zajímavý pár loriů. Po vylétnutí jediného mláděte se mu plně věnoval jeho otec. Nejen že ho krmil, ale probíral mu i peří na hlavě. Když se samice přiblížila, okamžitě ji samec zahnal. Jen jednou se matka pokusila nakrmit svého potomka, samec ji napadl a létalo z ní peří. Chovatel se rozhodl přemístit samici do sousední voliéry. Ta se však nesměla přiblížit ani k pletivu. Teprve za 3 týdny chovatel oddělil výletka od jeho otce a samici v toku vrátil k samci.
Ačkoliv lorie jen vzácně nalezneme na podlaze voliéry, nenechají si ujít příležitost popelit se v čerstvém písku, nasypaném ve velké ploché míse. Chovatel M. H. Wogawa z Cunewalde je pozoroval, jak obráceni na zádech si křídly na sebe hází písek a potom se popelí jako slepice. Následně vlezou do mísy s vodou a pořádně se vykoupají. Po této koupeli, řádně promáčení, vyšplhají na větev a zobákem si začnou pečlivě upravovat opeření.
Pokud se rozhodneme ručně dokrmit mladého lorie, bude to zpočátku každé 2 hodiny, později 4 hodiny a nakonec dvakrát až třikrát denně. Plně opeřené mládě bude tak ochočené, že nám bude sedět na hlavě, ramenou i na prstu. Naučí se nejen napodobovat hlasy kosů zpívajících na hřebenu střechy, ale také lidská slova.
Nikdy se nebudeme pokoušet převést lorie na krmení výhradně zrninami, protože od přírody k tomu nejsou přizpůsobeni. Lori mnohobarvý horský byl poprvé dovezen do Evropy v roce 1868 a získala ho zoologická zahrada v Londýně. V Německu se objevil až v roce 1870 a poprvé jej odchoval pan Heublein ve městě Coburg roku 1873. Kromě již zmíněných dvou zástupců rodu Trichoglossus nalezneme v Austrálii žlutoskvrnné (chlorolepidotus) a žíhané (versicolor). Rod Glossopsitta zastupují mošusový (concinna), malý (pusilla) a korunkový (porphyrocephala). V sobotu 6. 10. 2001 se u příležitosti konání výstavy Exota Olomouc sešli chovatelé loriů a založili Klub chovatelů loriů.
Tito překrásně zbarvení a milí ptáci, kteří nejsou ničiteli dřevěné konstrukce voliéry, si jistě zaslouží větší rozšíření mezi chovateli.