Zákaz vjezdu!

Nejlepší životní období mého táty bylo sedm či osm let, co dělal u sedláka. Táta pamatuje hodně, narodil se hned po pádu Rakouska – Uherska a zažil všechny prezidenty co jich tahle republika měla. Ten sedlák byl Sudeťák, měl přes třicet hektarů polí a taky dva páry koní. S jedním jezdil sám, druhý pár vodil právě můj táta a to šťastné soužití vydrželo, než sedláka odsunuli.

Můj táta se narodil na samotě, bosí chodili i v zimě a ze všeho nejvíc si užil hladu. Práce u německého sedláka mu oproti domovu připadala jak pohlazení, jídla dost, slušné zacházení a hlavně si na „šejtroku“ připadal jak pán. Od jara do podzimu jezdil po sedlákových polích, ale jen se sklidilo, nebyla na statku práce ani pro pár koní, natož pro dva.

Sedlák se nechával zaměstnat v lese, tahal klády k pile, svého pacholka i s druhým párem koní pronajímal. Jednu zimu táta v Praze vozil uhlí, druhou zas jezdil pro pivovar, další rozvážel po městě nábytek. Na čas , kdy sedával na kozlíku s opratěmi v ruce vzpomíná dodnes. Při jeho stáří se mu už lecos plete, ale jak jeho pár táhl oranicí fasuněk cukrovky, on je vedl opratěmi na malíčkách a koně šli jak panenky, tak to je jeho oblíbená řeč.

Náchylnost ke koním a povozům jsem zdědil, ale co to bylo platné, když jsme žili v činžáku na kraji města a kolem kouřily komíny. Co si pamatuji, seděl jsem dvakrát v životě na hřbetě koně. Jednou jen tak bez ničeho, podruhé sice v sedle, ale stejně to bylo houby platný, koně se mi nepovedlo rozjet. Oni ti koně nejspíš dobře vědí, že k ježdění nejsem, ani je nenapadlo se hnout, natož nějakým mnou určeným směrem. Opratě od spřežení jsem poprvé držel na vojně, to se nás na bramborové brigádě ptali kdo umí s koňmi a já se přihlásil, protože jsem si vůbec nepřipouštěl, že bych to neuměl. Postroje jsem viděl poprvé v životě, ale táta mi vyprávěl snad stokrát co na co je. Povedlo se mi koně „oblíknout“ a tím bylo vyhráno, jet – to šlo tak nějak samo od sebe.

Po vojně jsem své začouzené město opustil a odstěhoval se na vesnici, koním blíž. Bylo mi třicet, když jsem si domů přivedl prvního koně. I když kůň to zrovna nebyl, spíš jen koníček. Ten shetland měl v dospělosti akorát metr. Díky němu jsem se musel naučit mnohé s kůží, abych mu ušil postroj, taky se dřevem a železem, abych postavil vůz. Pak konečně přišel čas a my vyrazili do světa.

Zprvu to bylo jen na pár dní a účastnila se jen má žena vedle mne na kozlíku a dvě děti pod plachtou vezu. Pak se cesty začaly prodlužovat a jezdilo s námi stále více lidí. Ne snad, že by se všichni vešli na vůz, tam jsem jim jen vozil svršky, zatímco oni okolo povozu kroužili na kolech. Byla to tenkrát šťastná doba. Stačilo se jen smluvit s kamarády a jednoho dne vyjet neznámo kam, prostě za sluncem, jak jsme říkali. Užívali jsme si přátelství, krásné české krajiny, i když hodně hyzděné údernými hesly vyvedenými na rudém plátně. Lidi nás měli rádi, ochotně se s námi dávali do řeči, ukazovali nám cestu či nás posílali shlédnout cosi co stálo za to. Díky svému poníkovi a vozu jsem viděl a zažil mnohé, jezdili jsme po polních cestách, ale taky po dálnici, lidi se na nás smáli stejně v malých vesničkách jako ve velkých městech. Tábořili jsme kde nás napadlo, nikdy nás nikdo nevyháněl, nikdy nás nezastavili příslušníci tehdejšího sboru veřejné bezpečnosti, aby provedli kontrolu občanských průkazů, jak mívávali zhusta ve zvyku. I když, abych nelhal, jednou mne zastavili. Nebylo to nikterak daleko od domova, jel jsem sám odkudsi a příslušníci stáli u silnice spolu se dvěma „Pomocníky stráže VB“, to byla taky pěkná svoloč. Já je znal od vidění, a protože jsem u sebe měl láhev kvalitní whisky z Plzně – Božkova a podotýkám, že láhev notně načatou, tak jsem jim tou láhví zamával na pozdrav. Vytáhli ti tehdejší policajti plácačku, zahnali mne mimo silnici a nařídili nafouknout balonek. Krystaly v trubičce krásně zezelenaly, dostal jsem tu věc na památku a poslali mne pryč. Co by se stalo dneska, to si nedovedu představit.

Když jsme se jednou s vozem pustili dálnicí, jeli jsme sice spořádaně odstavným pruhem, ale přeci jen po dálnici. Okolo projelo auto VB, ale nezastavilo, jen nám ti příslušníci pokynuli. I v tomto případě by mne moc zajímalo co by mne potkalo dnes, v době svobody a demokracie. To co tady popisuji se totiž stalo za totality, v době útlaku a nesvobody. Nejdelší cestu jsme já, můj kůň, rodina a deset kamarádů podnikli v srpnu roku 1989. Dojeli jsme do Jižních Čech dostatečně blízko rakouských hranic, někde za Č. Rudolcem nás provázeli pohraničníci přebíhající od stromu ke stromu. Ale ani tady nás nikdo nezastavil, aby se nemístně vyptával. Docela bez problémů jsme dojeli do Dačic a dál do Telče.

Tohle jihomoravské město je příčinou toho, že jsem se pustil do psaní. Nikdy předtím tam žádný z nás nebyl, ale věděli jsme, že tam mají nádherné středověké náměstí. Na ono náměstí se jelo branou opatřenou zákazem vjezdu všech vozidel, oním známým červenobílým kruhem a u té cedule stál ještě příslušník VB. Nejspíš se na to návěstí dalo jet jinudy, ale já si to namířil tou branou. Uniformovaný příslušník se netvářil nijak zle, ale když jsem ho míjel, přeci jen podotkl že toto, to kulaté, je zákaz vjezdu. Aniž bych zastavil, vysvětlil jsem, že dobře vím co je zákaz vjezdu, jenže se mě to netýká, nejsouc vozidlem nýbrž součástí povozu. Jak se příslušník zatvářil nevím, ale neudělal nic, aby mi zabránil spatřit to krásné náměstí.

Zakrátko skončila totalita, k moci se dral ranný kapitalismus. Jak mávnutím kouzelného proutku zmizely všechny ty rudé transparenty, aby je nahradily snad ještě potřebnější billboardy, benzínové pumpy a vůbec spousta ne zrovna hezkých staveb. Ještě jsme několikrát vyjeli, ale přestávalo to být ono. Lidi se na nás už neusmívali, zdálky zalézali do domů a nejednou si nebylo komu říci o vodu. Děti se nás začaly bát a když neutekly, nepřišly, aby si pohladili koníčka, chtěli jen vědět: „Pane, kolik to všechno stálo?“

Dost často jsem při různých příležitostech navodil téma – zákaz vjezdu. Hádek o tom, kdo měl v té Telči vlastně pravdu, jsem zažil mnoho, ale jednoznačný soud se nedozvěděl nikdy. Jednou jsem toto téma použil při návštěvě své tety. Zcela náhodou přijela domů i její dcera, má sestřenice, děva tak dvacetiletá i se svým nastávajícím. Normálně bych si na nějakou značku ani nevzpomněl, jenže tihle dva mladí byli čerství absolventi policejní dopravní školy. Zákaz vjezdu, povoz či vozidlo, to bylo dilema. Zakrátko se rozpoutala ukrutná slovní bitva, co jsem se jí zpočátku bavil, pak znejistěl a když vzduchem začaly létat výrazy jaké neužívají ani kočové, opustil jsem je. Nikdy jsem už tetu nenavštívil, jak to dopadlo se sestřenicí nevím, a je mi neznámo, jak je to s tou značkou. Myslím, že to bylo v roce 1994, když jsem v sedě na kozlíku pozdravil několik lidí jdoucích proti nám. Neodpověděli na pozdrav, za to ale vykřikovali, že na mne pošlou ochránce zvířat, protože ty koně trápím. Vypadali, že to myslí docela vážně, ale nepřijel nikdo. Za pár dní nám cestu zablokoval hrozivě skřípějící policejní vůz. Nebyli to ti černí zakuklenci, ale netvářili se o nic příjemněji. Zkontrolovali nás, vyptali se kam jedeme a já si řekl dost. Aut je čím dál víc, lidi se bojej, nech ty koně odpočívat. To už jsem měl dva. Dneska máme tři, ale jezdit s nima? Jen tak někam kousek, pro dřevo do lesa nebo trochu sena, ale pro radost? To ani nápad.

Vím, že kdybych chtěl, tak zjistím v kdejaké vyhlášce, jak je to s oním zákazem vjezdu. Jenže já nic zjišťovat nebudu, tenkrát u té brány v Telči pro mě neplatil, teď platí všude. Čas koní na silnici už je pryč …