ZOO – Farma U dvou kvítků

„To je dobré znamení,“ konstatoval jsem, když mu slintala do tváře a Hanička se jí snažila z figuríny sundat.
Posléze jsme se volným krokem vraceli podél jednoho ze zdejších sto šedesáti kanálů směrem k hotelu.
„To je Rembrandtův dům,“ vykřikl jsem náhle, aniž bych si zvýšení hlasu uvědomil. To jsme zrovinka seděli v jedné ze zdejších kaváren. Boženka s Haničkou se ládovaly lívanci a zapíjely je kakaem. Já dal přednost uzenému sýru, bílému chlebu a červenému vínu. To jen tak na okraj. Seděl jsem totiž u výlohy a díval se ven. Proto ten můj výkřik. Onen dům se mi totiž zalíbil na první pohled a třebaže nemám dobrý zrak, dokázal jsem na mosazné tabulce přečíst část nápisu „Rembrandhuis“.
„Tam musíme jít!“
Hanička zakoulela očima a Božence skanula po bradě borůvková marmeláda i se šlehačkou rovnou na ty růžové šaty.
Už to zase začíná, pomyslel jsem si a rozhodil rukama tak nešťastně, že se mi povedlo zvrhnout sklenku s nedopitým vínem, polít přitom bílý ubrus i obě své spolustolovnice. No a díky tomu pak nebylo z Rembrandta vůbec nic.

Následující ráno bylo vlastně jako každé jiné. Já krmil a napájel zvířata, která jsem zároveň připravoval k prodeji do průhledných plastových krabiček, Boženka vyspávala a Hanička se potýkala s ranními těhotenskými nevolnostmi, mezi nimiž se mi snažila co nejvíce pomáhat. Bylo to prostě prima.
V devět hodin jsme se pomocí dvou taxíků přesunuli i s naší, tedy Albertovou ratolestí a spoustou zvířat do haly výstaviště. Měl jsem zde objednáno šest stolů.
Opatřil jsem krabičky nezbytnými názvy a cenovkami, načež jsem zanechal holky i živý inventář svému osudu a jal se procházet dosud neotevřenou výstavou. To proto, abych si udělal alespoň částečnou představu o tom, co se prodává a za kolik, ale také, abych potěšil své oko i srdce pohledem na plazy, které sám nemohu mít.
Ale znáte to, odolat nutkavému vábení je nelehké. U jednoho ze stolů blízko oken jsem zahlédl nějaké agamy, které připomínaly australskou vodní agamu rodu Physignathus. Prodral jsem se blíž a skutečně. Ne že by to byla nějaká kdovíjaká vzácnost, nicméně na burzách se vidí jen sporadicky a v nabídkách faremních odchovů je nenajdete takřka vůbec. Jejich vývoz z Austrálie je zakázaný a těch pár desítek mláďat, která se podaří odchovat soukromým chovatelům se rozplyne mezi případné zájemce než bys řekl švec.
Měl jsem zas jednou trošku štěstí. Ten seveřan přede mnou jich zde nabízel, tedy mláďat Physignathus lesueuri, hned přes deset. Jejich cena nebyla nikterak nízká.
Auuu, auuu, auuu, pomyslel jsem si, když jsem počítal svou hotovost. Měl jsem tak akorát na čtyři mláďátka. To jsem se ovšem spoléhal na to, že se nám podaří něco málo z našich zvířat prodat. Jinak nebudu mít na zaplacení hotelu a domů do Čech povandrujeme pěšky. Znovu jsem vzdychl a ukázal tomu muži na čtyři z krabiček: „Ich möchte vier Stück.“
„Tibje nádo dvě mužčiny i dvě ženščiny?“ zeptal se mně s hubou, jinak se to snad ani říct nedá, od ucha k uchu. Teprve teď jsem ho poznal. Byl to Kurt Hőlbestrőm, člověk, který mne před pár lety učil chytat nedaleko od Islandu ryby a já mu za to vyprávěl o svých chovech zvířat. Naštěstí uměl stejně jako já víc rusky než německy.
„Da Kurt, ja chačů dve pára. I možno adnů gromádnuju rýbu,“ odpověděl jsem a roztáhl ruce jak nejvíc to šlo.
Muž se rozesmál, nenápadně se rozhlédl a sáhl do tašky u svých nohou. Napjatě jsem očekával, co se bude dít dál a už si vážně začínal myslet, že vytáhne metrového mořského okouna, či něco podobného, když tu mi on přistrčil rovnou pod nos kilovou konzervu pravého ruského kaviáru.
„Éto padárok pro těbjá i tvajů padrůgu.“
„Spasíba tavárišť a tipjér mně pakaží éty agamy,“ ukázal jsem pro jistotu na požadovaná zvířata. Netušil jsem totiž, jak se rusky vlastně nazývají.
„Étu i étu, móžno,“ hovořil při jejich vybírání, „étu tákže, éto sámec, no a étu. Tipér u tebjá dvě páry. Davólnyj?“
„Jo, jsem spokojenej, to víš, že jo,“ odvětil jsem česky, „jen kdybys mi je nechal za polovic. To bych si teprve vejskal.“
„Štó ty gavariš?“
„Ničevó. Ony mně nráviťsja.“
Pak jsem byl nucen si s Kurtem ještě připít na právě uzavřený obchod decinkou, no takřka dvěma deci, pravé ruské vodky. Nikdy jsem nechápal, jak on, obyvatel Islandu, přijde k těmhle věcem. Asi dávný emigrant.
Vrátil jsem se k Haničce, trošku pod parou a trošku s obavou, co na mé neplánované nákupy řekne. Ona se však tvářila zcela normálně a spokojeně, a rozplývala se na dvaceticentimetrovými agamkami stejně jako já.
„A co nabídka, jak to s námi vypadá?“ zeptala se mě vzápětí.
„Myslím, že máme šanci,“ odpověděl jsem a skutečně jsem o tom byl přesvědčen.
Mezi naše nejsilnější aktiva totiž bylo možné počítat čisté formy hroznýšů, hroznýšovců a psohlavců. Raritou na zdejších trzích pak byly boigy z rodu Cleia a některé druhy štírů, jež teprve čekaly na své určení. Kolem desáté se rozpoutalo obchodní peklo, z něhož jsme ještě před dvanáctou dokázali vytěžit přes dvacet tisíc eur, a to nám více jak třetina živého inventáře zbývala. Nepočítám v to ovšem ty jedince, které jsem na burzu ani nevzal, protože jsem měl v úmyslu vytvořit z nich základ svého budoucího chovu a nové zoologické zahrady.
 

11. Doma je doma

Do České republiky jsme pokračovali raději vlakem. Ne že bych snad měl co skrývat, ale nechtělo se mi trávit hodiny a hodiny na ruzyňském letišti, kde by si dozajista s tolika zvířaty nevěděli vůbec rady. Prověřovali by je kus od kusu, zda se jedná o mnou uvedený druh, zda-li má vývozní povolení, má-li CITES, apod. Navíc bych nerad využíval státní karantény, za kterou se musí jako za všechno v této zemi platit nehorázné sumy.
Do sluncem ozářených a kvetoucími šeříky provoněných Loun jsme se dokodrcali ve čtvrtek těsně před polednem. Zvířata se vešla do tří přivolaných taxíků a do Hančina bytu to bylo od nádraží necelý kilometr. Pak už jen vyběhnout ty tři patra a…
„Panebože! … Náš byt?! …“ zastavila se Hanička před pootevřenými dveřmi. Měly vyštípnuté okolí zámku