ZOO – Farma U dvou kvítků

„Pssst,“ zavelel jsem, zatímco taxikáři nezúčastněně skládali naše zavazadla do tmavé chodby. Já strčil do dveří, které se s šustivým zvukem muchlaných papírů otevřely a nám se naskytl pohled na tu spoušť. Všude vyházené účty a faktury, roztrhané knihy, rozbitý nábytek.
„Ježišmarjá,“ neudržela se Hanička. Boženka se jí schovávala za zády a já srdnatě postupoval přes překážky na podlaze až do obývacího pokoje. Byl dočista prázdný, jen v rohu na nastlaných papírech a účtech, které se asi nikomu nehodily, ležel spící muž. Na první pohled to byl bezdomovec.
Hanička, která se spolu s Boženkou dosud krčila za mou a postupovala obezřetněji než já, se nyní vrhla vpřed. Byl jsem jejím chováním překvapen snad víc, než ten muž, kterého najednou držela za klopy starého lodeňáku až těsně u krku a mávala s ním sem a tam. Přitom křičela: „Kde sou naše věci. Vrať nám naše věci. Ty…ty….ty…“
„Já…a…a nic ne…e…vim.“
Přistoupil jsem blíž a vysvobodil nešťastníka z vražedného sevření své přítelkyně. „Co tady děláš?“ zeptal jsem se ho.
„Tady nikdo nebyl. Tak já tu přespávám,“ zachrochtal přiopilým hlasem. Zaujalo mne, jak má dlouhé a silné nehty. Bujarou hřívu šedivých vlasů zdobila tu a tam sedící tlustá černá veš. Přes stejně šedivé a stejně zamořené vousy nebylo poznat jaké má rysy, vrásky v obličeji však prozrazovaly, že si v životě užil své.
„Koupim ti flašku, když mi řekneš…“
„Co bys mu kupoval?“ vyjevila se Hanka. „On nás vykrade a ty mu za to ještě dáš prezent.“
„On nás nevykrad. To by tu určitě nečekal,“ obrátil jsem se krátce k ní a zaregistroval, jak se smutná Boženka rozhlíží kolem.
„Flašku? Šnaps?“ zeptal se ten chlapík, který nevoněl zrovna libě. Ačkoliv v našem bytě je krásná koupelna, on se zjevně nekoupal nejméně půl roku.
„Jo! Šnaps!“ podíval jsem se mu zblízka do tváře.
„Řeknu co vim.“
„Jak dlouho tady bydlíš?“
Pokrčil rameny.
„Hmm?“
„No dlouho. Skoro celou zimu.“
„Ježišikriste,“ chytila se Hanička za vlasy.
„No nedivte se mi. Venku byla hrozná zima a tady volnej kvartýr, topení, teplo, spalo nás tu nejmíň pět…“
„Radši mlč,“ sykl jsme, když Hanička za mnou zasténala.
„Už to tady bylo vykradený?“ zeptal jsem se ho.
„Vykradený? Neee.“
„Vidíš!“ přispěchala Hanka a očividně se na muže chtěla znovu vrhnout: „Von to tady všechno prodal.“
„Neprodal,“ hájil se bezdomovec. „Co bych prodával? Dyk tu nic nebylo.“
„Dobrá. Když si sem přišel, už to vypadalo takhle?“ ukázal jsem rukama kolem sebe.
„Jasně, jak jinak?“ odvětil.
„Auuu,“ zaštkala znovu Hanka a sesula se zády podél zdi až na podlahu.
„Zavolej poldy?“ pravil jsem směrem k ní.
„Poldy né,“ vyskočil muž na nohy.
„Neboj, to je jen kvůli tomu vloupání.“
„A ta flaška?“ zeptal se trochu uklidněn, ale stále nejistý.
„Až vodjedou, dám ti na vodku a vypadneš vodsaď jednou provždy! Platí?“
Hanička vytočila příslušné číslo a během slabých pětadvaceti minut zde poletovala nejméně desítka přivolaných policistů, v jejichž čele se skvěly prýmky nedávno povýšeného a povýšenecky se chovajícího kapitána Durycha.
„Zas vy?“ podíval se po mně.
„Nejmíň několik měsíců máme vykradenej byt a spí v něm bezdomovci a vy vo tom nemáte ani páru. To ste šerif?“
„Pche,“ odsekl a se zalíbením si pohladil výložky. „Já mám jiný starosti než tebe a tvůj kvartýr.“
„A co jako?“
„Kriminalitu na celým širým vokrese. Já se nemůžu zabejvat prkotinama. Rozumíš?“
„Ale jo,“ vzdychl jsem si a v duchu se rozloučil se všemi ukradenými věcmi.
„Hoši,“ vykřikl kapitán Durych,“ tady jsme skončili. Stopy jsou stejně fuč a na první pohled je jasný, že to tady vybral a vybydlil tadyhle Lojzíček,“ ukázal na vyděšeného bezdomovce.
„Cože?“ zeptal jsem se nevěřícně.
„Známá firma,“ odpověděl mi policista a dodal: „Seberte ho, případ je uzavřenej.“
Naše věci byly nenávratně v tahu, za katrem seděl nevinný člověk a já ušetřil za tu slibovanou vodku. Jinak jsme zůstali v prázdném bytě dočista sami se všemi svými zvířaty.
„Co budeme dělat?“ zeptala se zoufalým hlasem Hanička a sesunula se podél zdi. Seděla teď vedle své neteře Boženky, která se stále jen přihlouple usmívala.
„Berte to z té lepší stránky…“ řekl jsem a přitom přenášel bedny a sáčky z chodby do bytu.
„Z jaké?“
„Podívej?“ ukázal jsem kruhovým pohybem paže kolem sebe. „Kolik volného místa tu teď máme. Se zvířaty nebude nejmenší problém.“
„To ne!“ vyskočila Boženka na obě nohy. „Já nebydlet s havěť! Bez nábytek! Bez zrcadlo! Nééé!“
„Neboj?“ vstala i Hanička a obě se na mě podívaly s takovou výčitkou v očích, že jsem ihned odložil pytel s hroznýši na zem.
Zvedl jsem tázavě obočí.
„Kolik máme?“ pravila Hanka pragmaticky.
„Čeho?“
„Peněz přeci.“
„No něco přes pět set tisíc,“ zaváhal jsem. „Ale nemůžeme je dát za nábytek a zařízení a…“
„Proč?“ postavila se Hanička proti mně s rukama v bok. Tvářila se poněkud výhružně.
Boženka ji ihned stejně výhružně následovala: „Jo, proč?!“
Bál jsem se to říct.
„No tak,“ povzbudila mne moje partnerka.
„Jo, no tak!“ neudržela se Albertova dcera.
„Nooo…chtěli jsme přece… založit farmu, ZOO,“ bál jsem se, že zařídíme byt a budeme tam, kde na počátku, nezbude nám zhola nic.
„Ale nemůžeme přece bydlet v prázdným bytě a spát tu jako ten…“
 

(pokračování v dalším čísle)