O plemeni jako takovém se dá hovořit teprve tehdy, je-li vytvořen plemenný standard. Ten je formulován nejen proto, aby se jednotlivá plemena od sebe odlišila, ale také z toho důvodu, aby mohlo docházet k hodnocení a srovnání kvalit jedinců daného plemene. Standard tvoří a posléze může měnit pouze “země původu”.
Plemenný standard popisuje všechny požadavky, které jsou kladeny na ideálního jedince daného plemene. Tedy co nejpřesněji popisuje vzhled ideálního představitele daného plemene. Některé standardy jsou velmi podrobné, jiné spíše strohé, ale tak či tak je zde spoustu volného prostoru, “jak si standard vyložit”. To je také odpověď na otázku: Jak je možné, že se vzhled některých plemen za posledních (pouhých) deset, dvacet, neřkuli třicet let poměrně radikálně změnil, aniž by se však změnily standardy (nebo pouze jen lehce)?! Poměrně typické a výrazné rozdíly zaznamenal například bulteriér, lépe řečeno jeho typická linie hlavy, či výrazná změna je v linii hřbetu německého ovčáka. Snad každé plemeno se postupem času víceméně mění - rýsuje, např. v délce srsti, typu úpravy, výrazu hlavy…, tedy se “využívá” mezer ve standardu.
Snad u každého plemene je kladen větší důraz na určitou část těla (či na srst), která má vést k “větší typičnosti” daného plemene, což podněcuje k dalšímu zkracování už tak krátkých čumáčků, zvětšování výšky už tak obrovských psů, k prodloužení srsti už tak velmi dlouhé a náročné na úpravu…. Není to nic jiného než módní trend, který je z malicherných důvodů vyzdvihován, a pak se stává, že někteří “krátkočumáčkové” mají nemalé zdravotní problémy s dýchacími cestami a alergiemi, u některých obřích psů se vyskytují varující problémy s pohybovým aparátem a některé dlouhosrsté psy jejich pánové nepustí jinam než na vydlážděný dvůr, aby si náhodou nepotrhali a nezničili svou krásně dlouhou srst…
Většina standardů však nehovoří pouze o exteriéru, ale také o povaze a využití. Psi by tedy neměli být (respektive “nesmí” být) posuzováni pouze v exteriéru. Sledováno a hodnoceno by mělo být i jejich chování - povaha, i když výstavní (někdy poněkud chaotické) prostředí, nedostatečná připravenost psa na předvádění a hlavně nervozita jejich pána, může silně ovlivnit chování psa při posuzování. I jinak zcela vyrovnaný pes se zde může “tvářit maličko nepřátelsky” nebo nejistě. Je-li však pes na výstavu řádně připravován, jeho chování se takřka nebude lišit od každodenního normálu. Nepodceňujte tedy přípravu psa na výstavu!
Plemenný standard FCI má oficiální charakter a platí pro plemena ve všech zemích zúčastněných v Mezinárodní kynologické federaci. Přesto znalec toho kterého plemene vidí často výrazné rozdíly mezi jedinci stejného plemene chovanými např. v České republice, Finsku, Francii… Je to dáno především krevními liniemi a nabídkou krycích psů v jednotlivých zemích. Přesto někteří naši opravdoví chovatelé se nezdráhají cestovat stovky a tisíce kilometrů (a nejen po všech koutech Evropy), aby se svou fenou zajeli, dle jejich soudu, k nejvhodnějšímu krycímu psovi. Avšak naopak mnoho chovatelů kryje své feny pouze tím krycím psem, který je (nezřídka) nejblíže, bez ohledu na skutečnost, zda se exteriérově a nemluvě krevně daný pes na jejich fenu hodí.
Také je bohužel poměrně běžné, že chovatel vybírá krycího psa pouze podle počtu složených zkoušek (u mnohých pracovních plemen), aniž by věnoval nejmenší pozornost exteriéru, příbuznosti, chovným liniím, počtu zubů atd.. Především díky výše jmenovaným skutečnostem vznikají nevyrovnané vrhy, rozdíly v jednotlivých zvířatech identického plemene jsou poměrně výrazné. A tak můžeme spatřit “nejrůznější” jedince patřící ke stejnému plemeni, jako je tomu např. na těchto fotografiích (jedná se o plemeno belgický ovčák-Malinois). Jen pro zajímavost: ač je kvalita těchto psů velmi rozdílná a najde se mezi nimi jak opravdu ideální představitel plemene, tak jedinec na hranici typičnosti. Přesto i tento nejméně typický pes na několika výstavách obdržel pěknou známku “velmi dobrý”, a dokonce i “výborný”.
Že každý člověk, tedy i rozhodčí, ať chceme nebo ne, si standard tak trochu “vyloží po svém”, je možné vidět, respektive i slyšet, na každé výstavě a snad u každého plemene. A není divu. Jak má vypadat ideální představitel plemene ani při té nejlepší vůli dopodrobna popsat nelze, a když ke všemu standard hovoří “přiměřeně dlouhé uši, ne příliš krátký ocas, dobrý pohyb…”, prostor pro vytvoření představy o ideálním představiteli plemene je rázem větší.
Je sice až zarážející, a nemělo by se stávat, že na jedné výstavě pes XY obdrží např. ocenění “výborný 1, CAC” a na výstavě o 14 dní později u jiného rozhodčího pouze “dobrý”, je to však většinou dáno nejen mezerami ve standardu, různými představami rozhodčích o “ideálu krásy”, či občasnou nepozorností při posuzování velkého množství psů, ale také větší či menší přísností v přidělování známek jednotlivými rozhodčími. Je několik plemen, u kterých se i přes rozdílnost v exteriéru jednotlivých psů a fen, známky “výborný” rozdávají doslova zadarmo a pro majitele psů těchto plemen je urážkou, dostane-li jejich pes ohodnocení “velmi dobrý”, nebo dokonce pouze “dobrý”. Naopak jsou plemena, u nichž si chovatelé opravdu váží i ocenění “velmi dobrý” a jsou nejšťastnější na světě, odnesou-li si z výstavy známku “výborný”, či ještě lépe “výborný” s titulem. Přesto hodnocení a rozdávání známek by mělo být u každého plemene stejně přísné! Ano může se stát, že díky špatnému předvedení či úpravě srsti, nevhodné výstavní kondici apod., může tentýž jedinec dostat jednou známku “výborný” jindy “velmi dobrý”, ale skok z hodnocení “výborný” na “dobrý” a naopak, by měl být naprosto tabu.
Mnohé standardy plemen přímo určují vylučující vady. Některé jsou natolik přesné, že jmenují i hrubé a drobné vady nebo nedostatky. Bohužel jsou také takové plemenné standardy, které se ani slovem nezmiňují o vylučujících, hrubých, natož drobných odchylkách od ideálu. Vždy je tedy na rozhodčím, jak bude které odchylky od standardu hodnotit.
Ocenění “výborný” (zkratka V) - tuto známku může obdržet pouze jedinec, který se velmi přibližuje ideálu plemene, (jak ho popisuje standard), a je předveden ve výborné kondici. Jeho povaha musí být absolutně vyrovnaná. Převaha jeho kvalit musí vyvážit jeho drobné nedostatky. Samozřejmě musí vykazovat typické vlastnosti plemene.
Ocenění “velmi dobrý” (zkratka VD) - - tato známka je přiznána takovému jedinci, který má typické vlastnosti svého plemene a je v dobré kondici. Jsou mu prominuty drobné vady, nikoliv však vady morfologické, což znamená vady, které ovlivňující požadovaný tvar těla. Ocenění “velmi dobrý” může dostat opravdu jen velmi dobrý zástupce svého plemene. Takové hodnocení tedy není možné považovat za “špatné”!
Ocenění “dobrý” (zkratka “D”) - takto hodnocený pes sice vykazuje znaky svého plemene, ale má viditelné hrubší vady.
Ocenění “dostatečný” (většinou vypisováno celým slovem) - i takto oceněný jedinec musí vykazovat znaky svého plemene, avšak do ideálu plemene mu chybí velmi mnoho. Má tolik hrubých a nepřehlédnutelných vad, že jej prostě není možné hodnotit lépe.
Ocenění “vyloučen z posuzování”, tedy nedostatečný - tuto známkou dostanou všichni jedinci, u nichž rozhodčí objeví vadu, která je přímo určena jako vada vylučující. Takto oceněni (resp.vyloučeni) jsou i jedinci, u nichž byl proveden chirurgický zákrok, který měl vést k zakrytí exteriérové vady. Vyloučen z posuzování - neposouzen je také pes agresivní.
Ve třídě dorostu je známkové hodnocení jiné. Zde se zadávají pouze známky “velmi nádějný” - zkratka “VN” nebo “nádějný” - zkratka “N”.
Jistěže některé slovní obraty jako: “vykazuje znaky svého plemene”, “drobné vady”, “vyrovnaná povaha”…, je opět možné vyložit si různě, přeci jen jsou ale jistá pravidla, které všichni rozhodčí respektují. Ještě jednou je potřeba zdůraznit, že známka “velmi dobrá” je opravdu velmi dobrá a není se za co stydět. Známku “výborná” mohou získat jen opravdu špičkoví - výborní jedinci. Tedy všichni jedinci se známkou “výborný-výborná” by si měli být velmi podobní.
(Poněkud jiné hodnocení-známkování na výstavách má pouze plemeno německý ovčák).