Sledovala jsem v televizi další díl soutěže „Česko hledá Superstar“. Je to úžasná soutěž, jelikož umožňuje opravdu komukoliv, aby se jí zúčastnil a...
Sledovala jsem v televizi další díl soutěže „Česko hledá Superstar“. Je to úžasná soutěž, jelikož umožňuje opravdu komukoliv, aby se jí zúčastnil a omezena je pouze věkem. Účast i v tomto třetím kole byla obrovská. Nemusím však být expert, abych poznala, že sebevědomí některých adeptů je mnohem vyšší než kvalita jejich hlasového fondu. Tito uchazeči (hvězdná pěchota) nesou mnohdy velmi těžce verdikt poroty a nemíní se s ním ztotožnit. Pro diváka je to opravdová show, protože se u televize dobře baví, ale porotců je mi občas upřímně líto. Jejich profesionalita ovšem nedopustí, aby podlehli emocím a nakonec rozhodnou spravedlivě, byť se to soutěžícím nebo divákům sebevíc nelíbí.
Rozdílné názory porotců a veřejnosti na výkon jsou nedílnou součástí snad každé soutěžní disciplíny. Ale kdyby tomu tak nebylo, nemuseli by rozhodčí vůbec existovat a soutěže, či sporty jako takové by zanikly. Tato nevděčná role rozhodčích bývá rovněž na soutěžích se psy. Snad nejpatrnější je to na výstavách. Každý, kdo už někdy psa vystavoval nebo se výstavy účastnil alespoň jako pozorný divák, ví o čem mluvím. Někteří vystavovaní jedinci jsou na první pohled jasnými vítězi, ale stačí jejich nevhodné chování, agresivita, odhalená vada zubů nebo nezvládnutá tréma handlera, který v kruhu zmatkuje, a cenné body z posouzení jdou dolů. Následné rozčarování a zloba některých vystavovatelů po vyřčení verdiktu rozhodčího však někdy bývají až šokující. Záporný výsledek nesou na rozdíl od svých psů velmi těžce. Ale tím přece život nekončí a pokud je handler jen trochu rozumný, svou chybu uzná a na příští výstavu se připraví pečlivěji. Pes je velmi vnímavý tvor a naší trémou ho jen zbytečně stresujeme. Pokud si ale s naší nervozitou nevíme rady, může nám v krajním případě pomoci žvýkačka. Pes totiž pozná naši nervozitu i z dechu, kterou touto pomůckou částečně zamaskujeme.
Důkladná příprava a koncentrace je důležitá také pro soutěže v Tanci se psem. Na soutěžích jsou vždy jasně patrné rozdíly mezi těmi, kteří již mají nějaké to vystoupení za sebou a mezi těmi, kteří přišli na soutěž bez předchozího zkušebního vystoupení před veřejností. Tito psovodi se na soutěžích snaží nedostatky a odmítání spolupráce psa zamaskovat improvizací, na psa hlasitě volají, přidržují ho za srst nebo si na taneční ploše vzájemně doslova „zavazejí“. Ovšem toto všechno porota sleduje a hodnotí, trestné body pak na sebe nenechají dlouho čekat.
Žádný výcvik, ani trénink Tance se psem by se neměl uspěchat. Špatně se pak napravují chyby a mnohdy se je nepodaří odstranit nikdy. A to je škoda. Tanec se psem je opravdu krásný sport a jeho ukázky mnohdy nadchnou nejen kynologickou veřejnost, ale i takzvané nepejskaře.
Je proto dobré začínat s vystoupením na nějaké místní slavnosti, před laickým publikem, kde můžeme psa povzbuzovat hračkou či pamlsky a v sestavě použít pouze pár cviků, které pes zvládá zcela bez problémů. A teprve později se zúčastnit některé soutěže pro začátečníky, kde již posuzuje odborná porota a podle pravidlech jsou zařazeny povinné prvky KTP ČR. Kromě těchto povinných prvků se na soutěžích předvádí také nepřeberné množství tzv. nepovinných prvků. Při jejich nácviku záleží pouze na fantazii psovoda a šikovnosti jeho psa. Porota při jejich předvádění na soutěži dbá pouze na to, aby byly bezpečné a vhodné pro dané plemeno psa.
Jedná se například o cvik, kdy se pes proplétá mezi nohama, či rukama psovoda. Říká se tomu „slalom“. Temperamentním psů zase sluší různé přeskoky přes naše ruce, nohy nebo rekvizitu. Služební plemena často předvádí dokonalé plazení. Krátkonohým plemenům zase nečiní potíže válení sudů či panáčkování. Naopak na dlouhonohých plemenech dokonale vynikne práce nohou. Například střídavé podávání packy, různé krokové variace, chůze do boku atd. Ovšem elegantní úklona na závěr vystoupení je cvik vhodný pro každého psa, ať je velký nebo malý, čistokrevný nebo Voříšek.